|
| |
FILOZOFIE / Křesťanství |
Svatá Walburga - část I. |
| VEZA |
| zobrazení: 3742 | známka: - | komentářů: 0 | přidat komentář | formátovat pro tisk |
|
O kapličce svaté Walburgy na magickém franckém vrchu zvaném Walberla, jsem se zmínila v článku Keltové na Ehrenbürgu. Kdo byla tato svatá žena, s jejímž jménem se v Německu setkáváme na každém kroku a jejíž jméno se nám může zdát tak nějak podivné? Jedná se o jméno ryze německé, v Česku nejspíš vůbec při křtu nepoužívané, i když v době před II.světovou válkou v českoněmeckém pohraničí nebylo tak neobvyklé. Třeba na Liberecku můžete dnes potkat ženu v nejlepších letech, jíž sousedi a známí oslovují Valino - což je počeštěná Walburga.
Ranné křesťanství v Británii
V době, kdy se územím Římské říše začíná šířit svaté písmo Evangelia, probíhá na území Británie více méně nenásilný proces, při němž Keltové přijímají římskou kulturu a způsob života. Jsou budovány silnice, lázně a města. Jediní, kteří odolávali této civilizační změně byli Piktové, žijící na území dnešního Skotska, které bylo v té době odděleno Hadriánovým valem od římského jihu.
Samotné křesťanství se v Británie objevuje velice záhy. Traduje se, že tu kázal a mučednickou smrtí zemřel sv. Aristobulos. Existuje popis umučení britského prvomučedníka sv. Albana na začátku 3. století, kde je zmínka o křesťanských duchovních a o věřícím lidu. Ze začátku čtvrtého století existují zprávy o určité církevní organizaci, kdy se měl londýnský biskup Restitius spolu s dalšími dvěma britskými biskupy účastnit sněmu v Arles v provincii Galii (dnešní Francii). Začátkem třetího a po celé čtvrté století je Římská říše otřásána nejrůznějšími krizemi což kromě jiného vedlo k odvolání legií a kolem roku 410 i k odvolání římské správy z Británie, na jejímž území zůstalo pořímštěné - do značné míry již křesťanské - obyvatelstvo.
Tehdy odchází svatý Patrik hlásat evangelium do Irska a zakládá zde monastýry jako centra křesťanské misie, které se zasloužili o obrácení skotských Keltů ke Kristu. Tři největší centra křesťanství - Wales, Skotsko a Irsko byla v neustálém kontaktu, duchovní se navzájem navštěvovali a vytvořila se tak zvláštní keltskokřesťanská místní církev se svéráznými tradicemi. Je to zvláštní, ale největší zájem projevili místní věřících o mnišství. Jsou zakládány četné anglo-benediktinské mužské i ženské kláštery, v kraji žije mnoho svatých poustevníků - mužů i žen. V čele církevní jednotky stojí představený kláštera, který je buďto sám biskupem, anebo když žádný biskup není, tak jeho funkci vykonává jeden z bratří. Populárním a častým jevem bylo tzv. "vyhnanství pro Krista", kdy mniši a jeptišky odcházeli do velmi vzdálených míst - např. dnešní Francie, na Normandské ostrovy či do Německa a přinášeli tam s sebou víru v Krista.
Římský papež Gregorius I. Magnus (540-604) vyslal svatého Augustina spolu s třiceti dalšími mnichy do Británie. Misie měla úspěch - Augustin měnil pohanské chrámy na křesťanské a víra v Krista pomalu mezi anglosaským lidem zdomácněla. Od osmého století je tedy celá Británie víceméně součástí římské - tehdy pravoslavné církve. Biskupové se stávají rádci a diplomatickými vyslanci panovníků. Jsou zakládány knihovny a budovány kláštery, které kromě duchovního života šíří i vzdělání. V době, kdy je téměř celá tehdejší Evropa - až na několik výjimek (např. Velká Morava) ještě polobarbarská, jsou v anglických klášterech opisována a šířena díla antických klasiků. Centrum církevního života se přesouvá z Irska do Anglie a svatý Beda Ctihodný píše latinsky své Církevní dějiny národa anglického. Anglosaští mnichové odcházejí na evropský kontinent jako misionáři. Svatý Willibrord evangelizuje dnešní Nizozemí a Lucembursko, svatý Bonifatius obrací ke Kristu Němce.
Svatý strýček
Narodil se jako Willibord či Winfried (ale také Winfrid či Wynfrith) v mezidobí let 672 - 673 v Davonshiru v Anglii. Byl dán do anglosaského benediktinského kláštera v Exeteru, později přešel do kláštera v Nurslingu, kde studoval teologii a ve svých třiceti letech byl vysvěcen na kněze. V té době kulminovala obrovská misijní činnost anglosaských mnichů na evropské pevnině mezi kmenově příbuznými Sasy a Frísy. Tak i on roku 716 odchází jako misionář do Fríska (Friesland v Holandska), ale kvůli zdejšímu válečnému konfliktu se musí vrátit zpět do Anglie. Před svou druhou misijní cestou přichází roku 718 do Říma k papeži Gregoriusu II., který mu změní jméno na Bonifatius a pověří ho misijní činností na území Německa. Nejdřív se ale ve Frísku Bonifatius připojí k misionáři Willibrordu a pomáhá mu v jeho činnosti, později už působí samostatně v Horním Hesensku a Durynsku; v rámci své misie putuje i mezi Antverpami a Utrechtem.
Roku 722 byl Bonifatius vysvěcen na biskupa a o rok později jej papež Řehoř III. jmenoval arcibiskupem. Zřizoval kláštery a nová biskupství (v Regensburgu, Passau, Salzburgu a Frísku), svolával synody (742 Concilium Germanicum, 743 Les Estinnes, 744 Soissons) a vychovával nové misionáře. V roce 744 založil klášter ve Fuldě v Hessensku. Delší dobu pak zůstal v Itálii, v mateřském klášteře benediktinů Montecassino, kde studuje benediktinský klášterní život. Po svém návratu roku 748 zakládá ve Fuldě při klášteře kněžský seminář a klášterní školu. V roce 754 se vypravil na území svého prvního misionářského působení - do Fríska, kde během cesty byl 5. června spolu se svými 50 souputníky u Dokkumu zavražděn. Jeho tělo bylo přeneseno do kláštera ve Fuldě a tam pohřbeno. Později byl prohlášen za svatého. Svatý Bonifác - zvaný apoštol Němců - byl největší anglosaský misionář na pevnině, jedna z nejdůležitějších klíčových postav Západu, průkopník křesťanského společenství evropských národů. V Bavorsku se jeho památka vzpomíná 14. června.
Pokračování příště
Uvedeno ve spolupráci se serverem druidova.mysteria.cz
|
| Ohodnotit článek: |
|
|
pouze pro registrované uživatele
registrace zde |
|
|
Aktuální známka:
- |
|
| Komentáře čtenářů (0) |
| K článku zatím nebyl vložen žádný komentář |
| Pouze pro registrované uživatele |
zobrazit komentáře | přidat komentář
|
|
Pokud se chcete zaregistrovat, můžete tak učinit zde
|
|
|
