|
| |
RŮZNÉ / Psychologie |
Schizma mezi duchovním v pastoraci a psychoterapeutem |
| Ivan Pešek |
| zobrazení: 4194 | známka: 1.5 | komentářů: 2 | přidat komentář | formátovat pro tisk |
|
Tohle je spíše jen takový pokus o vysvětlení, proč sem píši svůj seriál článků o zpětné vazbě a o co mi v mých esejích vlastně jde.
Když má člověk chvilku času, může si vymýšlet. Komu se má ale svěřit s tím, co ho při tom napadne? Malé ani velké děti filosofování svého otce příliš neocení. Manželka to odbude nějakou frází. Přátelé mají svých starostí dost. A tak mu zbývá jen psaní anonymním čtenářům, většinou bez odezvy.
Píši teoretické práce o našich emocích. Ve své esejistické práci se tak dotýkám mnoha příbuzných vědních oblastí. I když to tak nevypadá, tak o psychickém zdraví pojednává nejen psychiatrie, psychologie a psychoterapie na pomezí medicíny, filosofie a sociologie, ale i teologie. Pro nevěřící Tomáše uvádím ukázku díla, které s tímto mým názorem souhlasí:
"Před několika desetiletími vstoupila medicína do oblasti, jež dosud platila za rezervaci teologie. Ba dokonce se domnívala, že může vznést nárok být vlastní správkyní oboru duševně - duchovní nouze, o nějž nám tu jde. V tomto svém vědeckém a technickém nároku byla ještě posílena působivou skutečností, kterou lze nazvat odklonem západního lidstva od duchovního správce k psychoterapeutovi. Tento odklon je skutečností, kterou lze sotva v jednotlivých případech, s nimiž se setkáváme, zvrátit; přesto je třeba položit otázku, co tento odklon znamená. Co je smyslem skutečnosti, že se člověk po dlouhá údobí svého duchovního a duševního života uzavírá vůči morálně - teologické úvaze a raději se podrobuje přísně pozemskému, ať již biologicko-antropologickému nebo psychoanalyticko-genetickému a charakterologickému způsobu uvažování ?
Je vskutku jasné, že schizma mezi duchovním v pastoraci a psychoterapeutem je projevem jisté bezmoci. Tato bezmoc západního lidstva je znatelná v prvé řadě v tom, že v širokých kruzích vládne naprostá nejistota o smyslu lidského života.
Tato nejistota se většinou sama před sebou skrývá. Skrývá se např. za soudobé odborné znalosti o faktech. Nikdy se tolik nepřemýšlelo o člověku, o jeho povaze a formách, v nichž se objevuje, jako dnes. Psychologie, bádání o konstituci, charakterologie, bádání o dědičnosti a rasových znacích se pustily do tak vyčerpávající inventarizace, z čeho člověk sestává, že se s tím nedají ani vzdáleně srovnat obdobné počiny jiných dob. Je nutno říci, že člověk o sobě nikdy nevěděl tolik jako v přítomné době a že se přece jen v hloubi nikdy neznal tak málo ve všem, co se týká jeho určení a posledního smyslu jeho života."
(viz. 1.)
Pokusím se zde velice stručně zmínit ty nejznámější psychoterapeuticky zaměřené "přísně pozemské způsoby uvažování".
Psychoanalýza, behaviorismus a "ty další" psychoterapie…a zmatek
Psychoanalýza Sigmunda Freuda hledá motivy chování v pudových potřebách člověka a speciálně se zaměřuje na jeho sexualitu. Psychoanalytický přístup ke člověku je často poznamenán určitou nedůvěrou, která pramení z nepředvídatelného působení podvědomí na jeho činy. Klient psychoanalýzy je nejvíce konfrontován se svými vzpomínkami.
Na universitní půdě dominuje psychologie omezující se na chování (behavior), vysvětlované coby reflexe a reakce. Behavioristé člověka většinou vnímají neutrálně jako vědecký objekt. Kladou důraz na kognitivní - poznávací schopnosti našeho intelektu. Předpokládají, že se člověk může naučit ovládat své reakce a tím vyřešit své problémy. Klienti kognitivně-bahaviorální psychoterapie (KBT) se snaží naučit zvládat své příští chování nacvičením vhodných strategií a postupů pro nejrůznější životní situace. Motivy chování člověka jsou v KBT vnímány víceméně neutrálně.
Novější přístup odborníků, obsažený mimo jiné například v psychoterapii zaměřené na klienta (C. R. Rogers), v logoterapii (V. E. Frankl) nebo v Gestalt psychoterapii (F. S. Perls), přispěl k rozvíjení poznání o vnitřním životě člověka. Trochu nepřesně se dá mluvit o humanistické psychoterapii v širším slova smyslu. Tento "humanistický" přístup je charakteristický zahrnutím osobního prožívání terapeuta do terapeutického procesu. Motivy chování člověka jsou vnímány "humanisticky" zaměřenými psychoterapeuty spíše kladně. To znamená, že podle nich lidé ve svém životě sledují různé pozitivní tendence. Snaží se například hledat svůj smysl života, rozvíjet své vědomí anebo chtějí být nějak jinak prospěšní druhým spoluobčanům a především sobě a svým blízkým. Tyto tendence se dají vyjádřit i jako duchovní růst člověka, který může být podporován mimo jiné i absolvováním nějaké vhodně zvolené psychoterapie.
V současnosti jsou módní ještě mnohé další terapeutické postupy: například systemické psychoterapeutické metody, šamanské rituály, psychodramata, různé arteterapie a ergoterapie a tak dál.
Tento můj výčet není rozhodně úplný. O tomto metodickém zmatku se nemíním dále šířit, jenom jsem jej tady zkonstatoval.
Žádná všeobecně přijímaná teoretická platforma na půdě psychoterapie vlastně neexistuje. Zvláště u skupinové psychoterapie se často nedá mluvit o nějakém vyhraněném teoretickém směru.
Tato roztříštěnost psychoterapeutické teorie něco důležitého vypovídá i o naší společnosti.
Společnost…zmatek…a hledání východiska
Mnoho se snad nemýlím, když řeknu, že všechny zmíněné terapeutické metody pojednávají o vztazích mezi lidmi. Vztahy mezi lidmi se ale v historickém kontextu nějak vyvíjí. A nemusí to být jen vývoj pozitivní, jak bychom si my všichni tak rádi namlouvali.
Své pesimistické výhrady k vývoji vzájemných mezilidských vztahů zde přiblížím svojí krátkou sociologickou vložkou:
"Domnívám se, že na počátku dvacátého století byla obecná nálada v naší společnosti optimističtější než dnes. Na podepření tohoto tvrzení uvádím následující nápis na omítce tehdy vybudovaného Obecního domu v Praze.
SILOU KE SVOBODĚ -LÁSKOU KE SVORNOSTI
Pak proběhlo minulé století plné znárodňování a privatizací ve jménu internacionalismu či nacionalismu. Obě protikladné ideologie hlásali lidé většinou za účelem neoprávněného osobního obohacení, rozuměj bezuzdných krádeží zdůvodněných našimi údajnými lidovými, národními, třídními či nějakými jinými smyšlenými zájmy. Naše dnešní startovní čára do Evropy je nepoměrně nevýhodnější oproti našim západním sousedům, kteří prohráli dvě světové války. Proč asi? Krádež plodí krádež a v důsledku olupuje i původní zloděje.
Co bychom si asi na omítku Obecního domu napsali v dnešní době? Vážně nevím. Na skleněné fasádě "oranžového" domu u Anděla jsou jen napsány jakési nesouvislé výkřiky o ženě. Cítím z toho jenom vyloženou bezradnost.
Nějak mi již v tom nápisu na Obecním domě chyběl výraz jako "kázeň", "právo" nebo "řád" a po stu letech se ten všeobecný chaos ještě prohloubil. Zdá se mi, že žijeme v době deziluze a všeobecné beznaděje, kdy se může stát vlastně cokoliv. Naše historie, nahlížená a deformovaná přes různá vzájemně rozporná ideologická paradigmata, nám k našemu lepšímu orientování v životě nepomáhá."
Lidé si dnes nerozumí. Nejen, že nerozumíme svým vzájemným vztahům, ale každý z nás zvlášť tápeme i sami v sobě. A čemu nerozumíme, o to se nestaráme. Nepečujeme dostatečně o svoji vnitřní psychickou či duševní hygienu. Žijeme v neustálém provizoriu, který nahrává těm nejbezohlednějším jedincům mezi námi. A tak se naše osobní i společenská situace může jen neustále zhoršovat.
Nejen teoretická platforma humanistických věd, ale i naše společenská praxe je velice nepřehledná a chaotická. Obecně přijímané autority u nás není. V takové situaci jsem se pokusil vytvořit nějakou vlastní teorii, vedoucí k překonání teoretického vakua, panujícího okolo lidských citů. Nechci vymyslet další stopadesátý psychoterapeutický směr. To nemá žádný smysl. Chtěl jsem jen dát poznatky již vytvořených psychoterapeutických škol do pokud možno srozumitelných vzájemných souvislostí. To si nemůže žádný odborník, působící v oboru, dovolit, protože by byl okamžitě obviněn z plagiátorství a z eklekticizmu. Mně, poučenému laikovi, však taková omezení nehrozí.
Nedělám to, protože bych si myslel, že psychoterapie je nějaký všelék lidstva, To rozhodně není. Nevidím však jiné vhodné pole poznání, na kterém bych mohl hledat odpovědi na otázky: "Jak žít dál?", "Na co se v životě soustředit?", "Jak vychovávat naše děti?" a podobně. Teologie tento statut vlivem společenského vývoje u nás ztratila. A různé esoterické směry si zatím nějaké všeobecné společenské uznání nevydobyly.
Proto jsem se rozhodl na jednoduchém modelu zpětné vazby nalézat různé zajímavé aspekty našeho života.
Literatura
1. Victor Emil von Gebsattel: "Bolest a naděje" ( Pomoc v nouzi , Poruchy životního dění a
časového prožívání ), Praha: Vyšehrad, 1992
|
| Ohodnotit článek: |
|
|
pouze pro registrované uživatele
registrace zde |
|
|
Aktuální známka:
1.5 |
|
| Komentáře čtenářů (2) |
| přidáno | autor | předmět | |
| 14.7.2006 13:26 |
okenko |
Reakce na článek Sch... |
odpovědět |
| 24.7.2006 22:22 |
PeIvan |
 Bohnice |
odpovědět |
| Pouze pro registrované uživatele |
zobrazit komentáře | přidat komentář
|
|
|
Pokud se chcete zaregistrovat, můžete tak učinit zde
|
|
