|
| |
RŮZNÉ / Psychologie |
Extrémní žárlivost, manipulace a evoluce |
| Doktorka.cz |
| zobrazení: 5580 | známka: 1 | komentářů: 0 | přidat komentář | formátovat pro tisk |
|
Žárlivost je obrannou reakcí na ohrožení vztahu, kterou formovala evoluce. Proto jsou projevy a předměty žárlivosti poněkud odlišné u mužů a u žen. Ženy více reagují na citovou investici partnera, protože představuje ztrátu možné podpory pro rodinu. Muži žárlí více na sexuální investici partnerky, protože nechtěné dítě znamená, že investují do genů cizího muže. Tyto evoluční aspekty jsou bezpečně zdokumentovány.
Kromě evoluční však existuje i situační komponenta žárlivosti. Ta je výraznější u retroflexe, protože retroflektor usiluje o větší blízkost. Motivace deflektora je vedena averzí a je zčásti sebezáchovná. Sebezáchovné tendence tlumí žárlivost stejně jako kterékoli jiné pářící aktivity.
Žárlivost je urgentní potřeba, která upravuje psychickou vzdálenost mezi partnery, proto bývá manipulativní - ignoruje přání a vědomí druhého. Žárliví lidé nepředpokládají souhlas svého partnera, ale útočí na soka, eventuálně brání partnerovi v kontaktu s ním. Tento manipulativní sklon je tím větší, čím více je vztah v jejich mysli ohrožen.
Pokud jsou odtrženy preferenční křivky, mizí oblast příjemného vzrušení. Dotyční přeskakují z období extrémní deflexe a indiference do období extrémní retroflexe, která se vyznačuje žárlivostí snad na cokoli v blízkosti partnera, tj. i na zvířata či neživé věci.
Mírná žárlivost je přirozená, ale extrémní žárlivost je třeba dostat pod kontrolu. Například pomocí následujících technik:
1. Uvědomit si své extrémní prožívání: Existuje jen jeden extrémně přitažlivý člověk, všichni ostatní jsou bezcenní. I on se může rázem stát bezcenným, stejně jako se to stalo mnoha jiným v mém životě, o kterých jsem si myslel, že se bez nich neobejdu, a nyní jsou pro mě vzduch.
2. Uvědomit si manipulativní komponentu žárlivosti: Zacházím s druhým jako s věcí. Jeho přítomnost beru jako samozřejmost a povinnost, jeho odchod jako tragédii. Nepociťuji vděk, když je nablízku, ale jen zoufalost, když je daleko. Využívám triky, abych jej k sobě připoutal. Například prosím Boha, aby nějak zařídil, aby se do mě dotyčný člověk zamiloval. Ale když se tak stane, najednou mám pocit, že žiji s věcí a chovám se k němu jako ke kusu nábytku.
3. Uvědomit si sebedestruktivnost svého chování: Sice chci druhého k sobě připoutat, ale mé chování jej spíše odhání. Má obranná reakce má právě opačný účinek, než jaký si přeji. Stejně tak je zdegenerovaná i komunikace: Věty, kterými vyjadřuji lásku, jsou vnímány jako ublížení.
Pravidla manipulace
Manipulující je právem či neprávem přesvědčen, že to, po čem touží, by mu nikdo dobrovolně a vědomě nedal. Proto vymýšlí nějaké způsoby, jak svá přání z druhých lidí potajmu vymámit. Pro tento boj existují nepsaná a nevyřčená pravidla, která stojí v protikladu ke všem terapeutickým a etickým doporučením. Existují však proto, že se z evolučního hlediska vyplácejí. Určitému procentu populace (přibližně 4 % psychopatické populace) se celoživotně vyplácí používat úskočných technik. Platí za to svou životní nespokojeností, neukotveností a nutností neustále hledat prostředí, kde jejich triky ještě nikdo nezná. Následující pravidla je tedy dobré znát pro případnou obranu, ale ve vlastním životě je nepoužívat.
Pravidla manipulace jsou velmi zajímavá z pohledu vývojové psychologie. Objevují je spontánně děti v mladším školním věku. Představují pro ně poslední stupeň dosavadního vývoje, a tak jim slouží jako hračka, která je téměř bezezbytku pohltí. Existuje tedy několik vývojových podmínek, které dítě musí splňovat, aby bylo schopné si osvojit pravidla manipulace:
1. Být schopen kooperativní hry s pravidly a rolemi. Kooperativní hry nejsou schopna batolata: Jakmile jedno má hračku, tak si s ní chce hrát i druhé, a začnou se o hračku přetahovat. Větší děti dokážou střídat role. Jeden s pistolí hraje policistu, druhý lupiče a budou se honit. Za chvíli si role i hračky vymění. Toto střídání rolí umožňuje kooperativní hru a můžeme je pozorovat přibližně od tří let.
2. Rozlišit úmysl druhého od výsledku jeho chování. Například chtěl chytit míč, ale nechytil. Dosažení tohoto stupně se projeví smíchem při situacích, které vyžadují takovou úvahu. Například začnou se smát, když někomu při opékání spadne buřt do ohniště, protože ví, že jeho úmyslem bylo udržet buřt na prutu a opéci. Mladší děti se při pádu buřtu do ohniště nesmějí. Schopnost dosáhnout vytyčeného cíle se vnímá jako síla, šikovnost, chytrost apod. a defi - nuje přirozený hodnotící rámec.
3. Znát zákonitosti sociální směny, pravidla výměnného obchodu a dělení věcí. K tomu děti potřebují nabýt schopnost ocenit, jestli směna či dělení byly výhodné, prodělečné či spravedlivé.
4. Dosáhnout teorie mysli či mentalizace, tj. pochopit, že druhý může mít v hlavě něco jiného než já. Tato nově nabytá schopnost otvírá dětem pro ně předtím netušený svět možností, jak získat výhody, které by byly jinak nedostupné. Umožňuje využívat vědomou lež, podvody, úskoky.
Zdroj: Klimeš - Partneři a rozchody, nakladatelství Portál
Uvedeno ve spolupráci se serverem www.doktorka.cz
|
| Ohodnotit článek: |
|
|
pouze pro registrované uživatele
registrace zde |
|
|
Aktuální známka:
1 |
|
| Komentáře čtenářů (0) |
| K článku zatím nebyl vložen žádný komentář |
| Pouze pro registrované uživatele |
zobrazit komentáře | přidat komentář
|
|
Pokud se chcete zaregistrovat, můžete tak učinit zde
|
|
|
