Na počátku 13. století bylo v Čechách vytvořeno pozoruhodné literární dílo známé jako "Ďáblova bible". Neznámý tvůrce napsal a barevnými iluminacemi vybavil obří knihu, o jejímž původu se do dneška můžeme jen dohadovat. Grafologové s historiky se shodují v tom, že se jedná o dílo vytvořené jednou rukou, jedním autorem. Pro svou anonymitu bývá proto nazýván "Velkým písařem". Těžko však uvěřit, že práci takového rozsahu mohl zvládnout jeden člověk v krátkém časovém úseku … ledaže by mu v tom pomáhal ďábel!
Podle pověsti žil kdysi na východě Království Českého, v podlažickém klášteře mnich, který byl za svůj hříšný skutek odsouzen k zazdění za živa. Zoufale přemýšlel jak krutému trestu uniknout, a protože byl nejspíš velmi šikovný písař nabídl opatovi, že jako své pokání opíše Písmo svaté do největší knihy na světě. Opat byl asi rozumný člověk, tak svolil a mnich začal psát dnem i nocí. Zakrátko ale poznal, že slíbil něco nesplnitelného. Nevěda si rady zavolal na pomoc pekelníka a ten knihu dokončil za jedinou noc. Jedna pověst dodává, že se opat zaleknul, když na deskách v kůži uviděl zobrazeného "zeleného ďábla", druhá pověst říká, že mnich do knihy zakreslil podobiznu zeleného satana jako jeho podmínku, kromě toho, že mnichova duše propadne peklu. Ikdyž mu byl trest prominut, život se mu změnil v peklo. Pronásledovaly ho výčitky, prchal z místa na místo. Po dlouhém bloudění klesl k soše Panny Marie a prosil ji za spásu své duše. Matka Boží ho vyslyšela a seslala anděly, aby s vládcem pekel svedly zápas a vymohly od něj úpis zpět. Boží poslové zvítězili a čertovskou listinu přinesli právě v okamžiku mnichovy smrti. Tak byla jeho duše spasena a andělé s ní odešli do nebe.
Největší rukopisná kniha světa
Dílo bývá nazýváno Knihou knih nebo Knihovnou v jedné knize. Minulé věky ji právem označily superlativy jako Codex giganteus, Liber pergrandis, Gigas librorum či Codex gigas.
První zmínky o Ďáblově bibli pocházejí z roku 1295, ale předpokládá se, že je asi o půl století starší. Byla nejspíš vytvořena okolo roku 1229 v prostředí malého benediktinského kláštera v Podlažicích u Chrudimi. Nedochovaly se však žádné doklady o jejím vzniku, autorovi či důvodu sepsání.
Kniha je to neobvyklá i na dnešní poměry; není divu že ve středověku byla považována za osmý div světa. Její dřevěné desky, potažené bělavou kůží s kovovým zdobením měří 920 x 510 x 22 mm. Váží úctyhodných 75 kilogramů. Obsahuje 320 pergamenových fólií (640 stran) o průměrném formátu 890 x 490 mm; z neznámých důvodů však někdo 8 stránek vyřízl… Některé fólie tvoří dvoulisty a svou drsností a nepoddajností připomínají spíš kůži nahrubo preparovanou než zpracovanou do formy pergamenu. Soudí se, že k získání materiálu pro tak velkou knihu bylo zapotřebí kůží asi ze 160 oslů.
Původní desky byly při požáru v roce 1697 poškozeny a nahrazeny novými dřevěnými o síle 22 milimetrů.
Co Codex gigas skrývá
Do knihy je latinsky, jazykem římsko-katolické církve, vepsán text nejen celé bible, tj. Starý a Nový zákon, ale i Kosmova Kronika česká, řada různých traktátů a menších spisů, kalendář s nekrology, seznam podlažického bratrstva i zaklínadla a všelijaké dobové záznamy.
Celá výzdoba knihy je ojedinělá, iluminace tohoto díla je tvořena nádhernými iniciálami v červené, modré, žluté nebo zelené, místy zlaté barvě. Celé zpracování je dokonalé - je to dílo písařského mistra!
První pergamenová fólie je přilepena k vnitřní straně desky, čímž tvoří součást předsádky - jako by se tu mělo něco skrývat - a opravdu, v 19.století při retuši těchto míst byl odkryt latinský zápis opata břevnovského kláštera Bavora z Nečtin o odkoupení knihy od mnichů ze Sedlce.
- Kniha začíná záznamem tří abeced: hebrejskou, řeckou a latinské. Později ve 14. století je ještě připsána hlaholice a cyrilice. Všechny tyto abecedy měly v rámci encyklopedického pojetí knihy psané latinkou, funkci didaktickou.
- Vlastní text začíná Biblí - Starým zákonem (prvních 118 stran).
- Po něm následují dvě historické práce historika Josepha Flavia, žijícího v Římě v letech 37 až 95 po Kristu.
- Další text tvoří proslulé Origines, jež nedlouho před svou smrtí v roce 636 dokončil sevillský biskup Isidor. Avšak v této části textu dochází ke změně - pasáže o rétorice, dialektice, aritmetice a lékařství jsou jako jediné psány menším typem písma než část biblická, přesto i zde je vidět zřetelně osobitý rukopis Velkého písaře. Následuje však necelých deset stran subtilnějšího písma s řádky jakoby nervózně členěnými, což se jeví jako práce někoho jiného - že by Velký písař onemocněl či odcestoval a někdo mu zatím vypomohl?
- Následující text je již psán znovu rukou Velkého písaře a pojednává dvě vědecké Galénovy rozpravy o anatomii, lidském těle: Úvod do fyziologie - Rozpravy o lidském těle a jeho nemocech a Rozpravy o oku.
- Konečně je pak na stranách 253 až 286 zapsán Nový zákon, převzatý z Vulgáty s úvodem svatého Jeronýma. Po Knize zjevení, jíž končí Nový zákon se charakter kodexu zásadně mění. Na zčernalém pergamenu je text psán střídavě červeným a žlutým písmem.
- Zde zapsaný Penitenciál je podrobnými návodem pro zpovědníky, jak velké má být pokání za jednotlivé hříchy, uvádí přehled hlavních kněžských nepřístojností, přičemž každý úsek začíná slovy: "hřešil jsem………" a končí - "v tom vyznávám svoji vinu". Je to čtení chmurné a vyvolává domněnku, že jej opravdu zapsal kající se mnich - že by pověst měla pravdu? Také tato část kodexu není již psána Velkým písařem, neboť ráz písma se od ostatního rukopisu podstatně liší. Že by opět vypomohl někdo jiný?
- A právě zde, na straně 290, se nachází největší pozoruhodnost - je tu vyobrazena skoro půlmetrová barevná postava čerta. Ďábel je zarámován věžemi, jinak je obrázek prázdný. To odpovídá středověké představě prázdnoty, hlavního principu zla. Sympatický čertík sedí na bobku, čelem k čtenáři, ruce má vztyčené. Na všech svých končetinách má jen čtyři prsty. Obličej je zelený s dvěma jazyky, což poukazuje na dvojsmyslnost jeho řeči. Hlavu mu zdobí dva rohy. Na druhé straně je obraz velkého města s věžemi, kostely a chrámy. Pravděpodobně se jedná o nebeský Jeruzalém, město Boží. Snad protiváha k ďáblíkovi...
- Následující stránky jsou temné jak svým vzhledem tak i obsahem. Jsou zde magické zaklínací lékařské formule k zahánění padoucí nemoci, zimnice či k vypátrání zloděje. Formuli k zaříkání ďábla zde však nenajdeme.
- Po této kapitole se práce opět ujímá Velký písař a do díla ukládá na stranách 294 až 304 nejcennější dokument - Kroniku českou (Chronica Bohemorum) sepsanou děkanem pražské kapituly Kosmasem (1045 až 1125). Tento opis patří k nejstarším a nejlepším.
- Osm dalších, později odstraněných listů, pravděpodobně obsahovalo řeholní pravidla benediktinského řádu.
- Závěr kodexu tvoří seznam členů podlažického bratrstva sepsaný v letech 1227 - 1229 již někým jiným.
- Stejně tak poslední text - benediktinský kalendář - doplněný podlažickým nekrologem se jmény zemřelých osob (celkem 1635 )na které se má vzpomínat při klášterních modlitbách.
- Na úplný závěr je vypsán přehled dnů, na které v průběhu dalších let připadnou Velikonoce.
Fascinující je jednota knihy, soulad písma a iniciál, harmonie celkové kompozice a jednotlivých detailů. Vše nasvědčuje tomu, že byla životním dílem jedné osoby: buď byla skutečně výtvorem Velkého písaře, génia - anebo zaprodance, ďáblova spomocníka, jak praví legenda.
Přestože je existence knihy spojena se satanskou legendou, podle níž dostala i lidový název Ďáblova bible, a samotný obraz čerta je její nedílnou součástí a v podstatě knihu proslavil ještě více, středověkými církevními kruhy a posléze inkvizicí nebyla nikdy zatracena ani zničena. Naopak, vždy se těšila velkému zájmu učenců a odborníků. Všechny texty kodexu jsou dodnes čitelné. Pro velikost a váhu (75 kg) ji číst či prohlížet není jednoduché - kdo chce v kodexu číst musí na něm polovinou těla ležet.
Pokračování příště
Uvedeno ve spolupráci se serverem druidova.mysteria.cz
|
