Pověst o sedmadvaceti popravených
Nikdo neví, kde odpočívá všech dvacet sedm českých pánů, kteří položili život 21.června 1621 na Staroměstském náměstí. Jejich hlavy byly pro výstrahu vyvěšeny v železných koších na Staroměstské mostecké věži, a teprve po dlouhé době je směli příbuzní vložit do krabic označených jmény a pohřbít kdesi v Týně; avšak vypráví se, že tajným rozhodnutím byly z toho místa odneseny a pochovány v kostele svatého Salvátora, anebo možná někde docela jinde. A tak se dodnes neví, kde odpočívá prach pana Jáchyma Ondřeje Šlika, který byl vyvolán na popraviště jako první, nikdo neví, kde jsou pozůstatky Václava Budovce z Budova, který ho následoval, ani těch dalších: Kryštofa Haranta z Polžic, šestaosmdesátiletého Kašpara Kaplíře ze Sulevic, ani Prokopa Dvořeckého z Olbramovic, který se ještě v posledním okamžiku obrátil k soudcům a zvolal:"Řekněte císaři, že já nyní stojím na jeho nepravém soudu, ale on musí stát na soudu mnohem hroznějším a spravedlivém!" A stejně nikdo nemá zdání, kde leží Friedrich z Bílé, Jindřich Ota z Losu, Diviš Černín z Chudenic, Vilém Konecchlumský z Konecchlumí na Spyticích, Bohuslav z Michalovic na Rvenicích a Novém Sedlci, i ti ze stavu městského: Valentin Kochan z Prachové, Tobiáš Štefek z Koloděj, slavný doktor lékařství a někdejší učitel svého kata Jan Jessenius, Kryštof Kober z Koberštejna, Jan Šultys a všichni ostatní, kteří umírali za víření vojenských bubnů, aby nikdo neslyšel jejich poslední slova.
Každým rokem ve výroční den té smutné události však přichází všech sedmadvacet popravených znovu na Staroměstské náměstí, chvíli postojí na místě, kde stálo lešení, a potom se ubírají všichni pomalým a tichým krokem před jižní průčelí radnice. Tam mlčky stojí a pozorně sledují chod orloje.
Jde-li stroj správně a přesně, je to znamení, že se českému národu daří dobře, a všichni se rozejdou pokojně a v míru. Avšak je-li stroj pokažen anebo objeví-li se v jeho chodu sebemenší a sotva postřehnutelná odchylka, soudí těch sedmadvacet, že v české zemi není něco v pořádku a že přicházejí zlé časy na jejich potomky. A v takové chvíli se vracejí do zšeřelých ulic Starého města smutně a truchlivě, jako by znovu prožívali ty dávné těžké chvíle na dřevěném lešení; jdou tiše a beze slova, s hlavami sklopenými, a pak opět čekají, čekají, až uplyne další rok.
Václav Cibula: Pražské pověsti (1972)
Móda prvních orlojů přišla z Itálie
Pražský orloj (1410) a jeho moravského bratříčka - olomoucký orloj (1420) už staletí obdivují zástupy nedočkavců z domova i ciziny.
Pro domněnku, že orloj byl zhotoven na počátku 15. století - okolo roku 1422 - nemáme žádné důkazy. Samotný orloj pravděpodobně ale vznikl už někdy na přelomu 15. a 16. století. Dříve zřejmě ne, protože jinak by se o tak významném technickém a astronomickém díle jistě dochovala aspoň jediná písemná zmínka. A když ne v Olomouci, tak v jiném okolním městě. První písemná zpráva, která se bezpečně týká orloje a ne radničních hodin na věži je až z roku 1519 a najdeme ji v popisu orloje básníka Štěpána Taurina. Popis orloje se zvonkohrou z pověsti o oslepeném tvůrci (shodná s pražskou pověstí) odpovídá jeho barokní podobě.
Hodinář Hans Pohl, původem ze Slezska orloj pouze v letech 1570 až 1575 opravoval. Památka prošla během staletí několika významnými renovacemi, které postupně měnily tvář orloje. Jako u staroměstského orloje, tak i u olomouckého orloje byla jeho vnější podoba zničena hlavně ustupujícími německými okupanty v květnu 1945, kdy byl na orloj hozen granát.
Původní vzhled olomouckého orloje, na rozdíl od Prahy, ale již nebyl obnoven. Pohromou pro něj údajně ale nebyla druhá světová válka, nýbrž přípis Státní památkové ochrany ze 16. září 1946 z Brna. Ten v expertize o obnově nedoporučoval orloj restaurovat, nýbrž pořídit nové umělecky hodnotné dílo. Práce se na požádání ujal národní umělec Karel Svolinský, rodák z nedalekého Svatého Kopečku, který dal orloji v roce 1955 jeho současnou podobu. Zatímco hodinový stroj (z roku 1898) zůstal nedotčen, Svolinský vše na objednávku budovatelsky přemaloval a předělal. Pohyblivé figurky budovatelů lepší budoucnosti dodnes pomáhají odměřovat čas na olomouckém náměstí a několik set let starý hrací stroj jim hraje do pochodu hanácké písničky a málem se naučil i Píseň práce…Ale nebylo tomu tak vždycky. Uměl zahrát též rakouskou hymnu. Tvůrcem zvonkohry na olomouckém orloji je A. Schindler, varhaník a ředitel kůru sv.Mořice. Dochoval se jediný záznam jejího původního znění - nejspíš z roku 1942.
Součásti původního orloje si mohou zájemci prohlédnout už jen v prostorách olomouckého Vlastivědného muzea. Vzhled původního a budovatelského olomouckého orloje můžete porovnat na obrázkách.
Olomoucký orloj je společně s orlojem na Staroměstském náměstí v Praze jedinou památkou svého druhu v celé České republice.
Pražský orloj v Bruselu
Přesná replika pražské památky je totiž už v metropoli Evropské unie, kde od jara zkrášlí nejnavštěvovanější bruselskou atrakci, park Minievropa. Radnice i se slavným pražským orlojem je stejně jako pařížská Eiffelova věž, londýnský Big Ben a další exponáty v měřítku 1:25. Dílo vyšlo podle diplomatických zdrojů na 750.000 korun, nepočítaje stavební parcelu, základy a údržbu, o něž se postará bruselský podnik.
Proč má pražská chlouba vábit návštěvníky (ročně do Minievropy zavítá na 300 tisíc turistů) až od jara? "Model orloje je třeba nejprve sestavit a oživit. A taky je nutné připravit terén - bude potřeba alespoň kamion zeminy, vybudovat podkladovou desku a upravit zeleň. Zatím jen prázdná parcela s informačním panelem, hrajícím po stisknutí tlačítka národní hymnu čeká…
Na obrázku dva kameníci odpočívající po práci - podle legendy patří tváře těchto figur tvůrcům pražského orloje…
Uvedeno ve spolupráci se serverem druidova.mysteria.cz
|
