|
| |
RŮZNÉ / Psychologie |
Zpětná vazba a ženy versus muži - část IV. |
| Ivan Pešek |
| zobrazení: 8419 | známka: 1 | komentářů: 3 | přidat komentář | formátovat pro tisk |
|
Motto:
"…můj manžel se mě nikdy nezeptal, co mě trápí…"
Nedorozumění
Takhle nějak končil minulý díl, věnovaný zpětné vazbě v naší komunikaci:
"Má minulost je moje největší jistota, co se týče faktů. Již se nezmění. Moje psychické zdraví souvisí s přijetím své minulosti, ať už byla jakákoliv. To neznamená nějaké schvalování čehokoli. Přijetí je jasné konstatování: "tohle a tohle se stalo". Taková inventura minulých činů s sebou může přinést i mnoho negativních pocitů při vzpomínkách na různé ztráty a prohry a chyby a podobně. Dostaví se nevyhnutelně pocit viny, že minulost (a tím i současnost) díky mě není taková, jaká by měla být. Bez tohoto přiznání své omylnosti to však nejde, i když s tím mohou být spojeny velice nepříjemné pocity."
A právě ve styku s opačným pohlavím udělá člověk těch omylů nejvíce. Pokud si to přiznají oba (on i ona), je tu určitá naděje zmenšení množství vzájemných nedorozumění. Jenže… "komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí". Stačí jenom troška samolibosti a pýchy (Mně přece nebude nikdo nic říkat, já to vím a cítím nejlíp.) a velké karamboly v soužití partnerů jsou na spadnutí. Tady není chyba jenom na jedné straně barikády. Píši tenhle článek jako muž a tak v něm budu možná stranit mužům. Přesto musím přiznat, že naše předsudky vůči ženám jsou nemalé. Výrazy jako "ženská logika" či "slepičí mozek" rozhodně nesvědčí o našem přehnaném obdivu k inteligenci žen. (Nepochybuji o tom, že despekt žen vůči mužům je stejně markantní, jenom ty správné deklasující pojmy mi pochopitelně chybí.) Jenomže tohle vzájemné osočování je omyl, s nízkou inteligencí nemá nepochopitelné chování lidí opačného pohlaví nic společného. Muži jsou prostě jiní než ženy. To neznamená ani horší ani lepší.
Znamená to pouze, že mají odlišné priority, modely chování, způsoby řešení krizí, prostě skoro všechno. Hlupák řekne: "Je to kr…" Jednodušeji uvažující žena řekne: "Je to blbec." Takovým lidem není pomoci a takoví lidé ani tento článek nebudou číst. Zapomeňte na bohužel tak rozšířený názor:
"Čemu nerozumím, to je špatné." Skutečnost je taková, že já jako muž nikdy zcela nepochopím a neporozumím cítění a chování ženy. Mohu se k tomu pochopení jen trochu klopýtavě přiblížit, ale nemohu jej nikdy dosáhnout, protože prostě nejsem žena. Opačným směrem to platí úplně stejně. To by nás ale nemělo odradit od snahy se v tom druhém záhadném stvoření alespoň trochu vyznat. Pokud na nějaké vzájemné porozumění rezignujeme, může v krajním případě dojít až k rodinné tragédii.
Úvodní povzdech "můj manžel se mě nikdy nezeptal, co mě trápí" ilustruje typické nedorozumění, ke kterému dochází v páru poměrně často. O takovém případě jsem onehdy dočetl v jedné diskuzi na netu, a celá zpověď ženy žijící v nedorozumění zní následovně:
"Je mi to trapné, měla bych mít rozum, mám dítě, rodinu, spokojený život. Nevím jak, kde, proč mám nemoc, kterou tajím, tutlám a stydím se za ní. Je to anorexie. Stačí menší problém a já to řeším, že nejím, tím se mi zkrátka uleví. To není důvod proč píši, žiji s tím řadu let, teď mám období, co zas hubnu a můj manžel, pro kterého dělám první poslední, se nikdy nezeptá, co mě trápí, jen mě začal oslovovat buď kostro nebo kostitřas. A prý ať jsem normální ženská, když mám všecko. Ty urážky tak bolí i jsem mu to řekla, prý si za to můžu, že mám žrát, bože mě to ale nejde."
Odepsal jsem tehdy v diskuzi autorce tohoto postěžování toto:
"Nechci se Tvého manžela nijak zastávat, ale můj příspěvek tak trochu asi vyzní. Mezi vámi mi to celé připadá jako tragické nedorozumění. Malý problém, pokud se neřeší se stává velkým. Možná budeš překvapená, ale z reakcí Tvého manžela se mi zdá, že mu na tobě velmi záleží, ale neví, jak Ti pomoci a tak se uchyluje k zjednodušujícím radám. Rady a zlehčování situace (nemístné srandičky) jsou typické mužské reakce na obtížnou situaci jemu blízkého člověka. Měli byste si oba sednout a vyříkat si, co navzájem cítíte (to znamená, co je za tím, co říkáte) a pak by se snad atmosféra uklidnila. Pokud nebude manžel souhlasit, navrhni odbornou konzultaci u psychologa. Pokud nebude manžel stále souhlasit, tak kdo uteče, ten vyhraje. Pokud nejde o život, jde o h...., ale tady Ti o život opravdu jde."
Ono opravdu o život jde, bilance mentální anorexie je podobně zdrcující jako například u rakoviny. Je to prostě nebezpečná psychická záležitost a její zdolání předpokládá spolupráci všech zainteresovaných lidí. Jedná se hlavně o pacientku a jejího partnera. Tady je ale kámen úrazu, protože pod pojmem spolupráce si muži představují něco diametrálně odlišného od představ žen. Muži uvažují v projektech. A snaží se tyto projekty zrealizovat pokud možno co nejrychleji a nejefektivněji, aby si mohli stanovit projekty nové. Ženy se naopak snaží pěstovat vztahy a jde jim o zachování určitého nepřetržitého kontinua v nich. Muž v konfrontaci s takovým nekonkrétním a neuchopitelným ženským cílem reaguje často zbrkle a neuváženě. Nemá se prostě čeho chytit.
John Gray v knize "Muži jsou z Marsu , ženy z Venuše" srovnává chování mužů a žen ke svým partnerům a rozebírá motivy jejich chování. PhDr. John Gray na toto téma trefně poznamenává:
"Když jsou muž a žena schopni respektovat a přijmout rozdíly mezi sebou, je tu šance, že jejich láska rozkvete."
(viz.1.)
Respektování toho druhého spočívá právě v přijetí jeho odlišnosti bez nějakých znevažujících útoků na něho. To je ale velice těžké, protože rozdíly mezi chováním a motivacemi obou pohlaví jsou opravdu značné. Podstata problému leží v naprosto odlišných instinktivních reakcích mužů a žen a z toho plynoucích nekonečných nedorozumění, hádek, rozchodů a lidských tragedií. Pokusím se stručně podle autora popsat rozdíly mezi muži a ženami. Jedná se nejen o rozpory mezi jejich vlastními protikladnými sklony, ale i o odlišné reakce na chování svých partnerů.
Muži
"Muži bezděčně kolísají mezi potřebou důvěrnosti a autonomie. Muž spojením s partnerkou poněkud ztrácí sebe sama a proto cítí potřebu se občas od partnerky vzdálit, aby se na ni mohl znovu těšit. Neztrácí přitom pocit důvěrnosti, který cítil k partnerce před odloučením. Autor tento kyvadlový pocit muže nazývá "guma efektem" a mužovo vzdálení se označuje, že "se muž uchyluje do své nory". Dívá se například na fotbal nebo si čte noviny. Muž totiž potřebuje k nalezení své rovnováhy klid a mlčení a čas aby si problém sám rozmyslel a vyřešil v mysli. Muž potřebuje, aby mu žena věřila. Muž se bojí selhání a raději řekne:"Mě je to jedno." Muž se bojí dávat a riskovat omyl, kritiku a nesouhlas. Mužova osobnost je určována jeho schopností dosahovat výsledků. Muž touží po důvěře, uznání, ocenění, obdivu, přízni a povzbuzení. Muž nejdříve jedná a z jeho jednání klíčí jeho city. Když je muž rozčilený, chce, aby mu žena důvěřovala.
Muž přestává mluvit:
1) když nemá dost informací k tomu, aby zformuloval odpověď.
2) aby si v sobě zformuloval to, co chce říci.
3) aby se dostal do pohody.
Muži okamžitě nabízejí řešení problémů o nichž ženy začnou mluvit, domnívají se mylně, že od nich ženy očekávají radu a praktickou pomoc. Ženy však chtějí jen trpělivé posluchače. Muži očekávají od žen, že uvažují a reagují jako muži. Muži se snaží ženám radit, aniž jsou o to žádáni (Muž se mužovi svěřuje s nějakým problémem hlavně proto ,že od něho očekává radu, jak má postupovat dál.).
Muži často zapomínají poskytnout v rámci partnerského vztahu svým ženám oporu. Muži mají strach, že nejsou schopní, soustřeďují se na svou práci a zanedbávají partnerský vztah. Muži berou ženy příliš často za slovo, protože uvažují ve faktech. Muž, naslouchá-li ženě, jak je nešťastná, pociťuje to mylně jako své selhání a jako ženino obviňování. Reaguje potom obvykle nevstřícně a má pocit, že se musí hájit. Cítí nepříjemně odpovědnost, když mu žena projevuje city. Muži nemají porozumění pro výkyvy citů žen. Nechápou že, "nedokáže-li být žena čas od času nešťastná, nedokáže být ani šťastná". Muži udělují trestné body, když se cítí nemilováni nebo napadáni. Místo aby se jasně vyjádřili, nechávají ženy v nejistotě. Pokud je muž rozčilený, chce mít od všech a ode všeho pokoj.
Ženy
Ženy si špatně vysvětlují mlčení mužů. Pletou si zdrženlivost s nedostatkem lásky (Muž se druhého muže nikdy nezeptá: "Jak se cítíš a co tě trápí?" Považoval by takové chování za vtíravé a ten druhý by mu asi stejně neodpověděl. Považoval by takovou otázku pravděpodobně za vtip.). Ženy předpokládají u mužů, že cítí jako ženy a že budou reagovat jako ženy. Ženy pronásledují muže do jejich "nor" a nedovolí jim tak nabrat duševní rovnováhu. Žena naléhavě mluví na muže, protože se mylně domnívá podle sebe, že se muž potřebuje vypovídat a že se mu tak uleví. Ženy se stále snaží své partnery změnit k lepšímu. Ženy se snaží mužům pomáhat, aniž jsou o to žádány. Muži však chtějí dosáhnout cíle bez cizí pomoci a berou to pak jako projev nedůvěry. Ženy dávají často partnerovi příliš mnoho, ale činí za to odpovědným jeho a připadají si pak zneužívány. Ženy udělují za každý "důkaz lásky" vždy jen jeden bod bez ohledu na to, zda ji muž vezme za ruku, nebo jí daruje růže či náhrdelník. "Důkazy lásky" spočívající v opakovaných činnostech o kterých se nehovoří přestává žena vůbec brát v potaz. Žena si často představuje to nejhorší, když muž mlčí. To nejhorší je pro ni mužův nezájem a lhostejnost. Nebo se řídí naopak mylným přesvědčením, že "kdo mlčí, ten souhlasí".
Ženy se ve svých emocích stále pohybují na jakési stoupající a klesající vlně. Tyto emoční výkyvy jsou do jisté míry nezávislé na vnějších vlivech. Jestliže žena klesá ve svých citech k minimu, autor tomu říká, že "žena sestupuje do své studny". Je-li žena ve své "studni" cítí se nešťastná i kdyby byly vnější podmínky pro ni sebepříznivější. Aby se žena cítila lépe, potřebuje o svých problémech a pocitech s partnerem hovořit. Žena vyžaduje vyslechnutí a pochopení, nejlépe ocenění, svých citů a pohnutek. Žena mluví,aby nalezla svůj klid, ženě dělá velice dobře mluvit o detailech. K vyjádření svých citů se ženy uchylují k metaforám a k přehánění a říkají například: "Mám pocit, že mě nikdo neposlouchá." Žena mluví, aby nahlas přišla na to, co chce říci a dostala se do pohody. Žena potřebuje oporu i v nevíře. Ženina osobnost je určována city a kvalitou jejích vztahů. Žena se bojí přijímat a povzbuzovat muže. Žena touží po péči, porozumění, respektu, oddanosti, potvrzení vlastní hodnoty a bezpečí. Z citů ženy klíčí její jednání. Když je žena rozčilená, chce aby o ni měl muž starost a projevoval zájem.
John Gray má pro všechny lidi jednu velkou radu, aby se pokoušeli nepředpojatě chápat své protějšky a aby v ženách uznávali jejich ženství a v mužích jejich mužství. Mimoto má několik drobných rad zvlášť pro muže a zvlášť pro ženy:
Rady mužům ve vztahu k ženám
Muž nesmí ztratit motivaci naslouchat a odpovídat. Měl by respektovat, že žena vyžaduje vyslechnutí a účast. Je-li muž moudrý, pouze pozorně naslouchá. Když muž pouze pozorně naslouchá, uvolní se jako například při fotbalu.
Muž se musí umět omluvit.
Muž se musí stále učit přizpůsobivosti.
Muž se musí učit dávat lépe najevo své city. Měl by respektovat, že ženy motivuje a posiluje, když mají pocit, že je někdo hýčká.
Muž by měl pamatovat na to, že žena požaduje srozumitelnost při odchodu "do nory" a ujištění o návratu.
Muž by se měl často zeptat ženy: " Jakýs měla den?"
A pak naslouchat a naučit se větičky jako:" Hm. Opravdu? To je hrozné!" a podobně. Ale musí skutečně naslouchat a vnímat, co žena říká. Není nic horšího než, když se žena zeptá: "Co jsem právě říkala?", tak že to muž neví, protože je myšlenkami úplně mimo. Žena takové mužovo selhání chápe jako znevážení svých citů a urážku své důstojnosti.
Rady ženám ve vztahu k mužům
Žena nesmí ztratit motivaci hovořit. Měla by respektovat, že muže motivuje a posiluje, když mají pocit, že je někdo potřebuje. Je-li žena moudrá, přistupuje k muži jako k řešiteli problémů a nikoli jako k problému samotnému. Chce-li žena hovořit, je třeba, aby se začala svěřovat první.
Žena musí cítit odpovědnost za své činy.
Žena si musí občas říci o to ,co chce (jinak by to třeba ani nikdy nedostala).
Žena by se měla naučit klást si meze, aby nemusela mužovi vyčítat to, že ji využívá.
Žena by měla muži často říkat:"Ty za to nemůžeš. Už se cítím
lépe." a podobná uklidnění."
(volně podle 1.)
Některé pasáže této knihy možná vyznívají trochu směšně a primitivně. Celkově to je ale neocenitelný zdroj informací o skutečnostech, které jsou samozřejmé a známé často jen pro jednu stranu párové komunikace. V oficiální (školní) psychologii se bohužel pěstuje obraz jakési abstraktní bezpohlavní osobnosti člověka. Autoři se z obavy před zesměšněním vyhýbají rozdílům mezi muži a ženami. Nejsou potom směšní, ale zato jsou nudní a prázdní a jejich učení je také takové.
Vzájemné porozumění
Pokud si chci s někým porozumět, měli bychom si oba sednout a vyříkat si, co navzájem cítíme (to znamená, co je za tím, co říkáme). Pak by se snad mohla atmosféra uklidnit. Na tohle vzájemné vyjasnění svých stanovisek a pocitů se báječně hodí, když dám tomu druhému zpětnou vazbu. To umí více ženy; řeknou: "když uděláš a řekneš tohle, tak já se cítím takhle." Muž se tím ale cítí často napadený a reaguje nevstřícně útokem, řekne: " ty jsi taková a Taková…a děláš tohle a Tohle". To už není zpětná vazba, protože o svých citech nevypovídá přímo nic. Pouze nepřímo můžeme vycítit jeho hrůzu ze situace, které nerozumí a nad kterou ztrácí kontrolu. Ale k tomu se nebude chtít snadno přiznat, znamenalo by to, že přiznává svou nedokonalost, slabost a neúspěch. To v dnešní době není vůbec snadné. Ženě (většinou o větší porozumění usiluje ona) pak nezbývá nic jiného, než se trpělivě ptát na mužovy city. Musí ho naučit o svých citech hovořit, protože to on neumí a navíc svoji neobratnost v této oblasti nebude chtít asi přiznat. Vyžaduje to hodně taktu (ten ženě většinou nechybí) a hodně trpělivosti (ta ale naopak ženě chybí velmi).
Když se totiž zeptá: "Proč mi vlastně říkáš a děláš takovéhle věci a co při tom cítíš?", očekává zmatenou ženskou odpověď, která se po několika větách objasňuje. Muž ale reaguje jinak. Neví, co má odpovědět a tak většinou neřekne nic nebo zaútočí a vyprovokuje hádku. Žena mu tedy musí dát čas na to, aby se pokusil si uvědomit své city a pak je i zformulovat do nějakého smysluplného vyjádření. Celé to připomíná učení se jízdy na kole. Pokud má muž smysl pro humor a ženu miluje, tak se mu vyjádření svých pocitů může během několika týdnů začít klopotně dařit. Jinak to může trvat léta a nemusí se to podařit nikdy. Ženě nezbývá nic jiného, než se učit trpělivosti a důslednosti (jinak se na tyhle "ujeté řečičky o citech" muž vykašle). Každý se tedy musí učit právě to, co mu jde nejhůře a o co vůbec nestojí.
Nedivme se tedy tomu, že je okolo nás tolik vzájemného nedorozumění, omylů a vyložených hloupostí. Vždyť je to tak pohodlné, přečíst si nějakou pitomost v Blesku a mít o všem jasno.
Až když se oba (většinou žena muže) vzájemně učí, jak se spolu mají bavit, mohou se pokusit spolu začít řešit nějaký ten "malý problém", ze kterého se zatím bohužel mohl stát problém velký - například mentální anorexie. Ale to už by bylo na další dlouhou úvahu.
Jenom bych vás ženy chtěl na závěr poprosit: buďte na nás muže shovívavé. Vím, že si to příliš nezasloužíme, ale udělejte to alespoň kvůli sobě. Muže tohle nimrání se v citech většinou neskutečně otravuje a pokud je na něho vyvíjen tlak příliš velký a výhled vypadá, že se tak bude asi dít po neomezeně dlouhou dobu, tak se muž zákonitě snaží ze vztahu uniknout. A vám by mohla začít ta celá úmorná práce komunikační výuky s jiným mužem nanovo a možná by to bylo i s podobným koncem. Pod pojmem shovívavost si představuji, že nebudete muže tlačit do okamžité odpovědi (zpovědi) a dáte mu pocítit jeho důležitost, prostě mu trochu polichotíte. Lze to zaonačit například takhle: "Drahý, mohl by sis během týdne udělat tak hodinku čas, abychom spolu mohli probrat něco, co mě trápí? Bez tebe bych to určitě nezvládla." A velice pomůže konkretizování problému s ujištěním, že po jeho vyřešení, mu dáte zase na nějaký čas pokoj.
Například řeknete:
"Víš, jedná se v důsledku o to moje nešťastné hladovění. Já vím, že je to hlavně můj problém, ale potřebuji k tomu, abych to zvládla, i tvou pomoc. A slibuji, že až zase začnu trochu normálně jíst, že tě nechám na pokoji. Platí?" Pak je ovšem potřeba také svůj slib dodržet (alespoň na měsíc či čtrnáct dní). Ženy slibují bez rozmyslu a často bez pevného rozhodnutí svůj slib dodržet. Muž se splněním jejich slibů ale počítá, a pokud se opakovaně zklame, tak ztratí důvěru. A bez vzájemné důvěry, co je to za lásku?
Literatura: John Gray: "Muži jsou z Marsu , ženy z Venuše"
Pokračování příště
|
| Ohodnotit článek: |
|
|
pouze pro registrované uživatele
registrace zde |
|
|
Aktuální známka:
1 |
|
| Komentáře čtenářů (3) |
| přidáno | autor | předmět | |
| 9.3.2006 10:01 |
citus |
Jakýs měla den? |
odpovědět |
| 11.3.2006 14:15 |
PeIvan |
 šedá teorie a zelený... |
odpovědět |
| 20.3.2006 16:00 |
dagaček |
 Odpověď |
odpovědět |
| Pouze pro registrované uživatele |
zobrazit komentáře | přidat komentář
|
|
|
Pokud se chcete zaregistrovat, můžete tak učinit zde
|
|
