V minulém díle jsme pokročili až k situaci, kdy můžeme být druhým člověkem víceméně donuceny ze vztahu co nejrychleji odejít, a že je to také v tomto případě z dlouhodobého hlediska pro nás to doopravdy nejlepší řešení, ačkoliv bude zpočátku jistojistě provázeno mnoha nejrůznějšími negativními pocity: bolest, smutek, pocit prázdnoty a tíživé samoty, strach z budoucnosti atp. V brzké době (a někdy je to už přímo za námi zabouchnutými dveřmi!) se ale dostaví i pocit úlevy a radostného očekávání nových začátků…
Postupovat ale, i přestože jsme k tomu vzhledem k našim předchozím snahám o nápravu oprávněny, rychle a nekompromisně v případě, že jsou součástí rozpadajícího se vztahu také další osoby - tedy ve většině případů děti (mohou to být samozřejmě i nemohoucí rodiče, mladší sourozenci atp.) - by bylo ovšem jen velmi nezodpovědné a také sobecké. V tomto případě musíme uplatnit takové postupy, které budou co nejsnesitelnější i pro tuto "třetí" stranu vztahu. Tato nás samozřejmě nutí k vážnému zamyšlení, zda nemáme svou letitou nepohodu raději ještě chvíli statečně snášet. Musíme tedy dobře a moudře uvážit všechna pro a proti. V této situaci nejsme povinování jen svými vlastními přáními, ale také oprávněnými požadavky těch, které jsme přivedli na svět či těmi, které jsme na sobě učinili jakkoliv závislými. Zde by bylo naším velkým karmickým proviněním snažit se od všeho jen zbaběle utéci. Navíc je tato snaha vždy naprosto marná - zaplatit za své činy zde musí úplně každý - snadno však můžeme nesprávným rozhodnutím všechno ještě více zhoršit.
Opět platí, že rod ženský je v následujícím textu použit jen s ohledem na srozumitelnost - obdobné potíže ve vztazích jsou vždy oboustranné i přesto, že ve většině manželství jsou role více či méně nějakým způsobem vymezené.
Psát si na papír všechna plus a mínus, přemýšlet, přemítat, hloubat ve dne i v noci, omlouvat sebe i druhé, znovu se přesvědčovat o chybách ve vztahu a zase znovu doufat - tím vším si prochází každý alespoň trochu zodpovědný člověk, který činí životní rozhodnutí i za druhé lidi a chtě nechtě tak zasahuje do jejich osudu… Provázejí to často velmi mučivé pocity, které nám stále nedovolují vidět celou situaci s potřebnou jasností. Většinou potřebujeme někoho druhého, aby nám alespoň nějakým způsobem pomohl se v tom všem trochu vyznat.
Někomu z nás pomáhá, když se alespoň svěří důvěryhodné osobě - přítelkyni (pozor, aby byla hodna toho jména), mamince, odbornému terapeutovi. Mohou nám skutečně pomoci - svými zkušenostmi, prožitky, znalostmi, svým osobitým pohledem na věc. Často už jen to, že dokážeme určité věci vyslovit a pojmenovat, nám velmi uleví (nestyďme se za slzy, jsou tak osvobozující a očistné!) a dokážeme mnoho věcí najednou vidět jinak. Pokud jsou naši rádci nejen ochotní, ale také moudří, poskytnou nám občas i pohled očima druhých a my si uvědomíme také mnoho svých vlastních chyb. Jsme-li upřímné, nezbývá, než se pokorně ponaučit pro příště. Je dobré vyslechnout několik takových pohledů na naši situaci, nechat ta slova v sobě uzrát a vzít si z nich to podstatné. Ale konečná volba už by měla být jen a jen naše, protože jen a jen my poneseme následky vlastních rozhodnutí.
Ponechme si je tedy na onen den, kdy budeme skutečně odpočinuté a relativně v pohodě - jen s čistou hlavou a také s čistým srdcem můžeme volit co možná nejsprávněji. Nyní nejde jen o nás, ale i o druhé - tím větší zodpovědnost tedy ze sebe musíme vydobýt.
PROTOŽE:
"Je vždy velmi nerozumné činit příliš prudká a příliš unáhlená rozhodnutí." Nebývají prosta hrubých chyb. Tak dlouho jsme čekaly, že se cosi samo změní, tak dlouho jsme žily v nepohodě, že to snad ještě chvilenku vydržíme: a stačí opravdu jen několik světlých okamžiků, kdy jsme schopny čistého náhledu na naši situaci. Měly bychom si tedy nejprve udělat alespoň jeden celý den jen pro sebe - odpočinout si a úplně vypnout.
Říkáte, že si to nemůžete dovolit? Skutečně? Jenom jestli se nevymlouváte! A je-li to skutečně pravda, proč ještě váháte se zásadní změnou své tak strastiplné existence?! Nebo se Vám snad líbí trmácet se uštvaná životem? Víte, že sebedestrukce je zrovna takový "hřích" jako ubližování druhým? A nemáte náhodou pocit, že bez Vás se Země zcela určitě přestane točit? Pokud ano, je to bezpochyby ta první utkvělá myšlenka, se kterou se sama musíte vypořádat, protože nikdo jiný to za Vás udělat nemůže… neuděláte-li to, pak Vám není pomoci. Tento egoistický syndrom osobní nepostradatelnosti je často příčinou potíží i vztahů jinak velmi dobrých a škodí tak i tam, kde jsou partneři doslova jako stvořeni jeden pro druhého - není to i Váš případ?
Mít se zase jeden den vědomě rády. Jen samy sebe. Zvláště ve vypjatých situacích je to nanejvýš důležité. Každý tvor, každé stvoření bez výjimky, potřebuje lásku. A každý ji může a nakonec i musí umět vědomě nalézat uvnitř sebe sama. Ostatně partner je tu od toho, aby nás miloval a doplňoval, nikoliv ovšem cele nahrazoval naši samostatnou existenci. Pokud od něj cokoliv podobného požadujeme, chceme nemožné a nikdy to také nedostaneme. Největší lásku má každý sám v sobě, ve svém nitru a je to láska, kterou nám daroval Ten, kdo nás sem všechny přivedl. Tuto lásku v nás spontánně vyvolávají bytosti, předměty a situace, které jsou nám milé, proto po nich tolik toužíme - ale ta láska už je v každém z nás předem obsažena - jinak by se nemohla vůbec projevit! Předchozí věta si zasluhuje více pozornosti, než snad může být na první pohled patrné a ten, kdo plně pochopí a trvale žije její tajemství, se stává vítězem sám nad sebou a tím i nad celým svým životem.
Ostatní obyvatele domácnosti je třeba nejprve "vystřelit někam do jiné galaxie" - pokud nemáme hlídání, předem jim naplánujeme nějakou akci. A dnes: nepereme prádlo, nevaříme, ani nezaléváme květiny. Neděláme nic ze svých obvyklých povinností. Ideálně neděláme vůbec nic. Možná i to jsme už zapomněly…Musíme to ale zkusit, jinak nám v hlavně nezbude dostatek prostoru pro onen čistý náhled. Ten se ostatně dostaví stejně až poté, co odejdou nutkavé výčitky z našeho nicnedělání a obavy, zda nám tím něco důležitého neuteče, zda jsme cokoliv nezanedbaly. Budeme-li ale chtít, ta klidná prázdnota v mysli se dostaví. Jen tato čistota mysli je schopna nás správně vést (známe svoji situaci nejlépe a nejpřesněji a jsme tedy samy sobě schopny poradit nejlépe... ). V ní si potom položme otázku: "Je tato partnerská situace pro mne skutečně natolik závažně stresující, nepříjemná a nezvladatelná, že ji budu raději ochotna řešit rozchodem a následným zvýšeným osobním nasazením pro požadavky oné třetí strany?"
1. NE - tedy vydržme vše již stávající zvládat tak dobře, jak jen toho jsem schopny. Vědomě čerpejme pro toto energii a sílu, mějme se rády i za této situace. Proč se ještě více destruovat za to, že nás někdo druhý víceméně ničí? Přetrvají-li partnerské neshody až do doby, kdy naše třetí "závazky" pominou, můžeme s klidem na duši uplatnit metodu rychlého odchodu (viz. článek II.). Navíc s velmi čistým karmickým štítem - to opravdu není k zahození.
2. ANO - neřešme nyní dále v mysli, jak vše zvládneme, jak budeme věci prakticky realizovat - jen by to v nás opět vyvolalo vlnu nezvladatelných obav a pochybností a naše potíže by nebraly konce. Objevilo by se zde najednou nepříjemné slovo 3. NEVÍM, které nám jako jediné nemůže pomoci a které tudíž nemůžeme akceptovat. Je čas jít za partnerem a oznámit mu, že se chceme rozvést. Pokud snad nesouhlasí či se nechce konstruktivně domluvit na pravidlech zaopatření dětí a majetkového vypořádání, svěřme raději vše soudu. A pokud snad činí protistrana větší potíže (jakýkoliv nátlak, agresivita atp.), oznamme to příslušným úřadům, zde není místo pro jakýkoliv falešný soucit či nemístnou benevolenci.
Věřme, že existují-li zdravé vazby dětí s jejich otcem, nakonec k dohodě o následné výchově dojde. Ne-li, pak nám vůbec nestojí za to trápit se tím, že děti otci "bereme". Ony mají navíc vzácnou regenerační schopnost, snáze si na vše nové zvyknou a rychleji než dospělí se přizpůsobí. Nenechme se mýlit ani jejich okamžitými citovými reakcemi na naše rozhodnutí - mohou být i hodně bouřlivé, ale pokud jsme se rozhodly podle svého nitra, ani ony by nás již neměly zviklat. Svůj vlastní život mají naše děti přece teprve před sebou. Tím nejtěžším okamžikem pro nás může být fakt, že dítě (či jedno z dětí) chce žít raději se svým otcem. Pokud je schopen se o ně adekvátně postarat, měly bychom jim to umožnit, byť nás to může i hodně bolet. Neztrácíme tím přece své děcko - stále a navždy jím zůstává - bylo by ale sobecké nedopřát mu to, po čem svobodně touží. Situace ohledně pobytu dětí u rozvedených rodičů mohou být samozřejmě velmi komplikované a je nutné je řešit individuálně, ale myslet si v zásadě, že děti nemají vlastní rozum a snažit se je nějak manipulovat je hloupost. Koneckonců jde přece především o to, jak se inteligentně rozejít s člověkem, který je pro nás již bytostně nepřijatelným partnerem nikoliv o to, jak si v rozbitém vztahu nadále dokazovat svoji moc. Myšlenky na pomstu sem rozhodně nepatří a kdo takto uvažuje, může ve svém životě počítat s trvalými potížemi, byť by činil kroky jakkoliv praktické a rázné.
Věřme také, že se postupně najde mnoho lidí, kteří nám v naší situaci budou ochotni konkrétně pomoci. Každý rychle vycítí, když je naše volba jasná a nezvratná - a i ti, kteří nás dříve (když jsme si ještě nebyly svými záležitostmi vůbec jisté) podporovat vlastně nechtěli, teď změní názor. Strach musíme překonat, je přirozenou součástí každého takového životního kroku a asi vůbec nikdo se mu nemůže úplně vyhnout. Ale žádná kaše se naštěstí nejí tak horká jako když se uvaří.… Milosrdný čas dokáže zahojit úplně všechno - nakonec přijdeme na to, že to zdaleka úplně nejhorší období bylo to, v němž jsme prostě nebyly schopné přiznat si své priority. A je to také toto období, které nese nejhůře třetí strana vztahu - čas plný nesrovnalostí, napětí a nekonečných hádek je mnohem horší než období jasného rozhodnutí a rozchodu, kdy se postupně vše začne zase dávat do pořádku. Všechny závažné dětské neurózy a negativní psychické otisky vznikají spíše vlivem dlouhodobého komplikovaného soužití rodičů než díky rozvodu samotnému.
Až se nakonec posléze vše uklidní, až se vzpamatujeme a trochu si odpočineme od těch největších stresů, asi nás překvapivě rychle napadne, že úplně samy být přece jenom po celý zbytek svého života nechceme. Můžeme tedy začít vážně přemýšlet: Jak tedy najít toho správného partnera pro nás? Ale o tom zase až příště.
Pokračování příště
|
