Pro spoustu lidí určitě není cesta k moři zase až tak výjimečná záležitost. Loni jsem byla poprvé u Atlantického oceánu, a když se mi letos naskytla příležitost vydat se tam podruhé, dlouho jsem váhala, zda je to z morálního hlediska takzvaně "košer" (jsem v současnosti nezaměstnaná, takže jsem se jela "flákat" místo shánění místa, a navíc - manžela jsem nechala doma). Touha vidět ještě jednou Oceán ale zvítězila a já se za ním rozjela pevně rozhodnuta si ho pořádně užít.
Měla jsem to štěstí, že jsem na místě zažila nejrůznější počasí, a tedy i rozmanité proměny moře. Hned první den mě moře přivítalo a pláclo mě po zadku:-). Chodila jsem k němu až pětkrát denně a jen se procházela po pláži a vstřebávala tu nádheru. Vypadalo to, že mne moře dokonce učí, jak mám zacházet se životem: z každé bouře je východisko a situace naprosto vždy plynule přejde do mírného a klidného stavu; když přestanu mít pocit, že jsem to já, kdo pevně svírá otěže a nechám se volně unášet, život (moře) mě prostě odloží o kousek dál a já ještě k tomu zažiju chvilkový pocit beztíže. Jistěže je nutné občas schovat hlavu pod hladinu a vlny (problémy) nechat přeplynout. Ale je to stále lepší řešení, než se hrdě vztyčit a myslet si, že "drzým čelem" musím zvládnout všechno, i to, o čem nemám ani páru. V takovém případě nás moře s největší pravděpodobností semele ( a loni mě moc pěkně nakoplo a potom vymáchalo v pobřežní vodě:-)).
Navíc mě moře vytrestalo i za můj nedostatečný morální profil: při procházce jsem s kamarádkou rozebírala (velice silně pomlouvala:-( ) člověka, který mi opravdu ležel v žaludku. Místo abych se tím uklidnila, rozčilovalo mě to stále víc a víc. Jak jsme si tak notovaly, naprosto jsme si přestali moře všímat. A když jsme byli v nejlepším - přišla vlna a v místě, kde jsme původně šli suchou nohou po písku, nás ohodila od hlavy až k patě. Kupodivu jsme obě hned pochopily, proč se to stalo a začaly jsme se hrozně smát. Což je určitě nejlepší způsob, jak se s vlastní nesnášenlivostí vypořádat (nebýt moře, nejspíš bychom po břehu rázovaly až do druhého dne a jenom soptily:-)).
Spousta se toho na tomto serveru napsalo o andělích, pro mne je jednou z andělských podob právě Oceán; umí odebrat psychické trápení a pohladit - na duši i po těle. Neříkám, že jsem si hned po příjezdu našla práci, ale - jsem uvolněnější a spíše nové místo klidně očekávám, než že bych byla celá zuřivá, že nic nemůžu najít.
Přeju všem, aby zažili tak úžasný pocit sounáležitosti s přírodou, na jaký jsem měla štěstí já.
Mějte se krásně,
s pozdravem Hypatie
|
