Když došlo na Zemi k naplnění počtu zrození a nadešel soudný den, byla otevřena kniha života a před Boha předstoupily duše lidské, kterým bylo předčítáno z této knihy, knihy lidských skutků a jmen. V jeden okamžik se před Božím trůnem objevila duše člověka rodu mužského, která působila zjevně sebevědomě.
Aniž jí byl andělem, který stál na stráži před Bohem udělen pokyn, začal onen muž (duše) vyjadřovat své myšlenky: "Pane Bože náš veliký, přijmi mne do věčného života, dej mi nesmrtelnost, vždyť já se velmi duchovně snažil a vytrval ve víře."
Anděl jej napomenul, že nevyčkal pokynu. Bůh však přikázal andělovi nechť odstoupí.
"Nuže tedy, sděl nám své skutky, čím ses zasloužil o život věčný?" zeptal se Stvořitel.
"Pane, celý život jsem se modlil k tobě, celý život chodil do kostela, ke zpovědím, Písma znám skoro nazpaměť a necítím se nijak provinile svými skutky," chrlil onen muž své myšlenky směrem k Božímu trůnu.
"A dále?" odvětil Boží hlas.
"Dále?" zarazil se muž. "Získal jsem dobrou pověst, nehřešil jsem, dokázal jsem se oprostit od všeho zlého, nepletl jsem se do čeho neměl, žil v ústraní a vše podřídil své cestě k víře a věčnému životu" pravila duše muže.
Bůh pokynul andělovi, jenž vzápětí otevřel knihu života a následně předal zamítavý postoj směrem k Bohu. Souzený muž znejistěl a chtěl se ptát.
"Zadrž" řekl Nejvyšší, zadíval se směrem za muže a pravil:
"Kolik duší jsi mi přivedl?"
"Já? Proč? Nerozumím, Pane, koho jsem měl přivést?"
"Odpověz," pobízel jej anděl.
Muž nechápal, dostavil se pocit nejistoty a strachu.
I pravil Bůh:
"Nuže věz tedy: Tvá víra tě dovedla k sobectví, k potřebě zachránit se před druhou smrtí, smrtí duše o které si věděl a přitom nebral ohled na záchranu druhých."
"Vše jsi podřídil své záchraně a zasvětil tomu celý život. Chtěl jsi být dokonalý ve víře, leč zapomněl jsi při tom na ostatní. Kdo zachraňuje jen vlastní duši, ten ji ztrácí, kdo zachraňuje duše ostatních nalézá záchranu i pro tu svou."
"Mohl bych ti ukázat několik duší v tvém životě, kterým si nepomohl, neboť jsi si nebyl jist záchranou duše vlastní."
"Pověz tedy, k čemu je vám lidem víra, když z ní nikdo nemá užitek, kromě vás samých? Rozumíš již?" zeptal se Stvořitel.
"Chcete býti dokonalí v pravdě a moudrosti přičemž zapomínáte na ostatní. Což je láska k sobě, která nejde ruku v ruce s láskou k ostatním něco jiného než sobectví?"
Muž nebyl schopen odpovědi, celou jeho duší procházel přízrak strachu a beznaděje. Cítil oheň geheny (molekulární pece), chtělo se mu plakat, místo pláče dostavil se však jen jakýsi pocit. Snažil se pokleknou, leč nebylo kolen, snažil se prosit, ale nebylo sil.
"Nuže věz, Já jsem ten, který jsem, Alfa a Omega, počátek a konec, proto pravím: Tvůj strach byl posledním trestem, který jsi na sebe bezděky uvalil a Já, já ti odpouštím, neboť jsi schopen citu přičemž tvůj strach tě zbavil závoje sobectví. Ale nechť se staneš příkladem pro ostatní lidská stvoření neboť jejich moudrost se často stává pošetilostí a Boží pošetilost moudrostí. Kdo má uši nechť naslouchá: ,Nikdo z lidí nezná mou mysl, podstatu stvoření, a mé pravé úmysly, nikdy neučiní duše po smrti těla kroku bez mého rozhodnutí.'"
"Proto ať je ve vás pokora, láska, čistota myšlení a schopnost předstoupit před můj trůn bez bázně a hany."
|
