Zpráva o sebepoznání: Všechno má svůj čas

POZNEJ SEBE SAMA! Lepší poznání charakteristických rysů vlastní osobnosti a pramene osobních zkušeností přispívá k lepší orientaci a k informovanějšímu rozhodování o vlastním životě; o tom, co budeme dělat, jak budeme řešit problémy, jak budeme trávit volný čas, s kým a jak budeme žít atd. atd. Lepší uspořádání záležitostí vlastního života pak přirozeně vede k radostnějšímu, šťastnějšímu a kvalitnějšímu životu, jehož konkrétní podobu si asi každý vysnil už v dětství. Ani já jsem nebyl výjimka a dodnes na dětské sny rád vzpomínám.

Na gymnáziu jsem si začal klást takové ty "filozofické" otázky po smyslu života, vesmíru a vůbec. Tyto otázky tehdy nevysvětlitelně poutaly mou pozornost a zájem. Četl jsem kdeco a přemýšlel o tom. Ani na holky mi nezbýval čas. Na vysoké škole vše pokračovalo. Seznamoval jsem se s různými náboženskými, filozofickými a duchovními systémy, a pořád to nějak nebylo ono. Kolikrát jsem měl depresivní pocit, že se z toho bludného kruhu různých mínění snad nikdy nevymaním. Ale nakonec - po 10 letech - zafungovalo pravidlo, že kdo klepe na dveře, tomu bude otevřeno. Přece jen jsem našel a přijal principy, které mému hledání daly jasný řád, smysl a směr. To už jsem byl na vojně a říkal si, tak teď už třeba bude čas na ty holky.

Ale nebyl. Tak jako mě předtím zcela pohlcovalo studium, začala mě po vojně pohlcovat práce. Tak jako jsem před tím hledal životní filozofii, tak jsem poté hledal pole, na kterém bych se mohl plně realizovat. Zase jsem se seznamoval s nejrůznějšími přístupy, teoriemi a metodami, vymýšlel projekty, navštěvoval kurzy, a zase to nějak nebylo ono. Ale nakonec - opět po 10 letech - znovu zafungovalo zmíněné pravidlo o klepání a otevíraných dveřích. Přece jen jsem se dostal k práci podle svého gusta. To už jsem v přítomnosti a říkám si, tak teď už je nejvyšší čas na ty holky. Ale není už trochu pozdě?

Co když už je pozdě?! Nesnažil jsem se 20 let budovat šťastný a kvalitní život proto, abych po všem tom úsilí a odříkání zjistil, že jsem si ho vlastně zpackal? Že všechno mělo být jinak? Toto je reálný příklad kritické situace, kdy sebepoznání může přinést světlo do temnoty a určit směr dalšího vývoje. Hlavně nepropadat panice!

Každý z nás má určité psychické preference, které jsou charakteristické pro jeho osobnost a v mnohém předurčují jeho chování. Typologie osobnosti MBTI (Myers-Briggs Type Indicator) definuje čtyři páry takových preferencí. Jeden určuje, odkud čerpáme a kam raději obracíme svoji energii - buď do vnějšího světa (extraverti), nebo do vnitřního světa (introverti). Další pár určuje způsob, který preferujeme při vnímání informací - buď smysly, nebo intuici. Třetí rozměr určuje preference ve zpracování informací - buď myšlení, nebo cítění. A konečně čtvrtý pár říká, zda máme raději uzavřené a rozhodnuté situace, nebo zda spíš odkládáme rozhodnutí do poslední chvíle. Samozřejmě nikdy to není buď - anebo, život je pestrý a psychologie není matematika. Znalost vlastních preferencí v těchto čtyřech směrech a způsobu, kterým mohou ovlivňovat vnímání a jednání, je ale docela užitečná. Ovšem ještě zajímavější a užitečnější je to, že s každou kombinací preferencí, kterých je celkem 16 (tady matematika funguje) je spojeno určité pořadí psychických funkcí. A právě v tomto pořadí, specifickém pro svůj typ, jsem našel klíč k řešení té ožehavé otázky.

Mojí dominantní psychickou funkcí je introvertní intuice. To vysvětluje onu přitažlivost filozofických otázek, která přetrvává dodnes. Abych dobře vyvinul svou introvertní intuici, musel jsem ji zpočátku chránit jako křehkou rostlinku před "mrazy" a vichry převládajících názorů a přesvědčení okolního světa. Schopnost vystavět kolem ní obranné valy byla pro její zdravý vývoj naprosto zásadní. A pomáhala mi v tom má sekundární psychická funkce, kterou je extravertní myšlení. Díky němu jsem byl jako pravý filozof připraven pochybovat kdykoliv a o čemkoliv.

Šťastného světského života pradoxně dosáhneme tehdy, když hledáme šťastný duchovní život, přičemž prvního cíle nedosáhneme, když zanedbáváme druhý. S tímto poznáním jsem se po uspořádání svého vnitřního světa zapojil do pracovního procesu. Tak jako do té doby bylo pro můj zdravý vývoj zásadní budovat opevnění kolem své intuice, bylo od tohoto zlomu stejně zásadní vyjít z tohoto opevnění ven, abych byl schopen ověřit a obhájit své inspirace, vnuknutí a ideje ve vnějším světě. Tak začal další desetiletý zápas, ve kterém jsem procvičoval extravertní myšlení. To je funkce, která usiluje o organizování a začlenění jevů do smysluplných a logických celků, z nichž lze vyvodit zákonitosti, pravidelnosti, objektivní kritéria, zásady a pravidla pro vnější svět. Extravertní myšlení spolu s introvertním vnímáním mě vyzbrojily abstraktním pragmatismem, jehož optikou vidím realitu jako něco, co je vlastně do velké míry výtvorem ducha. Realita je pro mě pěšák v šachové partii idejí. Proto mě ostatní často považovali za velmi teoretického člověka. A je pravda, že proto, abych se vydal na pouť intelektuálního dobrodružství, mi stačí lehce naznačená, načrtnutá, implicitní logika. Ale než udělám první praktický krok, prochází mé myšlenky a nápady důkladným testem užitečnosti. Pokud jsem přesvědčen, že jsou správné a přínosné, snažím se je s vědomím širších souvislostí uskutečnit. Takto jsem celých deset let sledoval své zájmy, které jsem rozvíjel už na vysoké škole, až jsem našel zaměstnání, ve kterém jsou tyto zájmy převažující náplní mé práce a ve kterém jsou také dokonale využity mé preferované funkce.

Z tohoto hlediska určitě není čeho litovat. Z velké části jsem si splnil své sny. Tak jak to tedy je s těmi intimními vztahy? Primární a sekundární psychické funkce představují silné stránky osobnosti a jejich zdravý rozvoj je prvořadý úkol. Podaří-li se nám sladit tyto dvě nejsilnější vnitřní preference s okolnostmi vnějšího světa, máme vytvořený dobrý základ kvalitního a spokojeného života. Skutečný rozkvět osobnosti ale nastává, když opustíme tuto oblast pohodlí a ustálenosti a vyslyšíme volání třetí a možná nejzajímavější funkce. Neozývá se zpravidla dříve, než na prahu středního věku, kdy zavedené praktiky opírající se o dominantní a sekundární funkci nám už nepřinášejí stejné uspokojení jako dříve nebo když přestávají fungovat. V mém případě je touto terciální funkcí introvertní cítění, což vysvětluje, proč jsem dosud necítil silnou touhu po intimním vztahu. Poznání dynamiky osobnosti mi teď napovídá, že co nebylo, může být. Možná přijde čas, kdy mě úspěchy na poli duchovním i pracovním přestanou plně uspokojovat a objeví se potřeba, která si bude žádat změnu.

Pro úplnost ještě dodám, že poslední, čtvrtou a nejslabší funkcí je u mého typu extravertní smyslové vnímání. To vysvětluje přirozený sklon k asketismu, který dobře ladí s filozofickým založením. Nejsem gurmán, nemám hudební sluch, nejsem si jistý v budování svého image, necítím potřebu vystavovat se intenzivním smyslovým podnětům. Podle zákonitostí vývoje osobnosti se však i toto může jednou změnit. Děje se tak zpravidla až na prahu šedesátky a je to úkol až do konce života. Takto se příroda stará - řečeno s Komenským - o uspořádání záležitostí celého života tak, aby se mysl každého člověka, ve všech věkových stupních příjemně zaměstnaná, mohla stát zahradou radosti.