|
SMRT KLINICKÁ
Vědci tvrdí, že zážitky lidí v klinické smrti vznikají v lymbickém systému mozku. Hraje důležitou roli při vnímání světla, a když má nedostatek kyslíku vlivem zranění nebo drog, může vyvolat extatické stavy vědomí. Zážitek blízkosti smrti nemusí být ničím jiným, než biologickým vedlejším účinkem životu nebezpečných zraněních. Schopnost vzpomenout si na neuvěřitelné detaily dějů, zatím co byl pacient ve stavu klinické smrti zůstává neobjasněna. Pro mnohé jsou tyto zážitky blízkým setkáním se světem po smrti, s posmrtným životem.
Šamani dokazovali opakovaným uváděním se do klinické smrti, že ovládají síly překonávající smrt. Tím dokazovali sobě i druhým svůj nadpřirozený status. To přispívá k tradičnímu pojetí, že každý, kdo přežije svoji smrt může léčit ostatní. Zkušení šamani vědí, jak musí dávkovat, aby mohli vykonat mystickou zkušenost ze smrti a měli zajištěn návrat z nebezpečné cesty do života.Tento proces zvládají po měsíce a léta zvyšovanými dávkami. Např. tabák se patrně hodí k uvolnění procesu, v němž šamani zažijí smrt a znovuzrození. Po přijetí větší dávky nikotinu začíná proces počáteční nevolnosti, prudké dýchání, zvracení a úplné vyčerpání. Následuje mimovolní rytmický pohyb různých částí těla, nejnápadněji rukou (který vzniká i při jako důsledek některých nervových poruch, mozkové aterosklerózy, neurózy, alkoholismu, zvýšené funkce štítné žlázy. Třes také vzniká při velkém rozrušení, či jako přirozený projev v chladu), křeče, záchvaty a končí periferním ochrnutím plicního svalstva, což je vlastně smrt. Přibývající blokáda přenosu impulsů v nervovém systému a centrální stimulaci jsou hlavními farmakologickými předpoklady pro cestu ke smrti. Za předpokladu, že dávkování bylo správné, se šaman díky rychlé biologické transformaci nikotinu v těle vrátí zpět do života. Při nesprávném dávkování dochází k těžkým duševním a zdravotním poškozením až ke smrti.
Dvoufázový účinek nikotinu v těle je duchovně prožíván jako cesta duše mimo tělo. V transu prožívá cestující duše šamana různé příhody. Přednáší v nadpřirozenu starosti své společnosti, jednotlivce, vrací se z oné společnosti s dobrou radou. Při cestách na onom světě se šamanští uchazeči dostávají na rozcestí a musí se umět rozhodnout jít správným směrem, musí se umět vyhýbat ohrožením přinášející smrt, procházet nebezpečnými průchody. Nakonec podléhají ničitelským mocem a získávají nadání rozdělení a následného sestavení vlastního těla.
Tabák sloužil v dřívější předkolumbovské době v první řadě k náboženským účelům a léčebným metodám. Šamani usilují o akutní otravu nikotinem, aby vyvolali stav transu, ve kterém získávají nadpřirození síly a komunikují s duchy. Tabák aplikují mnoha způsoby. Pijí tabákovou šťávu, sirup, kaši, žvýkají tabák, vtírají si tabákovou pastu do kůže či do očí, aplikují tabákové klystýry, šňupají tabák či jej kouří. Většinou kombinují několik způsobů najednou, aby účinek byl silnější.
V Africe zprostředkovávala spojení se zemřelými rostlina Iboga (Tabernanthe iboga). Lupuna je nazývána indiány Šupino jako strom světa (chono). Šamanům slouží ke vstupu do jiných skutečností. Nejčastěji užívané psychoaktivní halucinogenní rostliny: Durman (Datura), brukmansia, mandragora, blín, rulík zlomocný a tabák, pablen (Scopolia), australský keř Pituri (Duboisia), jihoamerický centrum, chilský keř fabiana nebo Pichi-pichi, kolimbijský keř kampanila, mexická holandra, nebo amazonská brunfelsie, jihochilský strom Latura Pubiflora. Kouzelné rostliny byly použitelné jen tehdy, když byly využity ve správný čas na správném místě a užity správným způsobem. Rostliny byly sbírány za určitých přísně dodržovaných podmínek a sběrač musel být otočen při sběru i správným směrem (západ, sever). Stejně tak musel být šaman otočen na správnou světovou stranu při užívání kouzelné rostliny. Já zprostředkovávám spojení se zemřelými v rodinných konstelacích, kde není nutné užívat nebezpečné látky a klienti jsou jen v nižší hladině vědomí.
Dr. Moodyho udivuje, jak všichni klienti popsali přesně děj při resuscitaci, a to z pohledu, který nemohli mít z pohledu ležícího pacienta na stole. Jeden klient Dr. Moodyho popisoval zážitek z klinické smrti. Vedle na oddělení bylo malé několikaměsíční plačící dítě, které nemohli utišit. On se s ním mentálně domlouval o tom, že ti dospělí neví co mu je a proto mu nemohou pomoci. Zjistil, že má zlomenou kyčel. Když se za tři dny vrátil do svého těla tak navštívil vedlejší pokoj a lékaři řekl, že to dítě má zlomenou kyčel, což se rentgenem potvrdilo. Většina klientů Dr, Moodyho se shodla, že je v okamžiku opuštění duše jejich těla přestali mít bolesti. Tento zážitek se opakuje i s výpovědí mučených vězňů, kteří shodně popisují, že při nesnesitelném mučení pocítili něco nepopsatelného- jako by duše opustila jejich tělo. Najednou necítili bolest. Po určité době (po skončení mučení) se jejich duše do těla vrátila.
I jeho klienti potvrzují, že se po zážitku blízkém smrti přestali bát smrti.
SMRT MOZKU
Smrt mozku s nevratným poškozením jeho funkcí může nastupovat již po pěti minutách, během nichž je mozek bez kyslíku. U malých dětí je tato doba delší a rovněž tak u podchlazených lidí, např. utopených. Tento stav je charakterizován hlubokým bezvědomím, postižený nereaguje na podněty a základní reflexy. Stanovení smrti mozku je důležité pro dárcovství orgánů, které díky možnému udržování oběhu a dýchání nejsou poškozeny. Někdy se užívá pojem sociální smrt pro stav, kdy došlo k částečnému odumření mozku - vyšších součástí, zatím co nižší součásti řídí oběh a dýchání. Postižený jedinec sám dýchá a má zajištěn i oběh krve, zatím co ostatní funkce má poškozené, nebo zničené.
Dr. Sabom říká: Máme monitorovací systém, jenž je schopen sledovat pacienta v době, kdy zažívá stav blížící se smrti. Jsme jedni z prvních, kterým se to povedlo. Zpětně vyhodnocujeme záznam elektrické aktivity mozku a porovnáváme ho s dalšími tělesnými funkcemi které mají vztah k době, kdy zkoumaná osoba zažívá stav blížící se smrti. To umožňuje dát odpověď na otázku zda je zážitek blížící se smrti spojen s činností spánkového laloku nebo je to výsledek elektrické aktivity celého mozku. Výzkumem jsme zjistili, že ani jedno, ani druhé. V době, kdy pacientka zažívala stav blížící se smrti mozek objektivně nevykazoval žádnou aktivitu.
|
