|
Nebe...obyčejné modré nebe. Jak zvláštní je pocit, když se člověk zahledí vzhůru. Otevře-li celistvou hlubokou náruč svého já tímto směrem, pocítí obrovský závan energie prostupující do všech koutů jeho těla. Někde uvnitř tohoto proudu je ukryta intuice. Je to jakési napojení se na toto neznámo. Ono neznámo cítím jako velké, tajemné a silné. Mám před ním obrovský respekt. Každý má v sobě nastavení spojit se s tímto prostorem, záleží však na tom, jak své nastavení využije. Nastavení k intuici je uloženo hluboko v nás.
Vnitřní svět člověka, tedy lidskou duši si představuji jako malou zářivou kouli, která se přelévá do různých tvarů. Když se narodíme, jsme čistí, neposkvrnění. Naše duše září ve své přirozenosti a kráse. Myslím, že chvíle, kdy se narodíme, je jeden z nejčistších momentů naší duše. V tu chvíli děláme opravdu co chceme. Chce se nám plakat, pláčeme. Nikdo naše chování v tu chvíli neovlivní. Čistá dušička září radostí, že přišla na svět. Je otevřená všemu, co k ní v dalších okamžicích pozemského života přijde. Postupem času nás začínají formovat lidé, počínaje rodiči, školou, společností. Ta malá lidská zářící koule v průběhu dalšího svého života dostává z okolí zpětné vazby na své pocity. Zjišťuje, že některé pocity a vjemy světa nejsou v souladu s okolím. A ani nemohou být, protože člověk je individualita a každý cítí a vnímá po svém. Je zřejmé, že morálnímu světu lidské duše je nutné dát nějaký řád. Důležité je však rozlišení, kdy se jedná o morální řád a kdy dochází k potlačování vnímání individuality člověka ze stran okolního světa. V dětském věku má v tomto ohledu člověk zmatek.
Nevyzná se v tom, kdy je opravdu nutné, aby s okolím uzavřel kompromis. Nevyzná se v tom, kdy jeho individualitu okolí přetváří podle svého, manipuluje jím. A tak malý člověk, pokud je "slušně vychovaný" poslouchá a mění své přirozené já podle zpětných vazeb z okolí. Nedává však přitom prostor své přirozenosti a tak na duši vznikají stíny. Pokud už je člověk v dětství takto formován, je důležité, aby si v dospělosti svou přirozenost co nejdříve uvědomil a dal jí prostor. Často člověk pak i v návaznosti na své dětství, v dospělosti neví, co vlastně on ve své individualitě potřebuje. Postrádá vlastní názor a odvahu chtít něco sám podle svého. Duše přestává zářit, hromadí se stíny, mraky, celoživotně prší a bouří. Po jasu své přirozenosti není ani památky.
Jak tohle všechno souvisí s intuicí? Nastavení intuice je v oné přirozenosti, v té zářící kouli uvnitř nás. Když je duše zaobalená do mračen, nemůžu jí pocítit. Je uvnitř mého falešného naučeného já uvězněná. Jak k ní? Pomalu prorážet cestičku mezi mraky až k podstatě vlastního já. Třeba bude duše ještě nějaký čas matná, ale postupem času se rozzáří. Přiblíží se čistotě jako když jsme byli miminka. Jak prorážet cestičku mezi mraky? Nasloucháním ve svém tichu a uvědomováním si svých vlastních vnitřních potřeb se začnou postupně mraky rozpouštět. Poslechneme-li vyzvu, byť drobnou touhu, která přišla z našeho nitra, nezahodíme-li jí a splníme si jí, nebo alespoň půjdeme směrem k jejímu naplnění, je to cesta k intuici. Je to cesta k sobě. Tak se člověk stává sám sebou. Pár prvních kroků za světlem duše a intuice nám jde naproti. Osloví nás. Podá nám ruku. Pomáhá nám rozpouštět temné vákuum a nachází s námi první paprsky jasu. Zaslechneme-li jí jednou a uvěříme-li jí, půjdeme-li jejím směrem bez racionálního zdůvodnění, pocítíme tu její sílu. A ona přijde zas a my zjistíme, že to s námi myslí dobře, chrání nás. Pomáhá nám a také nás nenechá padnout.
Vnímání intuice se postupně prohlubuje a současně se prohlubuje vnímání ve své celistvosti. Důležité je, aby se rozplynuly mraky , aby ze sebe člověk vypustil všechno, co nechce, aby uvnitř jeho vnitřního světa zůstalo jen to zdravé přirozené jádro. Aby se člověk otevřel světu ve své nejhlubší podstatě a bral na vědomí přirozenost jemu vlastní. Nebál se otevřít. Otevřenost způsobuje volný průchod mezi neznámem a lidskou duší, volný průchod energiím, poselstvím, lásce. A také volný průchod k ostatním lidským duším. S láskou a bez hněvu. Vzniká přelévání hřejícího toku energie, volně, bez hradby mraků a stínů v záři a světle.
Taky jsem byla vedena k tomu: "To radši neříkej, mohlo by se to otočit proti tobě." Objevila jsem v sobě, že je to jinak. Autentičnost, upřímnost a otevřenost dělá člověka silnou, laskavou, s láskou přijímanou osobnost.
|
Děkuju za názor.
