|
Tentokrát bych začala u své životní krize. Byl to pád na dno, pád do hlubin mého vnitřního chaosu, avšak také pád k mému pravému JÁ.
Zbortil se mi svět. Pohár přetekl. Oddělená od všech svých vypěstovaných úniků jsem trávila čas sama se sebou a prala se se svými pocity, od kterých jsem 33 let úspěšně unikala.
Teď nebylo kam. Jen já a moje pocity. Je to docela smršť nepříjemných pravd, které se člověk o sobě dozví. Co člověku v téhle chvíli zbývá? Všem problémům, co dříve ve svém životě nechtěl vidět, se musí podívat do očí. Nepříjemný ne-li příšerný pohled, avšak vede k poznání vlastního přirozeného a čistého JÁ.
Je zvláštní, že když počáteční rozporuplnost a chaos odezní, dostáváme se blíže do svého pravého nitra a jsme schopni zaslechnout vjemy, které jsme dříve přes svou falešnou či vysněnou pocitovou slupku ani zaslechnout nemohli.
Jaké vjemy a odkud? Poselství z nebe? Nevím..asi poselství ze světů, kam ve své lidské podobě nedohlédnem. Intuice? Když jsem tento vnitřní, avšak jasný hlas a impuls zaslechla já, bylo to jak když mi někdo píchne injekci energie a odhodlání. Snad by se dalo i říci, že tento hlas, který mi vnukl nový životní směr, mě zvedl. Ze své ležící bezvýchodné polohy mě posadil. A to je velký výkon. Proč přišlo toto vnuknutí zrovna ke mně? Kolem mě byly další stejně nemocné dušičky jako já, nezvedaly se. Nenacházely tu jiskru, proč se pokusit zvednout a jít životem dál, jinak. Kde jsem vzala tu sílu já? Nemám jiné vysvětlení, než že jsem přijala poselství odněkud, kam nedohlédnu.. Proč jsem toto poselství přijala? Proč jsem nezůstala ležet jako většina ostatních? Mělo to prostě tak být.
Jako bych ten hlas slyšela, dodnes si to pamatuji: " Když už jsi se dostala až sem, jediné východisko je vstát a využít to, co jsi prožila" Co bych měla někdy v budoucnosti ze svých zkušeností využít, to pro mě bylo velké neznámo. Ale o tom intuitivní pocity či vnuknutí jsou. Člověk nezná výsledek. Cítí jenom cestu. Bez nějakých rozumových důkazů. Rozum nemá s tímto citem nic společného. Cítí jednoduše, že tudy ano.
Poslouchala jsem svůj vnitřní hlas. A naslouchám. Ten vnitřní hlas mi říká "tudy jdi" nebo " ne to ne". Vím jistě, že to není jenom můj vnitřní hlas, ale že je s něčím či někým spojený. Chvílemi cítím, jak skrze mě prochází jakási silná energie. Jako bych cosi touto formou přijímala a předávala to pak dál. Ten proud energie je hodně hřející a naplňující.
Kam mě můj hlas dovedl? V různých oblastech různě a hlavě jinam, než před mou krizí. To by bylo na dlouhé vyprávění. I o tom zase někdy příště. V oblasti pracovní jsem byla nasměrována do oblasti poradenství a práce s lidmi, kteří jsou na tom teď tak, jako já kdysi. Využívám svých prožitých zkušeností, poznatků a postřehů, které ke mně v životě přišly. Cítím, že to tak mělo být a má. Ze svých prožitků můžu dát lidem zase zcela jiné poselství, než lidé k tomuto odborně vzdělaní. Funguje to.. Je to jenom moje zásluha? Při práci s nemocnými dušičkami, často pohybujícími se ve svém bezvýchodném bludném kruhu, si stále více uvědomuji tu sílu, kterou jsem byla zrovna já obohacena. Když se nám povede přerušit bezvýchodný bludný kruh, to je ta chvíle, kdy si uvědomuji, proč to tak třeba mělo být…
|
