Mimosmyslová špionáž - dálkové pozorování II.

A nezůstalo u něj, ani u projektu SCANATE. Projekty pokračují dodnes, i když většinou už ne jako pokusy, nýbrž praktická činnost. Bylo zjištěno, že přenos těchto informací se může udát i ve zdánlivě nepříznivých podmínkách, jako jsou Faradayova olověná klec či prostory hluboko potopené mořské ponorky, čímž lze vyloučit možnost, že by PSI-přenos fungoval na bázi elektromagnetických vln. U druhu ESP, jímž je vnímání na dálku, se vedoucím pracovníkům SRI Puthoffovi a Targovi společně s prvotřídním týmem senzibilů podařilo nejen vědecky dokázat jeho existenci, nýbrž je také za stejných podmínek opakovat. Kromě toho přispěli k přesnému popisu bioinformatického vnímání.

Pro paranormální časové a prostorové zkušenosti vznikly během let pracovní výrazy jako je vnímání na dálku/dálkové pozorování nebo mimotělní zkušenost (výstup astrálního těla). Mohlo by se zdát, že jedno nahrazuje druhé, ale není tomu tak. Dálkové pozorování se od telepatie liší tím, že vědomí jasnovidectvím nadaných senzibilů si představu o cílovém místě tvoří nikoli jako jednotlivé informace, nýbrž vnímá oblast v její celistvosti. Dr. Werner F. Bonin definoval jasnovidectví jako činnost založenou na stejném principu jako telepatie, jako "paranormální dovídání se o předmětech nebo dějích v přítomnosti či minulosti, aniž se využívá jiné psychické struktury, tzn. agent a vnímatel jsou jedna osoba". Švýcarská psycholožka Fanny Moserová (1872-1953) odlišila dvě základní podoby jasnovidectví, a tak vytvořila základ pro přehlednou interpretaci celkového jevu:

I.Prostorové jasnovidectví
1.přímé vnímání (v prostoru) skrytých předmětů či dějů;
2.přímé vnímání na (prostorovou) vzdálenost - putující jasnovidectví

II.Časové jasnovidectví
1.pozorování v budoucnosti (prekognice)
2.pozorování v minulosti (retrokognice)

Vidění do budoucnosti, prekognice (nebo také proskopie), o níž se Moserová zmiňuje, odporuje v důsledku svého nepříčinného charakteru obvyklému fyzikálnímu vysvětlení ještě víc než jev mimosmyslové vnímání. Vzhledem k tomu, že vnímající zpravidla předpokládá pravděpodobný průběh dějů, a tak může už předem vyvozovat závěry, je nutno s mimosmyslovým vnímáním nakládat obzvlášť pečlivě.

Dálkovým pozorováním (Remote Viewing) rozumíme vyhledávání předmětů nebo dějů na velké vzdálenosti, přičemž cíl bývá udán souřadnicemi. Pomocí těch a dalších záchytných bodů je senzibil schopen se do cílového bodu "nastřelit" a sdělit jeho vnitřní nebo vnější charakter. Dálkové pozorování umožňuje dokonalému ESP-médiu pronikat do tajných politických ústředí, armádních velitelství, raketových sil, muničních a atomových skladů, do leteckých, námořních či ponorkových základen, do výzkumných ústavů, nepohyblivých i pohyblivých objektů, zkrátka do center výkonné moci, jejichž vypátrání znamená nesmírnou strategickou výhodu. Američtí dálkoví pozorovatelé opakovaně dokázali, že jsou schopni - byť ne s absolutní spolehlivostí - dostat se do bezpečnostních prostorů, trezorů, kde dokáží přečíst tajné dokumenty a rozluštit vojenské kódy. Pokud jde ale o mimotělní zkušenost, nejde sice o příliš rozdílnou věc, nicméně, ač to nemůže být zatím vědecky podloženo, předpokládáme spíše cestování hypotetického astrálního těla (psycho-bioplasmová složka), ne jen "televizní přenos" ze stálého místa, jak je dálkové pozorování často připodobňováno.

Není tomu dávno, co se podařilo jednomu dálkovému pozorovateli odejít z vojenských služeb. Tak se veřejnost dozvěděla podrobnosti o projektu, který měl za úkol právě pomoc při válečných konfliktech, katastrofách a špionáži - projekt Sunstreak. Důstojník David Morehouse vstoupil do této para-jednotky v roce 1988 a neměl tušení, do čeho jde. Praxi popisuje asi takto: Obdrží souřadnice, dostanou se do "éteru"-tak tomu stavu vědomí říkají, zaměří se a pozorují. Pracovně v projektu Sunstreak zavedli pojmenování "éter". "Je to místo mezi realitou a místem vzdáleným v čase a prostoru. Je to prostředí, ve kterém se pohybujete jako nějaký fantom, který se zaměřuje na svůj cíl.", tvrdí. Na otázku, jak to funguje, mu odpověděl jeho vedoucí slovy: "My sami nevíme, jak to funguje. Ale funguje to!"

Pomáhali takto při nespočtu důležitých akcí, jako byla operace Pouštní bouře v Iráku, či zřícení letadla nad Lockerbee ve Skotsku, kdy jen díky této metodě zjistili příčinu katastrofy - explozi výbušniny. Činnost lidí jako je David Morehouse však přináší i vedlejší účinky na osobu dálkového pozorovatele. Je to především nesmírná emocionální bolest a celkové rozbourání života. Takoví lidé se stávají oběťmi svého povolání, jelikož odpovědní funkcionáři zcela zanedbali stránku přípravy. David Morehouse popisuje destrukci, jakou mu tato práce přinesla. "Jednou z nejhorších věcí, která se vám může stát, je spasitelský komplex.", říká. "Myslíte si, že jste bůh. Můžete se volně pohybovat v čase, můžete prožít jakoukoli událost, i psychologické aspekty té události, která se stala v jiném čase a na jiném místě. Můžete se vrátit k okamžiku nula v Hirošimě, nebo se plazit mezi kostmi a popelem v Dachau. A co řeknete své ženě? A co řekne ona vám?: ‚Jaký jsi měl den, zlato?' Začnete pomalu ztrácet schopnost komunikovat s ostatními lidmi." Způsobilo mu to rozpad rodiny. Opustit projekt se však rozhodl až z toho popudu, když zjistil, že dálkové pozorovatelství nemá být využíváno pouze pro špionáž a pomoc v katastrofách, ale že se armáda snaží udělat z něj prostředek psychologické destrukce, prostředek k zabíjení. Morální odpovědnost pak udělala své. Byl nečestně propuštěn z armády a rodina a přátelé začali dostávat výhružné dopisy a telefonáty.

Nejtěžší bylo, když se, tehdy si myslel, že armáda, pokusila zabít jeho manželku a děti, přes to všechno, co pro ni udělal. Dnes již se prý o život nestrachuje, snaží se navázat znovu dobré vztahy s rodinou, píše o svých zážitcích knihu a usiluje téměř o nemožné - o navrácení do normálního života. Je přesvědčen, že atentátníkem byla Centrální zpravodajská agentura - CIA. Když se teď o těchto projektech mluví oficiálně, mluví o tom i bývalý šéf CIA i generál Thompson, doufá D.M., že se budou i další kolegové připojovat k jeho poselství, a že se veřejnost bude zajímat o to, aby věc sloužila v zájmu lidskosti a ne proti ní. A také dodává: "Víme, jak taková ‚monstra'(dálkové pozorovatele) vytvořit, jenže nevíme, jak se přeprogramovat, jak se vrátit do normálního života."

Rozdíl mezi idejemi starými desítky let a zdá se nevyhnutelným osudem vojenského využití parapsychologických technik a pachutí soudobé reality, je jak vidět nemalý. Hlavním cílem současnosti by asi mělo být zprůhlednění těchto rádoby obranných aktivit a obeznámení veřejnosti s praktickou realitou tak, aby se sžila s novým viděním světa a měla možnost se alespoň zčásti sama rozhodovat, k jakému účelu poznatky užije. Ještě dokud je čas a propast mezi vládnoucími a veřejností se nestane otrockou.