Znovuobjevení andělů? - III.

Teologie jakožto hermeneutika mýtu se obvykle jeví jako nepraktická disciplina. Obnova partnerského vztahu s přírodou, úcta k životu, péče o stvoření, to jsou témata navýsost praktická. Jde totiž o život. O životy lidí a o život jiných pozemských tvorů, které svými aktivitami ohrožujeme. Sama exaktně biologická ekologie, jak se zdá, na praktické řešení potíží nestačí. Humanitní environmentalistice vykázaly různé komise místo na okraji akademického kolbiště. Utíká-li teologie od přírody, nemá k tomuto žhavému problému současnosti co říci; vrací-li se po létech exilu k jejímu duchovnímu aspektu, stává se inspirací. Teologie, která se odvažuje postoupit od dualistického personalismu zaměřeného výlučně na lidi (a ponechávajícího přírodu beze zbytku v říši "to", "ono") ke spiritualistickému pluralismu lidí a přírody, se (pro někoho možná paradoxně) objevuje v centru dění a na špici událostí. Může pomoci vytvořit použitelnou hlubinnou ekologii (ať se tento výraz komu líbí nebo nelíbí), nebo dokonce ekosofii.

O koho jde v 82. žalmu, který začíná slovy: Ve shromáždění bohů postavil se Bůh, vykoná soud mezi bohy. … Ač jsem řekl: "Jste bohové, všichni jste synové Nejvyššího", zemřete též jako lidé? Zemřou-li tito "bohové" jako (ostatní) lidé, může jít opravdu o ironické označení mocných pozemšťanů. Máme ale i další texty. Již jsme si připomněli, že výraz "anděl" vyjadřuje poslání a může být použit i pro člověka. Obvykle ale plní andělské poslání nebeské, duchovní bytosti, pro něž najdeme v Bibli řadu alternativních výrazů, např. synové Boží a bohové, a též serafové, cherubové, trůny, panstva, mocnosti a síly. Při údajně důsledném biblickém monoteismu nás ovšem překvapí výrazy bohové, Boží synové a s nimi i božské "my" se slovesy v plurálu. Také v nás budí zvědavost, když si na četných biblických místech při pozorné četbě uvědomíme, že jen výjimečně je anděl dobře odlišen od Boha, že obvykle mluví a jedná zcela jako to činí Bůh. Masivní je tato záměna ve vyprávěních o stvoření a pádu člověka v knize Genesis. Nejprve říká Bůh: Učiňme člověka, aby byl našim obrazem, podle naší podoby. O jeden verš dále se záměr naplňuje: Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím. Když pak člověk v jahvistickém vyprávění požije ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého, říká Hospodin Bůh: Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. K čímu obrazu a podobě je člověk stvořen? Komu je podobný poté, co poznal dobré i zlé?

Již gramatický tvar odpovídající množnému číslu u Božího jména Elóhím (byť spojovaný se slovesnými tvary v jednotném čísle), a pak i Slovo, které nejen "bylo u Boha", ale také "bylo Bůh", vyložené pak církví jako pravý Bůh z pravého Boha , nakonec s rozvinutím tohoto tématu až do pojetí božské Trojice, to vše je znamením, že Hospodinova jedinost je odedávna i v biblické a křesťanské tradici vyvažována pluralitou božského. Že Boha nemůžeme správně pojmenovat kategorií "jeden" a že spočívá nad mnohostí i jediností. Stejným směrem ukazuje pojetí nestvořených božských energií vyzařujících z jediné božské bytnosti v pravoslavné tradici.

Nebeští andělé se tedy jeví jako znázornění, zvnějšnění a zpřítomnění plurality skryté ve všeobsáhlé radikální jedinosti božského. Myriády duchovních mocností připomínají, že jednota v Bohu, a v souvislosti s tím i jednota nastolená Bohem (či lépe v jeho jménu), nemůže být totalitní. Že Bůh je přítel plurality a diverzity v lidstvu a celém tvorstvu. Doznívající moderní teologii nelze vyčítat, že jí zajímá vlastně jen Bůh a člověk. Méně šťastné je, že jí za pozornost stojí jediný děj mezi nimi, zápas dvou vůlí, v němž jde nakonec jen o to, kdy a jak bude člověk podmaněn. Prezentuje osamělého Boha bojujícího svůj boj s izolovanými lidskými jedinci. Její bůh, to už není plerómatický Bůh, Hospodin zástupů, nýbrž nebeský Despota. Dějištěm stvořitelského a vykupitelského dramatu jí není živoucí kosmos Bible a tradice věrně znázorňující niterné bohatství svého božského vzoru a zdroje, nýbrž chladné nekonečno mrtvých těles kroužících po svých drahách, vybuchujících a vychládajících podle mechanických zákonů a mezi nimi ubohá Země.

Dialog o andělích

Zatímco se křesťanští teologové za své anděly styděli a úporně se snažili na ně zapomenout, postmoderní, ne až tolik církevní Evropané a Američané si na ně (a jim příbuzné bytosti) nejen vzpomněli, ale začali, dá-li se to tak říci, s nimi pracovat. Zabývají se jimi kultivovaně v antroposofii, teosofii a hermetismu, v pokleslé populární rovině např. v ufologických fantaziích. Křesťanům proto nezbude, než přistoupit na dialog o pluralitě (kvazi)božských, duchovních bytostí. Mohou si pro začátek vzpomenout, že ústřední místo Ježíše Krista v ekonomii spásy není anděly ohroženo. Jednorozený Boží Syn nevylučuje, spíše zahrnuje Boží syny Starého zákona. Přebývá v něm totiž celá plnost. Anděl Hospodinův bývá tradičně vykládán jako druhá Osoba Trojice naznačená ve Starém zákoně, ale též jako první mezi rovnými, mezi anděly. První kapitola listu Židům je celá věnována rozlišení božského Syna a duchů vyslaných ke službě. Blíží se k řešení tohoto křesťanského kóanu Raffaelova umělecká intuice vyjádřená na slavném obraze Sixtinské Madony, kde Ježíšův obličej vystupuje v jedinečné konkrétnosti mezi nesčetnými stejnými, leč méně nápadnými obličeji andělů tvořících zářivé pozadí obou hlavních postav? Je tam jedinost a jedinečnost smířena s pluralitou?

Do dialogu o andělích se výslovně pustili nekonvenčně křesťansky orientovaný duchovní učitel a publicista, dříve dominikán, dnes kněz americké Episkopální církve Matthew Fox a filozofující a teologizující biolog Rupert Sheldrake spojovaný obvykle s hnutím Nového věku. Kniha pod provokujícím názvem Fyzika andělů. Průzkum oblasti, kde se setkávají věda a duch je rozpravou obou autorů nad pojetím andělů u tří křesťanských klasiků Dionysia (pseudo)Areopagity, sv. Tomáše Akvinského a Hildegardy z Bingen. Nacházejí v nich mnoho překvapivě aktuální látky a docházejí mimo jiné k těmto závěrům: Andělé jsou přítomni od počátku univerza, jsou řídícími inteligencemi přírody, mají zvláštní vztah především ke světlu a ohni, probouzejí lidskou imaginaci a intuici, spojují naše vědomí s kosmickým vědomím. Autoři si uvědomují, že nestačí zopakovat tradiční nauky. Současná krize vyžaduje tvůrčí práci. Kladou sobě i nám společně nové otázky: má přesvědčení o andělích, společné duchovním tradicím co dělat s hlubinným ekumenismem (též mezi monoteismem a polyteismem), může komunikace s anděly pomoci k nové sakralizaci umění a vůbec našeho jednání ve světě, mají andělé co dělat s vědomím planet, hvězd a galaxií, souvisí se sebeorganizující dynamikou makroskopického i mikroskopického světa?

Snažili jsme se zde poukázat především na pluralitní aspekt nestvořené i stvořené duchovní skutečnosti a na to, že duchovnost není odcizena hmotě, přírodě a tělu. Cokoli stvořeného může být poslem Nestvořeného, až natolik, že takovou božskou přítomnost můžeme zažívat jako bezprostřední. Tím se také pokoušíme navázat na iniciativu obou uvedených autorů a nabídnout pokus o odpověď na některé jejich otázky. Andělský dialog musí ovšem pokračovat přes hlavy teologických profesionálů nebo, bohdá, s jejich účastí.