Vyhoření

"Vyhoření" je v posledních letech hodně nadužívaný termín. Stal se v pomáhajících profesích obdobou toho, co britská armáda nazývala "poválečnou depresí" a Američané "únavou z boje"; čemu generace našich rodičů říkala "nervy" a co nynější generace nazývá "depresí". Jde o slovní obraty, které jsou jiným pojmenováním pro "nezvládání". Vyhoření není nemoc, kterou můžete chytit, ani nejde o rozpoznatelnou událost nebo stav, protože jde o proces, který často začíná už velmi záhy v průběhu kariéry pomáhajícího. Jeho semínka mohou být dokonce obsažena v hodnotových systémech mnoha pomáhajících profesí a v osobnostech těch, které tyto profese přitahují.

Edelwich a Brodsky zkoumají, jak mohou nerealisticky vysoká očekávání toho, čeho lze dosáhnout, vytvářet úrodnou půdu pro pozdější rozvoj deziluze a apatie. Mnohé profese také povzbuzují své adepty k rozvoji představy o sobě jako o těch, kdo hrdinsky pomáhají a mohou nepřetržitě dávat druhým, řešit jejich problémy, prožívat jejich bolesti, naplňovat jejich potřeby a sami zůstat silní a šťastní. To se může spojit s osobností těch, jež taková práce přitahuje, přičemž může jít o lidi, kteří svou vlastní bolest vždy drželi na uzdě a vždy byli nápomocní všem členům rodiny.

Pines a kol. definují vyhoření jako: výsledek neustálého nebo opakovaného emočního tlaku spojeného s intenzivní účastí s lidmi po dlouhá období. Taková intenzivní účast je obvyklá zejména ve zdravotnických a školských profesích a v sociálních službách, kde je "náplní práce" zabývat se psychickými, sociálními a tělesnými problémy druhých lidí. Vyhoření je bolestné zjištění, že již nedokážou pomáhat lidem v nouzi, že již v sobě nemají nic, z čeho by mohli rozdávat.

Fineman v návaznosti na Maslacha říká, že vyhoření představuje:
a) stav emočního a tělesného vyčerpání s nedostatkem zájmu o práci a nízkou důvěrou v druhé,
b) depersonalizaci klientů; ztrátu zájmu a cynismus vůči nim,
c) odsuzování sebe samého, nízkou pracovní morálku a hluboký pocit selhání.

Trváme na tom, že vyhořením je třeba se zabývat dřív, než k němu dojde. To znamená zamyslet se nad svou stínovou motivací k práci v pomáhajících profesích; sledovat své vlastní příznaky stresu a vytvářet si zdravý systém podpor; postarat se o vlastní smysluplný, příjemný a fyzicky aktivní život mimo roli pomáhajícího.

V dřívější práci (Hawkins) jsme se zabývali jinou stránkou vyhoření, kterou většina odborné literatury opomíjí, a sice apatií a ztrátou zájmu, jež se vyvíjí u pomáhajících, kteří se uprostřed své profesní dráhy přestanou učit a vyvíjet. Začnou se spoléhat na zavedené vzorce vztahů s klienty a pacienty a nové klienty berou jen jako opakující se představitele klientů a pacientů, s nimiž se setkali již dříve. Preventivní přístup k vyhoření musí zahrnovat vytváření učícího prostředí, které trvá stejně dlouho jako profesní dráha pomáhajícího.