Láska, vztahy a přátelství I.

Poraněná mysl
Jsme mistři, protože máme schopnost tvořit a řídit svůj život.
Vymýšlíme si různé postav včetně svých vlastních osobností. Jsme umělci předstírání a stáváme se tím, co si o sobě myslíme.

Všichni máte schopnost tvořit. Tato schopnost je tak silná, že se vám splní všechno, čemu věříte. Všechno, čím jste, vytváříte sami. Jste takoví, jací jste, protože tomu věříte. Hlavní rozdíl mezi vámi a někým jiným spočívá v tom, jak své schopnosti uplatňujete a co s jejich pomocí tvoříte.

Veškerá naše dramata a utrpění jsou naučená. Vybíráme si různé role a pak se je učíme tak dlouho, dokud se nestaneme mistry. Způsob, jak myslíme, cítíme a jednáme, se nám stane rutinou, takže už nemusíme přemýšlet o tom, co děláme. Chováme seurčitým způsobem na základě naučených reakcí. Trpíme nemocí, která se jmenuje strach. Naše citové tělo je plné ran, které jsou infikované emočním jedem. K hlavním příznakům této strašné nemoci patří hněv, závist, zármutek, nenávist a pokrytectví. Následky této nemoci jsou všechny emoce, které způsobují lidské utrpení.

Když strach zesílí, naše racionální mysl začne selhávat a přestane snášet všechen jed. Psychologové tomu říkají duševní onemocnění. Nazývají to různými jmény: schizofrenie, psychóza, paranoia. Ale tyto nemoci vznikají, když naše rány jsou tak bolestivé a naše mysl tak vyděšená, že nám připadá lepší přerušit kontakt s okolním světem.

Abychom chránili své citové rány, vytvořili jsem si něco velice důmyslného: systém popírání reality. Systém popírání reality je jako mlha před našima očima, která nám znemožňuje vidět pravdu. Nosíme společenské masky, protože je pro nás příliš bolestivé vidět sami sebe takové, jací opravdu jsme. Když nám někdo řekne, že jsme se ho dotkli, není to přesně tak. Ve skutečnosti jsme se dotkli nějaké rány v jeho mysli a on reaguje, protože ho to bolí.

Z hlediska Toltéků je snem všechno, co si myslíme o sobě samých, a všechno, co víme o světě. Naším pravým já je čistá láska; všichni jsme Život.

Člověk se rodí se zdravým tělem i myslí. Ve věku tří nebo čtyř let se v našem citovém těle začnou objevovat první rány, které se postupně infikují emočním jedem.

Nejkrásnější okamžiky v životě prožíváme, když si hrajeme jako malé děti,když si zpíváme a tančíme, když zkoumáme a tvoříme jen pro zábavu. Je nádherné chovat se jako malé dítě, neboť to je přirozený projev lidské mysli. Jako děti jsme nevinní a je pro nás přirozené vyjadřovat lásku.

Celý problém je v programu, v informacích, které máme uložené v mysli. Tím, že zaujmeme dětskou pozornost, učíme děti mluvit, číst, jednat a snít. Lidi učíme stejným způsobem, jako domestikujeme psa nebo jakékoli jiné zvíře: prostřednictví trestu a odměny. To je naprosto normální. To, čemu říkáme vzdělávání, není nic než domestikování lidí.

Strach, že nebudeme za své chování odměněni, se mění ve strach z odmítnutí. Strach z toho, že nesplníme očekávání druhých, nás nutí přetvařovat se. Neustále něco předstíráme, až se nakonec naučíme být někým jiným.

Ve vztahu mezi mužem a ženou existují nejméně čtyři různé představy. Jak může jeden partner poznat druhého? To je nemožné. Mohou se snažit poznat je představy. Když se muž setká s ženou, udělá si o ní představu ze svého hlediska, a žena si udělá svou představu o muži ze svého hlediska. Pak se muž snaží, aby žena odpovídala představě, kterou si o ní vytvořil, a žena se snaží, aby muž odpovídal představě, kterou si o něm vytvořila ona.

Jako děti se učíme, že názory druhých jsou důležité, a proto se podle nich snažíme řídit. Názory druhých mají velký vliv na nesmyslné chování lidí, kteří žijí v pekle. Potřebujeme slyšet názory druhých lidí, protože jsem domestikovaní a protože se jejich názory necháme ovlivňovat. Proto hledáme uznání druhých; potřebujeme citovou podporu; potřebujeme společenské uznání.

Trpíme proto, že se snažíme světu prezentovat falešné představy o sobě samých. Zatímco předstíráme, že jsem velmi důležití, v duchu jsme přesvědčeni, že nejsme ničím.