Dívám se na svět svýma očima…
vidím, to co znám…
Dívám se na svět očima přítele,
vidím něco naprosto nového, jiného.
Něco z toho si ponechám a zařadím do svého vidění.
Dívám se na svět očima zamilovaného,
čas sviští a všechno má nádherné barvy a ta vůně!
Dívám se na svět očima smutného,
všechno je šedé a bez chuti.
Dívám se na svět očima dítěte,
všechno je fascinující, nové a pohádkové.
Tento úhel pohledu se mi nechce opustit. Zavřít oči ke spánku, je něco nepředstavitelného.
Je toho ještě tolik, co se dá objevit a prozkoumat.
Nemůžu se toho pohledu vzdát, dokud neuvidím všechno na světě.
Neucítím všechny vůně a nepokochám se všemi barvami.
Ale pomalu se nechám přesvědčit okolím, že ty barvy až tak nezáří.
Dívám se na svět očima dospívajícího,
vidím, že i rodiče mají své chyby a problémy.
Nikdo mi nebude nic diktovat.
Proč se jenom ty nálady tak prudce střídají? Kdo jsem vlastně?
Dívám se na svět očima adolescenta,
můj pohled se začíná pomalu ustalovat.
Vidím, že jsem přijmula spoustu myšlenkových schémat po rodičích.
Začínám si budovat nové skleněné zámky a zaroveň podkopávám stavby, které postavily staré autority.
Dívám se na svět očima dospělého,
můj pohled se stává stálým, už se neumím na svět dívat jinýma očima.
Můj pohled je utvořen a já se začínám radovat z přítomnosti mladých, kteří jsou plni ideálů a malinko mi to evokuje
vzpomínky na dobu, kdy jsem chtěla změnit svět…
Dívám se na svět očima starce… naprosto ustálený, klidný a zpomalený pohled.
Mé hodnoty se naprosto změnily a já se dívám s blaženým úsměvem na lidi, kteří pospíchají na ulicích za bláhovými cíly.
Už se na svět dívám něčím jiným, než očima.
Není kam spěchat, našla jsem klid….
Jaký úhel pohledu mě čeká dál?
|
Koment85
