Za normu mezilidských vztahů byla
vyhlášena dosud platná mužská nadvláda a převaha. A v téže
chvíli přestal být praobraz mateřské Bohyně naplněním archetypu,
který v sobě prokazatelně zahrnuje materiál vědomé skutečnosti.
Se ztrátou svého rovnocenného místa
po boku muže - které však v žádném případě neznamená touhu
vyrovnat se mu ve všem a ještě navíc hrát i svou vlastní roli
- se žena stala "neviditelnou". V neviditelné, do ústraní
popostrčené a svou ponížeností nedůstojné, se proměnilo i
místo ženy v společnosti. Z uctívané dárkyně života a ochránkyně
se zvrhla v bezděčnou rodičku potomků a následníků. Co však
s jejím "zneviditelněním" vzrostlo, byla rovněž neviditelná
moc matky nad jejími dětmi. Moc tak intenzivní, že působila
i v případě, když matka vůbec nebyla - a není - přítomna!
Protože i její nepřítomnost, nedostatek její něžné starostlivosti
a absence potřebné kvantity mateřské lásky se v izolaci rodiny
uprostřed široké, ale odcizené společenské struktury stali
netušenou a nebezpečnou léčkou. Především muži - i když to
přirozeně platí i o potomcích ženského pohlaví - někdy bojovali
a bojují po celý svůj život s pastí citové nouze. Pokoušejí
se vymanit z neviditelné jemné sítě, kterou kolem nich spřádali
svým vlivem jejich matky. Konec-konců, jednou z podob Velké
Matky a Velké Bohyně byla přadlena a tkadlena.
Vzdát se moci je projevem pohodlnosti.
Proč? Moc nese sebou obrovskou zodpovědnost. Mateřská bohyně
ani její lidské následovnice pohodlné nejsou. Přesunuli pouze
svou moc do temných zákoutí duše a srdce. Vytěsněné a potlačené
děsivé či bolestné zážitky z dětství, anebo pouze děsivé a
bolestné vzpomínky na něco, co možná existuje jenom v našich
představách, vždy poznamenají život člověka. Pokud je nevynese
na světlo pravdy, porozumění a odpuštění, vracejí se k němu
v různých podobách a v rozličných situacích. Proměňují se
v jeho osud, především když si ho nechá potlačenými obsahy
své psýché vytrhnout z rukou. V osud, jež nespřádá na svém
kolovrátku zapuzená Velká Bohyně a Velká Matka, ale Velká
Služebnice.
Citová podpora a něha nabývá u nové formy,
do níž byly matky vtěsnány, leckdy zcela jiný ráz. V panické
snaze uchránit svou již natolik omezenou, ale ještě stále
nenahraditelnou pozici, změnili matky, manželky, milenky a
sestry atributy své ženské lásky v citové vydírání. Matka
jako dárkyně všeho dobra - v negativním či negativně chápaném
případě všeho anebo téměř všeho zla - získala úporností svých
snah přece jenom svůj prostor. A to právě v síti tajemných
vzpomínek na věk dětství, který rozhoduje o vývoji jednotlivce,
způsobu jeho prožívání, cítění a fungovaní. Někdy až do pozdního
stáří. I tahle zbraň se však stala nástrojem, kterým nakonec
střádá ten, kdož jej používá. Obrátila se proti ní, proti
matce jako takové: nezměrné davy životních ztroskotanců, nespokojenců
se svou životní dráhou, svými vztahy a získaným postem, si
v neschopnosti postavit se na vlastní nohy a převzít odpovědnost
za svůj vlastní život, z ní udělali vděčný terč a příčinu
svých nezdarů.
Netvrdím však, že vždycky bez jejího přičinění.
Každá matka důvěrně zná temnotu, ze které se všechno rodí
a ve které vše odpočívá - anebo nakonec spočine. Nemusíme
však z pocity křivdy umřít, dokonce ani jenom s nimi zestárnout.
I role matky v našich pozemských životech je v našich kosmicky
magických rukou. Snad by postačilo vrátit matce i Velké Matce
její místo v našich srdcích. Jelikož vnitřní skutečnost je
stejně důležitá a stejně pravdivá, jako ta vnější. A přes
vnitřní skutečnost můžeme nejenom změnit, ale také přemoci
skutečnost vnější. Pokud nevyvedeme své temné pudy, temné
vzpomínky, bolestné zážitky, výčitky svědomí, pocity viny
a ukřivdění na denní světlo, do reflektorů poznání, nikdy
se nezbavíme závislosti, křečovitosti, zatrpklosti a často
také nepřiznaného zoufalství. |
|
