Rok 2001 by se měl obecně nést v znamení
této karty, jež je V Tarotu jednou z archetypálně nejsilnějších
a nejvýznamnějších. Události v období pod jejím patronátem
by se měli řídit principem, který představuje. Anebo naopak,
principem, který se ten její snaží potlačit, vytěsnit, nebo
dokonce zničit a zvítězit nad ním. Na základe skutečností,
které se odehráli v posledních týdnech, bychom mohli usoudit,
že došlo - žel - nejspíš k alternativě druhé. Ale ještě máme
dostatek času, abychom uchopili příležitost přijmout její
nabídku na návrat přátelských, partnerských vztahů mezi lidmi...
Nebo snad už ne?
...Život sám o sobě stačí, sám sebe vysvětluje a je úplný...
"
...Dokud nebudeš schopen přijímat rozkazy od ženy, aniž by
to narušovalo tvé bytí, nebudeš kompletní..."
"...Vždy byla osobou v pozadí, moudrá, legrační a nemilosrdná..."
Carlos Castaneda, Kolo času
Císařovna představuje ve světě Tarotu vzácný
archetyp, jenž dnes neznáme v jeho prapůvodní, celistvé, čisté
a - řekněme si to na rovinu - v jakékoli epoše velice žádoucí
podobě se vším svým nedozírným množstvím aspektů. Případně
ho ve svých životech neumíme prosadit a aplikovat. Patří k
němu kosmické a nadpřirozené řády, ale také svět zvířat stejně,
jako cyklický svět vegetace a záhad úrodnosti země, která
mění smrt v život. Tento archetyp je Cestou a Řádem přírody,
základním principem, jenž řídí chod života. Nemůžeme ho zařadit
k těm, jejichž pokleslejší napodobeninou a imitací jsou předměty
našeho světa. Je spíše ze skupiny archetypů symbolizujících
střed světa - archetypem Velké Matky. Některé jeho polohy,
úrovně a dílčí části jsou nám ještě i v naší uspěchané současnosti
důvěrně blízké.
Celek nám však jaksi v průběhu dějin psaných
rukou člověka unikl. Lépe řečeno, úspěšně jsme ho potlačili
a dostali do nepříjemně defensivního položení. Z posvátné,
nedotknutelné brány, kterou všichni vcházíme do života na
kosmickém tělesu zvaném Země, byla proměnou poměrů a podmínek,
s nástupem nového modelu světa, učiněna podlaha, po které
může kdokoli šlapat. Je sice také pravdou, že se někdy stávala
vysokým stropem posetým zlatými hvězdičkami, k němuž se vzhlíželo
s bázní a úctou. To je však ještě i v moderní přítomnosti
alternativa, která je spíše zvláštností a výjimkou, vyhrazenou
ojedinělým zasvěcencům, snílkům, básníkům či jiným umělcům.
Podle mínění některých jedinců anebo i celých seskupení jedinců
dokonce slabochům.
Smysl celé existence člověka na této planetě
začal postupně - s technickým rozvojem a mechanistickými pokroky
týkajícími se běžného, každodenního života, ale i s následnými
prudkými společenskými a kulturními změnami - spočívat pouze
v dokonalém hraní a sehrání i prožití jeho sociální role v
společnosti. Žen se to týkalo mnohonásobně výrazněji než mužů.
Nakonec to dospělo tak daleko, že už neřešíme otázky všelidské,
ale lidské a ženské. Přestali jsme vnímat ženství
jako historickou sílu - rovnocennou historickou sílu. Právě
naopak: sílu ženy jsme potlačili (nejraději by jsme ji docela
vymítili), vytlačili kamsi na okraj, kde živoří a z času na
čas se domáhá svých ztracených práv. Z humánních, lineárních,
nedominantních "mateřských" neboli "partnerských" kultur jsme
učinili - s báječně fungující lstivostí - "matriarchát". A
pak už stačilo trochu ho okořenit různými smyšlenkami a účinnými
polopravdami, které vyvolávají nechuť a strach z neznámého,
pohlcujícího.
Ze skutečného dědictví Velké Matky
jsme uměle vytvořili dědictví utajené, leckdy jenom šeptané,
někdy dokonce nežádané a zapovězené. Klíčový moment našeho
ztraceného duchovného dědictví - kterým bylo poznání, že my
sami jsme také neoddělitelnou součástí velkého tajemství života
a smrti a že je proto žádoucí přistupovat k veškeré přírodě
s úctou - byl prohlášen za tmářskou, zaostalou a primitivní
doktrínu. Cyklickou jednotu přírody a harmonii sfér smě zpitvořili
do obrazu principu něčeho nezvládnutelného, principu hodného
přemožení, zneuctění a pokoření. Příchylná láska k životu
a k přírodě se časem transformovala v nepřirozenou a téměř
výlučnou orientaci na otázky obávaného zániku těla či hmoty
a - smrti. Natolik obávaných, že byly posvěceny a vyzdviženy
výše, jako plnokrevný život sám.
Z radostného mystéria zrození, regenerace
a znovuzrození se - nikoli však najednou - stávala a nakonec
i stala nečistá záležitost, na kterou se pohlíželo jako na
zdroj utrpení a bolesti. A tak se též přihodilo, že svět Velké
Bohyně nebo Velkých Bohyň se rozpadl a zanikl. Dodnes nebyl
obnoven. Kdyby vás zasvrbělo na jazyku, že alespoň v tzv.
"západní kultuře" je postavení ženy - jako jeden z aspektů
a důkazů existence stále platného principu Velké Bohyně -
již nanovo vybudováno a povýšeno na své důstojné místo, patrně
jste se nikdy hlouběji nezamysleli nad následky hnutí feminizmu
a bombasticky, halasně propagovaných "ženských" práv. Ve společnosti
a v kultuře, v níž jsou práva i povinnosti všech stejná, nemusí
být hlasně prohlašována, zdůrazňována a prosazována práva
jedné z jejich skupin.
Mimochodem, feminismus přišel vhod
jako geniální pomůcka a zatím jediná účinná zbraň proti skutečnému
ženství. Vždyť výraz "rovnostářská společenská kultura" se
dnes pojímá téměř jako invektiva! A přitom je to jeden z epiteton,
jež se používají v souvislosti s matrilineárními kulturami,
kulturami mírumilovnými a uměnímilovnými. V nich měla své
právoplatné a nezastupitelné místo Bohyně-stvořitelka, dárkyně
života každého z nás.
Mužský princip hrál svou nezanedbatelnou
a podstatnou roli také v ideologiích partnerských (nesprávně
a demagogicky nazývaných matriarchální) společností. Ženský
princip byl prvotním symbolem zázraku života. Přitom však
v rozporu s naší zkušeností převládajícího principu vertikálního,
vládl v dobách vlády Velké Bohyně spíše princip horizontální,
jenž zdůrazňoval rovnocenné postavení a existenci principu
mužského i ženského.
Kdysi nesli ženy i muži, a dokonce
i "dorost", společně odpovědnost za zachování své kultury.
Všichni podle svých schopností a své zralosti. Každý člen
takového společenství se mohl vyvíjet a vyvinout v plnohodnotnou
lidskou bytost. Specializací osobního zaměření a profesionálních
zručností došlo k tomu, že se pomalu z plnohodnotné, komplementární
osobnosti stávala jenom část člověka - v širším kontextu jeho
komunity a později i komunity celosvětové. Z jednotlivce přestal
být rovnoprávný, rovnocenný a samostatný člen společnosti,
proměnil se v pouhý účel svého vlastního bytí. A to nakonec
tak úzkoprsý a úzce na sebe zaměřený, že si přestal uvědomovat
svůj vztah k okolí a k tajuplnému, denními drobnými zázraky
naplněnému světu, který je jedním z hájemství archetypu Velké
Matky.
Zapomněl však nejenom na nezbytnost
kontaktu s prostředím, které je mu kolébkou i hrobem. Vytěsnil
i naléhavost důležitosti tohoto vztahu. S ním společně odešli
do "ilegality" (ze které jako z každé ilegality vystrkovali
růžky) i mír, ženská tvořivost, životodární moc Bohyně, magická
autorita ženství, ženská moudrost a výšiny ducha mimo rozum,
rozvaha, ženská forma lásky, štědrosti, starostlivosti a výchovy,
chápaní Velké Matky jako zdroje a obnovitelky života. Na okraj
individuálního i kolektivního vědomí bylo vytlačeno také uvědomění
si posvátného tajemství a praktické důležitosti faktu, že
život se rodí z těla ženy.
Někam do nenávratna zmizela zjevná
úcta a údiv nad velkým zázrakem našeho lidského bytí, zázrakem
stvoření a zrození. Z velkého archetypu zůstali jenom fragmenty.
Avšak podobně jako v mýtu o Pandořině skřínce vyletěli do
světa a na jeho pronikavé - v posledním období občas dokonce
ničivé a zdraví nebezpečné - světlo jeho negativnější stránky.
Původní atributy a vlastnosti Bohyně byly odsouvány a nezřídka
transformovány až do svého nejkrajnějšího extrému (vzpomeňme
pouze "hony na čarodějnice). |
|
