Motto:
Současná chvíle není nikdy nesnesitelná, jestliže žiješ právě jen touto chvílí.
Anthony de Mello sj
Je pozdní večer, vlastně noc
a za okny padá drobný podzimní déšť.
V krbu praská oheň a pokojem příjemně sálá teplo.
Vzpomínka na Tebe, má drahá,
mě přiměla dát do přehrávače jednu starou desku,
kterou mám obzvláště rád.
Je to deska od japonského hudebního kouzelníka Kitara – "Thinking of you."
Tóny krouží tmou pokoje stejně jako světla ohně.
Jsou stejně přirozené a harmonicky vyvážené,
jakoby patřily k sobě.
Tma a světlo. Zoufalství a naděje. Strach a radost.
Dvě strany jedné mince Života,
mince, o které bych Ti dnes chtěl něco napsat.
Docela nedávno jsem Ti psal o Temné noci duše.
Zažívá ji většina hledajících a jak jsem Ti říkal,
je to vlastně boží Milost pomáhající hledajícímu zvládnout jeho ego,
které hledá všechny možné způsoby,
jak si zachovat
svou existenci.
Používá k tomu ty nejrafinovanější způsoby
Temná noc duše je období,
kdy Ti z ničeho nic nejdou žádné duchovní praktiky.
Pojednou ztratíš kontakt se svým vnitřním klidem
i s pocitem neosobního a bezdůvodného štěstí.
Tvou mysl naopak naplní zmatek, vír myšlenek a různých pocitů.
Tvoje sklony, o kterých sis myslela, že jsi se jich zbavila,
se najednou objeví znovu a v plné síle.
Je to jakoby Ti Bůh přivřel dveře.
Na současné úrovni však zůstat nechceš,
natož abys sešla o nějaký ten těžce vydobytý stupínek někam dolů.
Cvičíš bez jakéhokoliv výsledku.
Nic se Ti nedaří ani v běžném životě.
V práci děláš chyby a je velmi málo věcí ze kterých máš radost.
Máš obavy, co přinese další den.
Je tu také nepojmenovatelný strach z neznámého.
Nic se neděje a přesto - tu je.
Objeví se i strach ze smrti, z nemoci a děsivý strach z nebytí.
Zároveň je tu pocit marnosti z jakéhokoliv jednání světského natož duchovního.
Do každé práce se musíš nutit.
Ač jsi obklopená lidmi, máš pocit samoty.
Jakoby vše existovalo mimo Tebe a Tebe se to vůbec netýkalo.
Tvoje „já“, to jediné, co je s Tebou ,
se Ti najednou jeví v nevídané velikosti.
„Já se obávám“, „Já chci“, „Já nechci“ , „Já toužím“," Já se chci zbavit" ,
tyto myšlenky přicházejí až neskutečné naléhavé.
Ego se snaží pochopit tento stav a tím se zároveň posiluje.
Zjišťuješ svoje závislosti a sklony
a všechny negativní vlastnosti se obnažují v celé své velikosti.
To pokračuje až do stavu, kdy se začneš i nenávidět.
Ne ! To přece nemohu být já !
Máš pocit, že cvičit a meditovat je promarněný čas
a o Bohu uvažuješ, jako o něčem,
co vůbec neexistuje
a co je po staletí vytvářeno lidmi jen pro zaplnění děr,
když jim na něco nestačil rozum.
Marnost a jenom marnost. Strach a také velká úzkost.
Komunikace s lidmi se omezuje,
protože máš najednou plnou hlavu Sebe a jenom Sebe.
Čím více se chceš tohoto stavu zbavit,
tím více se zesiluje,
až do nesnesitelnosti.
Radost, láska, klid a mír jsou pro Tebe najednou neznámé pojmy.
Při vzpomínkách na to,
jaké to bývalo,
se dostavuje hluboká lítost.
Klečíš na kolenou a prosíš Boha a nebo někoho takového,
aby Ti pomohl,
ale pomoc zdánlivě nepřichází.
Pomoc však přichází v každém okamžiku,
ale Ty ji kvůli sobě nevidíš.
Hledáš zoufale na místech,
které Tě ještě nedávno spolehlivě uvitřňovaly
a kde jsi zažívala chvilky štěstí a klidu.
Ale nic tam nenacházíš,
nic se tam zvláštního neděje.
Docházíš k prvnímu pozitivnímu závěru,
že chyba není v tomto místě,
ale že je chyba v Tobě.
Dny jsou pro Tebe jen řada bezvýznamných nebo
většinou nepříjemných událostí.
Po zoufalství přijde beznaděj.
Ego, které chtělo vše vyřešit to vzdává.
Je konec.
Ale čeho. Života? Co je vlastně pro Tebe život? A jaký má význam, že žiješ?
Existuje vůbec nějaká Tvoje role tady na Zemi?
Není to jen řada náhod, které nás zanesou jednou sem a podruhé tam?
Ať přemýšlíš, jak přemýšlíš, stále se točíš na místě a odpovědi nepřicházejí.
Až jednou to všechno odložíš
a nastane totální myšlenková rezignace.
Bod nula !
Najednou se dostaví zvláštní Sebeodevzdání,
Odevzdání ale čemu?
Vyciťuješ to, ale neumíš to pojmenovat..
Víš jen, že Tě to přesahuje, že jsi jeho součástí a že to zkrátka Je.
Pak přijde hluboká, hluboká Pokora,
ego prohrálo.
Uvědomuješ si, že nemohlo nikdy vyhrát.
Bojovalo s neexistujícími "draky",
Cítíš, že To tady je.
Třeba to nazvi Bohem,
ale na názvu nezáleží.
Najednou na ničem neulpíváš.
Vše odevzdáváš tak, jak to přichází,
hlavně své myšlenky a pocity.
Radost, smutek, lítost, nadšení i úzkost.
Jsou tady, protože žiješ život,
ale nelpíš na nich.
Na ničem nelpíš.
Je tu jen Tvůj obrovský Dík,
že existuješ každým dnem, každou hodinou, každou vteřinou.
Je tu jen Tvůj obrovský Dík,
že můžeš vnímat Jeho dokonalé Dílo kolem sebe každým okamžikem.
Stejně, tak jako najednou miluješ vše kolem,
musíš ale milovat i sama sebe,
protože i Ty jsi součástí Jeho Díla.
Je to Velké Smíření
se světem i se sebou samotnou.
Smíření s takovou, lásko,
jaká jsi.
Najednou objevíš tváře lidí kolem sebe,
jejich starosti i radosti,
objevíš krásu podzimu,
když do kraje vejde se svou paletou barev.
Najednou je tady opět Klid - boží střed,
který je všude,
i v tom největším sprintu,
i na tom nejrušnějším tržišti.
Najednou chceš pomáhat lidem,
hlavně těm postiženým a bezbranným.
Nejsi a nikdy jsi nebyla sama,
ale od jak živa jsi žila na Boží dlani.
Energie v Tobě uzavřená začne proudit ven.
Milovat, dávat a soucítit.
Trojice, která Tě naplňuje,
nebo spíše jako jediná dovede pojmout vše,
co vychází z pramenu,
který se právě teď ve Tvém bolavém srdci otevřel.
To po Temné noci duše
přichází nádherný
Boží den.
Je pozdní večer, vlastně noc
a za okny padá drobný podzimní déšť.
V krbu praská oheň a pokojem příjemně sálá teplo.
Vzpomínka na Tebe, má drahá,
mě přiměla dát do přehrávače jednu starou desku,
kterou mám obzvláště rád.
Je to deska od japonského hudebního kouzelníka Kitara – Thinking of you.
Tóny krouží tmou pokoje stejně jako světla ohně.
Jsou stejně přirozené a harmonicky vyvážené,
jakoby patřily k sobě.
Tma a světlo. Zoufalství a naděje. Strach a radost.
Dvě strany jedné mince zvané život.
Líbám Tě lásko a přeji Ti dobrou a klidnou noc.
( zapsáno v noci z 11.10. na 12.10. při desce Kitaro: "Thinking of you" )
|
