O zemi Nikoho
Vše je opuštěno,
a snad i zapomenuto.
Není dluhů ani přání
a nezbylo nic,
co by mělo být ještě dosaženo.
I touha po Bohu se rozplynula v nenávratnu.
Je tu jen živé prázdno,
uvnitř i vně,
jak vyleštěné zrcadlo.
Události i věci ztratily na významu
a pohyb nerozlišíš od nepohybu.
Prázdnota bez emocí.
Není tu radost, není tu úzkost, není tu strach.
I láska zmizela,
s poslední vlnou.
Nehybné ticho.
Bod nula.
Počátek nebo konec ?
Je západ a přesto svítá.
Co nevidět se celý vesmír
ztratí i exploduje
v jediném zrnku
písku.
O vlnách
Věčná podstata mysli
a události ve Tvém životě
jsou jako jezerní hladina a vlny,
které žene podzimní vítr.
Podívej, jsou jich tisíce a každá jiná.
Vlny však jednou zmizí,
ale jezero zůstává.
Na prahu Věčnosti
Pokud dokážeš naplno prožívat to,
co právě přichází,
být činná tak,
jak nejlépe umíš
a to bez jakéhokoliv dosahovaní,
a touhy po zisku,
pak zažiješ zvláštní radost
z „pouhé existence věcí“
a z toho, že právě Ty
můžeš být přitom.
Znovu o svobodě
Stále se utvrzuji v tom,
že ze všeho nejdůležitější je svoboda.
Ale ne ona svoboda,
kdy si můžeme dělat, co se nám zlíbí,
ale svoboda ducha.
Měl bych spíše říci svoboda vědomí.
Zkrátka mít odvahu se otevřít tomu,
co právě přichází.
To ale neznamená,
že by se měl člověk otevírat věcem příjemným
a nepříjemnému se vyhýbat,
nebo se nad něj povyšovat a dělat,
že se ho to netýká.
Také to neznamená se s ním ztotožňovat
a děsil se ho
nebo ho dokonce ignorovat s tvrzením,
že je to jenom iluze.
Důležité je každou situaci naplno prožít
a hlavně ji pochopit.
Přestože máme důmyslný nástroj,
kterému říkáme rozum,
je důležité pochopení pomocí čistého Vědomí,
vědomí, ve kterém není ego.
Toto pochopení nepřichází jako výsledek
nějakého našeho přemýšlení,
ale přichází spontánně,
z Ticha,
jako vhled,
v jediném okamžiku,
samo od sebe.
O setkání s truhlářem
Čas od času na mě dolehne pocit nespokojenosti
s tím, co právě dělám.
Jako kdyby ta pravá činnost
na mě někde ještě čekala.
Chybí mi onen hluboký zážitek herce,
který, naprosto sjednocen se svou rolí,
se dotýká samé podstaty Bytí.
V tuto chvíli se mi před očima vybavuje
příhoda z ranného dětství.
Stojím opět v dílně vedle starého mistra truhláře
a mlčky ho pozoruji.
Pracuje vždy s úsměvem
a jeho obličej je naprosto uvolněný.
Nejprve pečlivě očistí stůl
a pak na něj klade opatrně jednotlivé nástroje.
Dřevěnou paličku, dláta,
od nejmenšího po největší,
rašple, rámovou pilu a několik hoblíků.
Nemohu však říci, že je jen tak pokládá.
Každý jeho pohyb je totiž naprosto dokonalý.
Ruka s nástrojem opisuje pravidelnou křivku
a i rychlost je přesně taková,
jaká má být.
Pak přináší několik prken.
Postupně je bere do ruky, prohlíží je ze všech stran a hladí je dlaní.
Teprve po chvíli vybere jedno prkno,
to nejvhodnější,
a položí ho na stůl.
Pak bere do ruky jeden nástroj za druhým
a přede mým zrakem pomalu vzniká výrobek.
Nejde o nějaké umělecké dílo,
ale jen o „obyčejnou skříňku“
a přesto jsem přesvědčen,
že jsem svědkem něčeho velikého
a neopakovatelného.
Hoblík bere přesně tolik materiálu,
kolik má brát,
dláto se noří do dřeva přesně v těch místech,
kde má.
Mám pocit,
že starý truhlář někam zmizel
a že nástroje pracují docela samy.
Vím naprosto jistě,
že v tuto chvíli musí vzniknout
tato dřevěná skříňka.
Kdyby se truhlář rozhodl vyrobit
například rám okna,
bylo by to něco,
co v tuto chvíli vzniknout nemělo.
Jsem svědkem Tvorby,
která je naprosto v souladu s Existencí.
Jsem svědkem Tvorby,
která je důsledkem příčin,
které právě v tuto chvíli dozrály.
Je to stejné,
jako kdybych byl svědkem toho,
jak roste strom nebo přichází déšť.
Od té doby do dnešních dnů stále obdivuji
tohoto truhláře a řadu dalších,
jemu podobných,
kteří dokáží vstoupit do „Boží tvorby“.
Otevřít se tomu, co přichází,
a v tichém spočívání svolit k tomu,
stát se Božím nástrojem.
Obrat
Vše, co existuje,
jsem se začal brát jako Jeho dílo.
Od posledního kamínku,
až po oblohu plnou hvězd.
Nic jsem nerozlišoval, ani nehodnotil.
Jen jsem se tiše díval
a snažil se být dobrý hercem.
Za odměnu jsem se stal
bezprostředním svědkem Skutečnosti,
se všemi jejími zrody, proměnami i zániky.
Měl jsem pocit,
jako kdyby došlo k proměně.
Barvy kolem mě se rozzářily,
doteky se zjemnily,
chutě se staly barvitějšími,
vůně pronikavější
a zvuky - jasnější.
Svět se mi otevřel
v celé své kráse a dokonalosti
a moje mysl se opět naplnila
pocitem štěstí
bez jakékoliv příčiny.
A tehdy jsem to konečně pochopil.
Jakékoliv naše hodnocení
rozehrává hru neexistujících protikladů.
A tak jenom díky nám
se začne stavět
velký proti malému,
chytrý proti hloupému
a vyvolený proti
zatracenému.
( blízko Karlova mostu, 2.1. 2003 )
*
Neexistuje člověk,
který by se ještě nevešel
do Tvého srdce.
*
Každá ztráta je tím bolestivější,
čím větší je naše ulpívání.
*
Jakýkoliv Tvůj odchod z Jednoty
dává do pohybu síly,
které se snaží Tě do Jednoty vrátit.
Existence k tomu použije
ten nejjednodušší nástroj,
Tvoji touhu.
Nejen o sněhu
Zahrada mizí pod sněhovou přikrývkou
a Ticho je neskutečně blízko.
Cítíš ho na tvářích, na rtech
a proniká hluboko
do Tvého srdce.
Pojednou tu je ten dávno zapomenutý
pocit bezpečí,
který si znala jako malé děvče
v maminčině náručí.
Marně hledáš odkud se vzal.
Stojíš v údivu se slzami v očích.
Vše čím jsi byla a
čím bys ještě chtěla být
mizí v jediném okamžiku.
Je Ticho, naprosté ticho,
jen sněhové vločky se snášejí
do Tvých nastavených dlaní.
( na jedné pražské zahradě 13.1. 2003 )
( od 1.11. 2002 do 30.1 2003, zapsáno při desce Ben Scott and Christa Michell: "Tibetan Chakra Meditations " )
|
