|
| |
FILOZOFIE / Monology |
Monology - 9.Noční monolog Od iluze k Probuzení |
| Jaromír Nemastil |
| zobrazení: 2529 | známka: 3.01 | komentářů: 2 | přidat komentář | formátovat pro tisk |
|
Motto: Když člověk hledá Buddhu, ztrácí ho.
Lin-či
Venku za oknem je zimní noc.
Na obloze září hvězdy,
Velký vůz, Orion, skoro jako v létě.
Jen Měsíc ještě nevyšel.
Ulice se utápí do světel pouličních lamp.
Zima ustupuje a na její místo pomalu přichází jaro.
Přichází docela nepozorovaně,
se svými ojedinělými slunečnými dny,
se zvláštní vůní ve vzduchu
i se svým nesmělým zpěvem ptáků.
Jinak příroda ještě spí,
zrovna tak, jako nyní Ty.
Ještě, že Tě hlídá Tvůj velký plyšový slon
a já Ti mohu v klidu psát tento už nevím kolikátý
noční monolog.
Kdysi jsem Ti řekl:
"Slzy v prachu u cesty se stávají svitem Měsíce perlami".
Popsal jsem tak vznik iluze
a o té Ti chci dnes něco povědět.
Iluzí chápeme něco, co vypadá jako Skutečnost,
ale Skutečnost to není.
Indové ji označují slovem Mája.
Je vytvářena naším intelektem
a překrývá Skutečnost jako závoj.
Naší snahou by mělo být tento závoj prohlédnout
a uvědomit si a zažít svět takový,
jaký skutečně je.
Jak taková iluze vzniká?
Víš, svět, který vnímáš svými smysly,
jsme si rozdělili zanedlouho po našem narození,
když jsme začali používat rozum,
na něco, co pociťujeme jako pocit já a vše ostatní.
Tím vznikla první dvojice iluzí - protikladů:
EGO - sem jsme zařadili naše tělo, myšlenky, vzpomínky,
touhy a city, cíle, názory
a OKOLNÍ SVĚT (ne-já) - který nás obklopuje.
Za touto první dvojicí přišla celá řada dalších.
Začaly jsme svět dělit na jednotlivé části,
které jsme začali pojmenovávat, hodnotit
a stavět do protikladů.
Věci kolem nás byly najednou
velké a malé,
horké a studené,
vysoké a malé,
hezké ošklivé,
příjemné a nepříjemné, atp.
Každá věc z dvojice protikladů
však nemůže existovat bez druhé.
Velké by nebylo bez malého.
Tma by nebyla bez světla.
Pro každého z nás představují jednotlivá jména abstrakci,
která vychází z našich zkušeností,
ze zkušeností převzatých od jiných
nebo z našich představ o věci samé.
Začali jsme žít ve světě,
který se zdánlivě rozpadl na jednotlivé věci,
které začaly mít jakoby samostatnou existenci.
Někde uvnitř nás se také ozvala touha
po trvalém pocitu štěstím.
Tuto touhu jsme začali spojovat se splněním našich přání.
Když se nám splnily,
zažívali jsme krátké chvíle štěstí.
Štěstí po chvíli zmizelo a na jeho místo přišel strach ze
ztráty.
Když se nesplnily,
vháněly nás do depresí a smutku.
Malá přání byla následována přáními většími,
aby pocit štěstí byl větší a hlavně trvalejší.
Ale v naplňování přání jsme pocit trvalého štěstí nenalezli,
pořád nám utíkal mezi prsty.
Čím více jsme se snažili,
tím více mizel.
Z našeho života se vytratila spokojenost, klid a harmonie.
Sahali jsme po radikálnějších prostředcích
jako byl sex a drogy.
Výsledek byl opět negativní.
Bylo tady jen krátkodobé vytržení ze všednosti, nic víc.
Navíc docházelo ke ztrátě hodnot,
úpadku mezilidských vztahů a často i k podlomení zdraví.
Svět se začal stávat pro nás nepřátelským
a my jsme s ním začali bojovat.
Říkali jsme tomu boj o přežití.
Naše intolerance k názoru druhého nás zavedla
do osobních sporů a válečných konfliktů.
Ze sobeckých důvodů jsme začali druhé přehlížet.
Skutečnosti se denně dotýkáš svými smysly.
Po každém doteku však ihned následuje
naučený proces pojmenování zážitku,
hodnocení a zařazování do vytvořených kategorií.
a vlastní Skutečnost mizí.
Celý den neustále na něco myslíme.
Používáme naučené algoritmy myšlení
i činnost provádíme často pouze automaticky.
Být vnitřně tiší se nám jeví jako něco divného
a neustále vyhledáváme intelektuální aktivitu.
Vnímat spontánně Skutečnost,
tak jak to umí děti,
jsme docela zapomněli.
Vypadá to jako bludný kruh.
Ale jak z něho vyjít ven?
Zde nám tradice na celém světě nabízejí cestu k Osvícení,
k poznání Absolutna, Království nebeského, Pravdy.
Co se vůbec myslí Osvícením?
Není v tom vůbec nic tajemného.
Kdysi jsem Ti napsal,
že poznání Pravdy je jen poznání věcí takových,
jaké skutečně jsou.
Zní to podivně, řekneš, vždyť já věci
kolem sebe znám a další neustále poznávám.
A vidíš, není to tak docela pravda.
Jaký je tedy recept?
Ve všem, co jsem Ti kdy napsal,
jsem se snažil zaznamenat útržky mých
skromných zkušeností ze záblesků Pravdy.
Víš, jde o to odkrýt závoj Máji a
objevit svět v celé jeho plnosti.
Ano, existuje jednoduchý návod, až je to k neuvěření.
Odlož vše, co dělá Tebe Tebou.
Všechny představy o sobě, jako kdybys nebyla.
Odlož své cíle, názory a představy.
Nechej svět kolem sebe běžet sám o sobě
a nic se nesnaž na něm uchopovat.
Snaž se lehce plynout s proudem života.
Jak jsem Ti kdysi říkal:
"Buď jako ten bílý oblak, nic víc".
Odlož své vzpomínky.
Ani nepřemýšlej o své budoucnosti.
Nehodnoť nic a nepojmenovávej.
Vzdej se všech svých přání,
vždyť nic, vůbec nic nepotřebuješ.
Všechno, co potřebuje pro tuto chvíli, tento okamžik,
už máš i to Tvé štěstí, které tak zoufale hledáš.
A jenom buď!
Vše, co se odehrává ve Tvé mysli jen pozoruj.
Zažívej, vychutnávej Skutečnost kolem sebe spontánně.
Plně vyciťuj doteky s přírodou, s věcmi, s lidmi a se zvířaty,
vyciťuj vůně, chutě na jazyku,
prožívej krásu barev a zrovna tak naslouchej hudbě.
Nechej se unášet jejími tóny,
nic neočekávej, jen poslouchej.
Nechej vše na sebe působit.
Nemysli na to, že čekáš
ale i na to,
že nechceš myslet na to, že čekáš.
Nehledej Pravdu.
Proč bys ji proboha hledala,
vždyť je odjakživa tady.
Zapomeň i na Pravdu.
Neměj o ní žádné představy.
Zapomeň na to, že jsi ji hledala a že ji nyní hledáš.
Buď vnitřně tichá a nepřemýšlej.
Nauč se, že myšlení je ve Tvém životě spíše výjimka,
jako když používáš počítač.
Zapomeň i na to, co Ti teď říkám a co jsem Ti kdy řekl.
Jenom buď a potom ani to ne.
Potom se to, má lásko, někdy stane.
Nezjistíš kdy.
Najednou.
Třeba v lese na pasece až budeš trhat borůvky.
Při polibku s někým, koho máš ráda,
třeba na zapomenuté lavičce u lesa.
Nebo až si budeš mýt ruce v říčce Pančavě nad vodopádem,
sama ztracená ve zvuku jeho padající vody.
Nebo až budeš pracovat u Vás na zahradě,
nebo když budeš krmit Vašeho papouška.
Najednou to tady bude.
Přijde to samo.
Bude to jako když se probudíš do slunečného dne.
Tma odejde a přijde světlo,
proto tedy Osvícení.
Nic nového nezískáš,
odjakživa jsi to měla,
a přeci o tom nyní ani nevíš.
Zjistíš, že ty záblesky štěstí, které jsi zažívala,
když jsi dostala něco,
co jsi si moc a moc přála,
byly jen zkušenosti určitého stavu mysli,
kdy veškerá její aktivita po splnění přání na chvíli ustala.
Tehdy se objevilo něco,
co spočívalo na jejím dně,
jako oblázky na dně horského potoka.
Byla to Tvoje pravá podstata.
Osvícení je probuzení do dne,
kdy zmizí všechny iluze,
ale zmizí, lásko, i ten kdo hledal,
samozřejmě, že ne fyzicky.
Tak, jak jsem Ti to psal v krátké básni Probuzení.
Bude tu cesta, láska, Ticho a Pravda,
ale nikdo, kdo by je hledal.
Zmizí všechny iluze a i iluze našich "já".
Svět se Ti objeví takový jaký ve skutečnosti je.
Nic víc.
Nic Tobě ani jemu nepřibude ani neubude.
Vše bude nekonečná Jednota a Ty ji nebudeš dělit.
Pokud přeci jen ano,
tak jen jako pomůcku pro konverzaci mezi lidmi,
ale Jednotu budeš zažívat trvale.
Slunce bude najednou zářivější,
voda průzračnější,
květiny voňavější,
obloha modřejší,
šípek červenější,
polibek zavratnější,
vše prostoupené jemnou blažeností,
jakoby ponořené do živého Ticha,
Budeš to mlčky zažívat celou svou bytostí,
každou buňkou svého těla,
Dostaneš naráz odpověď na všechny své otázky.
Spíše jen na Ty podstatné.
Ty ostatní odpadnou, jako absurdní a zbytečné.
Navždy zmizí Tvůj strach ze smrti,
protože Pravda je Život
a Život je
zrození, růst a smrt,
zrození, růst a smrt,
zrození, růst a smrt ......
Odpusť, nedovedu to lépe popsat.
Nejde to totiž popsat.
S odstraňováním Máji přichází láska,
láska nejprve hluboce lidská, krásná až závratná,
která nic neočekává, ale jenom dává,
a nešetří soucitem.
Pak přichází Láska božská,
ke všemu a ke všem,
je to obrovská síla, kterou si ani nedovedeš představit.
Je tvůrčí,
a Ty ji nesmíš překážet,
pokud ještě v té chvíli existuje zbytek Tvé vůle.
Budeš jen jejím nástrojem,
kterým bude tato Láska promlouvat.
Pak definitivně padá závoj Máji a Ty si uvědomíš,
že nikdy žádný závoj ve skutečnosti nebyl,
že nebyla nikdy žádná karma,
že nebylo nikdy žádného mého a ni Tvého "já",
a to vše se, má lásko, jen odehrávalo,
jako představa v naší mysli.
Svět bude stejný,
jen my budeme jiní.
Lepší?
Ne, jen takoví jací máme být.
A s námi pak celý svět.
Venku za oknem je zimní noc.
Na obloze září hvězdy.
Velký vůz, Orion, skoro jako v létě.
Jen Měsíc ještě nevyšel.
Ulice se utápí do světel pouličních lamp.
Zima ustupuje a na její místo pomalu přichází jaro.
Přichází docela nepozorovaně,
se svými ojedinělými slunečnými dny,
se zvláštní vůní ve vzduchu
i se svým nesmělým zpěvem ptáků.
Jinak příroda ještě spí,
zrovna tak, má lásko, jako nyní Ty.
Líbám Tě a přeji Ti dobrou a klidnou noc. |
|
| Ohodnotit článek: |
|
|
pouze pro registrované uživatele
registrace zde |
|
|
Aktuální známka:
3.01 |
|
| Komentáře čtenářů (2) |
| přidáno | autor | předmět | |
| 25.3.2002 18:09 |
Poesie |
Monology |
odpovědět |
| 26.3.2002 18:17 |
Poesie |
Monology |
odpovědět |
| Pouze pro registrované uživatele |
zobrazit komentáře | přidat komentář
|
|
|
Pokud se chcete zaregistrovat, můžete tak učinit zde
|
|
