|
Svět je fascinován terorismem. Jakýmsi hrůzným a obscesním způsobem, jako když pozorujeme obzvláště nehezky vyhlížejícího pavouka v bezpečné vzdálenosti - nejlépe přes sklo či v pohodlí před svou televizí - a tvář se nám stáhne do kyselé masky, důrazně demonstrující náš odpor. Svůj zrak však neodtrhneme.
Svět byl šokován událostmi před více než třemi lety, kdy New York a Washington zasáhly do té doby nepředstavitelé údery. Před americkými ambasádami na celém světě ležely hromady květin a ve větru tiše tančily plamínky svíček - lidé mlčky vyjádřili svou účast a projevili soustrast tisícům obětí.
...a sledovali záběry letadel, jak nalétají do dvou slavných věží, tvořící typickou siluetu Manhattanu a mráz jim běhal po zádech...
A pak si můžeme do dalšího výčtu teroristických útoků, kde zemřely desítky a stovky lidí, vybrat - Evropa, Asie či Afrika a Blízký východ. Skoro každý týden najdeme v novinách krátké ale děsivé slovní spojení "sebevražedný útočník".
V poslední době otřásla světem nejvíce asi Beslanská "Školní tragédie". Trvala pár dní, které pro ty, zavřené do maličkých strachem, potem a močí prosycených prostor tělocvičny, byly nepochybně nekonečně dlouho trvajícím peklem.
...a my jsme s hrůzou v očích sledovali malá hubená nahá stvoření, běžící nejrychleji ve svém krátkém životě přes školní dvůr; mnozí z nich ne dost rychle...
A konečně nový sport, kterému za poslední dobu propadla irácká mládež. Únos cizinců - je jedno, zda se živí jako novináři nebo třeba jako zcela obyčejní pracovníci zcela obyčejného podniku, které má jednu z poboček nešťastně umístěnu na území "neklidného" Iráku. Pro muslimské mladíky, ozbrojené všudypřítomnými kousky střelných zbraní, přináší únos trochu adrenalinu, když překvapené a vyděšené cizince vytahují z jejich aut, a hodně peněz, když je poskytnou zakuklené skupince, vybavené primitivní videokamerou a ještě primitivnějším nožem. Ty pak světu sdělí své požadavky, které jsou pokaždé úplně jiné a nutně vyvolávají pocit, že vlastně nic nechtějí.
...a my stahujeme z internetu rozmazané a nekvalitní záznamy projevu neskutečné brutality, a díváme se na otřesné krvavé záběry, které nejsou sestříhané nebo kousky černých obdélníčků zakryté, jako jsme viděli před chvílí v televizi...
Ptáme se sami sebe - proč to dělají? Jak můžou očekávat, že těmito vlnami teroru něčeho dosáhnou? Vždyť svět je znechucen arabskými teroristy, bojující za to, aby vytlačily židovský národ ze země, kterou považují za svoji vlast. Svět totiž už, zdá se, zapomněl, že židovští teroristé před časem právě terorem vůči palestinskému národu dosáhli toho, že mohli vyhlásit suverenitu nad zemí, kterou považují za svoji vlast.
A svět je fascinován krvavým divadlem, které jim muži, zahalení do arabských šatů, předvádějí. Neb není to nic jiného, než divadlo pro fascinované diváky. Broadway či Hollywoodské trháky vycházejí nejspíš z módy.
Asi čekáte na nějaké moudré rozuzlení, které vám nabídnu v závěru tohoto zamyšlení.
Nenabídnu. Nevím, co s tím. Také jsem si poplakala u záběrů nešťastníků, kteří skákali z hořící věže mrakodrapu. Rovněž jsem trnula, když v televizních zprávách ukazovali vyděšené malé tvářičky, které si celým zbytkem života ponesou v sobě zážitek, který je mnohem horší než cokoliv, čím byli do té doby strašeni, aby nezlobili. Ta bezmoc je příšerná. A co jediné vím jistě, že ten pocit bezmoci v nás právě vyvolat chtějí. "Teď jsme tady, příště můžeme být kousíček od vás a budou umírat vaše děti a vaši rodiče," to je poselství, které nám ve skutečnosti arabsky mluvící zahalené postavy se zakrváceným nožem v ruce sdělují.
A nám zbývají jen nutkavé pocity lítosti, soucitu, nenávisti a bezmoci.
Možná ta vlna násilí odezní stejně spontánně, jako se zrodila. Až naši civilizaci začnou nudit pořád stejné záběry - kde pouze na jiných místech umírají jiní lidé. Až je ve zprávách vytlačí mnohem sledovanější události nebo jim bude věnováno pouze pár stručných slov a teroristé najednou zjistí, že už nejsou "in", sami přestanou zabíjet. Možná se do té doby změní geopolitické uspořádání na Blízkém východě a možná také ne. Kdo ví.
|
Nejde o sympatie
