|
| |
FILOZOFIE / Monology |
Monology - Desáté zrcadlení |
| Jaromír Nemastil |
| zobrazení: 2168 | známka: 1.5 | komentářů: 1 | přidat komentář | formátovat pro tisk |
|
Bolest je silný výron energie,
který vnímáš někde v energetickém pocitu těla.
Může být palčivá s ostrými hranicemi,
nebo tupá, těžká s nevýraznými okraji.
Může také vystřelovat z místa paprskovitě do okolí.
Pokud se bolest objeví,
snaž se poznat všechny její vlastnosti.
Pozorně si ji prohlédni ze všech stran.
Jedině tak budeš schopna ji přijmout
jako svoji součást a jako skutečnost,
která se Ti přihodila.
Hlavně ji však neodmítej.
Uvědom si,
že bolest je jen dalším projevem stejné energie,
kterou jsou vytvářeny hvězdy,
stejné energie,
která mě teď poutá k Tobě.
Láska je energie bez hranic.
Ač hledáš sebe usilovněji,
nenajdeš nikdy její začátek ani konec.
Jakékoli vytyčování hranic v našich vztazích
je jen umělé vytváření mezí,
jejichž překročením si způsobujeme
výčitky svědomí a zbytečná napětí.
Vytváříme pro sebe i pro ostatní role,
na kterých pak zoufale lpíme
a v kterých ztrácíme svou přirozenou lidskou povahu.
Zároveň trpí naše vztahy.
Pokud budeme vždy jednat tak,
abychom svým jednáním nikomu vědomě neubližovali,
což vyžaduje samozřejmě naše citlivé vnímání
toho druhého,
můžeme se s klidným srdcem stát
nástrojem této božské energie.
Po vyčerpání všech možností nějakou věc vyřešit
a s příchodem totální beznaděje,
můžeme bez našeho přičinění
zahlédnout v hlubině naší mysli
Pravdu - o nás samých.
Přečetl jsem stohy knih,
vedl jsem stovky diskusí,
vybudoval jsem si celý systém
názorů, představ a cílů,
a to vše jen proto,
abych jako řada jiných přede mnou,
jednou všechno odložil
a s hlubokou pokorou čekal
na příchod - SEBE SAMA.
Čekat neznamená jen nehybně sedět.
Čekat se dá i v nejprudším běhu.
Jak je to možné?
Čekání je totiž stav,
kdy spočíváš v pozici
nezúčastněného svědka své mysli,
který nikdy neudělal jediný krok.
Budeš-li toužit po Pravdě,
nedosáhneš jí.
Vykročíš-li za Pravdou,
mineš se s ní.
Pravda kupodivu přijde
až na ní docela zapomeneš.
Dělej vše naplno,
a s absolutní bdělostí.
Když zpíváš,
tak zpívej,
když miluješ,
tak miluj,
a když nenávidíš,
tak nenáviď.
Buď zrcadlem.
Tak jako zrcadlo odráží Tvou tvář
a nic z ní neubírá,
ani k ní nic nepřidává,
a není samo Tvojí tváří ovlivněno,
tak vše, co se děje ve Tvé mysli
jen pozoruj.
První krok za Pravdou musíš udělat Ty
a Pravda Ti mnohonásobně vyjde v ústrety.
Nemusíš si obouvat střevíce.
Tím prvním krokem musí být
Tvá touha po návratu,
touha vrátit se - domů.
Pomoc Ti bude vždy nablízku,
Buď v podobě lidí,
kteří se v pravou chvíli objeví,
jako jsem to v tuto chvíli já,
nebo třeba v podobě knih,
které se Ti jako náhodou dostanou do ruky.
Nakonec Ti pomoc přijde v podobě
stále se prohlubující intuice,
která je přímým kontaktem s Tvou vnitřní realitou,
s Pravdou.
Neboj se,
nikdy nebudeš sama.
Nikdy, věř mi.
Co je to Pravda?
Pramínek vlasů běží po Tvé tváři.
Nic víc.
Co je to Pravda?
Zlomená růže ve vaší zahradě.
Nic víc.
Buď volná jako ptáci,
žij přirozeně každý den, tanči a zpívej
a nepřemýšlej proč.
Buď volná jako oblaka na modré obloze,
lehce pluj životem
a na ničem neulpívej.
Buď volná jako horský potok,
vnitřně čistá a průzračná
a svou láskou a soucitem
omývej srdce trpících lidí.
Pro naší utkvělou představu tmy nevidíme,
že kolem nás neustále svítí Slunce.
Zasněženou krajinu a Tvé vlnité vlasy
zbarvilo zapadající Slunce do ruda.
Prsty holých větví
se vzpínají k obloze
k tiché večerní modlitbě.
S posledními slunečními paprsky
krajina a Tvé vlasy
dostávají najednou temnou barvu noci.
Iluze střídá iluzi.
Jen jediná věc zůstává neměnná - pocit Tvého já.
V měsíčním svitu se na Tvých vlasech
zatřpytily vločky sněhu.
Třeba se mýlím, možná, že Ti do vlasů napadalo
stříbro hvězd.
Nemohu Ti slovy popsat
krásu horského vodopádu.
Nebude to vodopád,
bude to jen jeho nedokonalý popis.
Slova nejšou Skutečnost.
Chceš-li vodopád poznat,
musíš ho zažít,
Jak?
Celou svou bytostí,
bez přemýšlení,
nerozlišovat,
co jsi Ty a co je on.
Musíš sama poznat jeho dunivý zvuk,
barvu a dynamiku proudu,
vychutnat vůni a chuť jeho vodní tříště.
Nemohu Ti slovy popsat,
jak Tě mám rád.
Musíš To zažít,
Jak?
Celou svou bytostí,
bez přemýšlení. |
|
| Ohodnotit článek: |
|
|
pouze pro registrované uživatele
registrace zde |
|
|
Aktuální známka:
1.5 |
|
| Komentáře čtenářů (1) |
| přidáno | autor | předmět | |
| 25.3.2002 17:51 |
Poesie |
Monology |
odpovědět |
| Pouze pro registrované uživatele |
zobrazit komentáře | přidat komentář
|
|
|
Pokud se chcete zaregistrovat, můžete tak učinit zde
|
|
