Na rozdíl od beztvarého času zná příroda
čas uspořádaný, cyklický, který dává možnost oddechu a spočinutí
ve sváteční oslavě. S pohybem planety Země probíhají i změny
ročních období, rytmy dnů i střídání dne s nocí. Život Země
podléhá koloběhu rozkvétání a uvadání. Všechno dění v přírodě
nese stopu posvátného pořádku. Život je proplétán rytmem přes
pravidelná zastave-ní.
Úlohu milníků pro tato zastavení plní
svátky a slavnosti, které vždycky odpovídaly rytmu přírody.
Během nich se dostavuje jakýsi stav bezčasovosti, kdy máme
kvalitativně jiný vztah k časomíře, neboť nejsme obtěžkáni
běžnými starostmi.
K plnému a zdravému životu proto
patří nejen bezduchý odpočinek, ale především také slavnostní
prožívání času oddechu. Proto přes sváteční a slavnostní dny
se můžeme i my, lidé součas-né civilizace, pravidelně přesouvat
z všednosti do posvátnosti. Tím načerpáme nové síly k návratu
k sobě samým i k tomu, co nás přesahuje.
Jedním z cílů svátků bylo také obnovení
vztahu jednotlivce k pospolitosti. O svátcích se individuálně
odlišní lidé vylaďovali v rytmu společného oslavo-vání. Rádi
se seskupovali v kruhovém útvaru, neboť kruh je symbolem mno-hostí
v jednotě a jednoty v mnohosti. O svátcích se lidé setkávali
okolo posvátného středu; aby obnovili všechno, co mají společného,
a zároveň posil-nili svoje individuální kvality.
Kdysi byly zdrojem obnovy sil lidí jejich
večery, neděle a sváteční dny, spojené s ročním obdobím a
odrážející střídání růstu a klidu v přírodě. Když se díky
civilizačním vymoženostem zvětšila lidská svoboda, přibylo
příležitostí žít nezávisle na pořádcích přírody. Přibylo možností
tlumit a povzbuzovat biologické funkce, překonávat únavu a
uměle navozovat euforii nebo akce-schopnost. Často se vysedává
do noci, ráno se pak dospává a míjí se blahodárné setkání
s ranním sluncem. Navíc k opravdovému probuzení se často používají
povzbuzující prostředky. Toto trvalé porušování přírodních
rytmů vede nutně k narušení řádu života.
Také nemoc je v jistém smyslu výrazem toho,
jak člověk zachází se svým časem. Ve spojitosti s některými
civilizačními nemocemi se někdy mluví o tzv. buněčném zmatku,
který vyjadřuje špatnou souhru biorytmů lidského těla, způsobující
celkovou dezorientaci. Kdo se umí orientovat, ten jako by
žil v rytmu života a v souhře s přírodou, k jejímž nezastupitelným
úkazům patří právě Slunce.
V dávných dobách byly vztahy mezi lidmi
a přírodou s jejími ročními rytmy uchovávány a pěstovány v
mysteriích, v kultovním a náboženském životě. Je-jich cílem
bylo neustále oživovat bezprostřední prožitky koloběhu života
v přírodě. Prastaré svátky se vztahovaly zvláště k oslavě
Slunce. Ať to byli Babyloňané, Asyřané, Egypťané nebo Indiáni,
či národy starověku, Řekové, Keltové, Románi, Germáni a Slované,
všichni slavili Slunce ve významných momentech jeho pohybu.
Uvedeno ve spolupráci se serverem
Doktorka.cz |
|
