Tajné dějiny jezuitů XXVI.

Sotva kde najdeme tak hrůzostrašný systém výchovy jako je ve všech vatikánských organizacích (to je řádech, státních systémech a útvarech všech dob včetně 20. století). Ale určitě nikde nenajdeme to, co s člověkem udělá Ignácovo učení a co z člověka udělají Ignácovi pokračovatelé.

Nutno podotknout, že po skončení noviciátu postupují novicové do vyšších tříd a po jejich skončení jsou tito scholastikové opět podrobeni po dobu 11 měsíců stejnému režimu přesně jako v noviciátu s opětným vygumováním mozku a opětnou likvidací svobody myšlení. Hotový jezuitský kněz opět znovu v tomto noviciátu do detailu podstupuje všechna utrpení a umrtvení sebe sama jako na počátku.

V dalších kapitolách se seznámíme, jaký vliv a důsledek má tento jezuitský duch na jednotlivé státy a národy naší Země a jak jezuité dovedou plody své tvrdé, bolestivé výchovy bohatě zužitkovat ve prospěch Vatikánu a jezuitského řádu, neboli "ke slávě boží".

Kapitola 6

Privilegia tovaryšstva

6.1 Upevnění moci generála řádu

Počátečních práv a privilegií udělených tovaryšstvu bezprostředně po jeho založení jsme se již dotkli ve třetí kapitole. Nyní sledujme, jak se tento řád za pomoci Říma vzmohl natolik, aby se "tovaryšstvo stalo nejvhodnějším nástrojem k vytvoření a zajištění politické nadvlády Vatikánu v celém světě." (Alighiero Tondi: Jezuité, str.102)

Po roce 1558 byl Lainez, rafinovaný taktik Tridentského koncilu, ustanoven generálem společenství jezuitského řádu. Byla mu udělena moc organizovat řád podle své vlastní inspirace. K ústavě byla přidána prohlášení, která sestavil spolu se Salmeronem jako výklad ústavy. Zde byl ještě více zdůrazněn despotismus generála voleného na doživotí.

Řád v té době rozdělený na pět kongregací: Itálii, Německo, Francii, Španělsko, Anglii a Ameriku, mu měl pomáhat spravovat jednak admonitor (poradce, dozorčí), dále prokurátor a asistenti se sídlem v Římě. V této době měl řád v Římě již mnoho domů pod svou vlastní správou.

Například, jak ukazuje Bílek, to byl "Dům učňů v náboženství pro Židy, Turky a jiné národy jinověrné ... Klášter sv. Marty pro opatření a napravení nepoctivých dívek ... Dům sv. Kateřiny na ochranu nevinných děvčat ... Dům sirotčí ... Jezuitské ústavy pro vzdělání jinochů ke získání nekatolíků ... Roku 1550: Collegium Romanum, hlavní sídlo řádu, z něhož již po málo letech několik set jezuitů bojovných vyšlo a po všech zemích evropských se rozšířilo ... Roku 1552: Collegium germanicum, v němž jinochové z Německa vzdělávati se měli na kněžství k potlačování učení Lutherova. Tato německá kolej čítala již r. 1554 dvacet pět kleriků; při ní pak byl zřízen současně konvikt pro vychování mladých šlechticů německých, kteří by též ve vlasti své působili k větší cti boží ... Roku 1552 získal Loyola v Římě palác Salviati, jejž za stálé sídlo základní a rezidenci generála upravil a zřídil" a "Collegium de propaganda fide".

Navíc i každá kongregace měla záhy své domy, takže si dovedeme představit, jak se majetek "žebravého řádu" utěšeně rozrůstal. Významné a bohaté domy se do vlastnictví jezuitů dostávaly téměř v každém městě, kam jezuité v rámci své misie vstoupili.

Tyto kongregace se pak ještě navíc dělily na provincie, které seskupovaly rozličné řádové instituce. Jenom admonitor (dozorčí) a asistenti jsou ustanovováni kongregací. Generál jmenuje všechny další úředníky, vyhlašuje ustanovení, která ani v nejmenším nesmí měnit ústavu, obhospodařuje majetek řádu podle svých vlastních přání a rozhoduje o činnosti celého řádu, z čehož se zodpovídá jedině papeži.

A všechny tyto články řádu se starají o neustálé rozšiřování jeho majetku a tím i majetku Vatikánu.

Této milici, tak těsně svázané a připoutané k rukám jejího vůdce, která potřebuje co největší samostatnost k tomu, aby mohla realizovat své záměry, udílí papež privilegia, která se ostatním katolickým řádům mohou zdát nepřiměřeně velká.

6.2 Jezuité zbaveni klášterního života, dovoleno jim podnikat

Podle své ústavy byli jezuité zproštěni úzkoprsého pravidla obecně vymezujícího klášterní život řádů. Ve skutečnosti jsou jezuité mnichy žijícími "ve světě" a navenek se ničím neliší od farních duchovních. Na rozdíl od nich a od ostatních náboženských kongregací však nespadají pod správu biskupa ani jiného církevního hodnostáře, než jedině pod papeže.

14. března 1544 v bule Iniunctum nobis papež Pavel III. znovu jezuitský řád potvrdil a posílil.

Ale již v roce 1545 jim další bula Pavla III. umožňovala kázat, zpovídat, udílet svátosti a vést mši, zkrátka provádět službu kněžích, aniž by o tom museli informovat biskupa. Jedinou věcí, která jim není dovolena, je udílení svátosti manželství.

Mají moc dávat rozhřešení, měnit přísahy jiných lidí tak, aby bylo jednodušší je splnit, nebo je dokonce zrušit.

Gaston Bally píše: "Moc generála, pokud jde o rozhřešení a dispense (úlevy) je ještě větší. Může odvolat všechny tresty uvalené na členy tovaryšstva před anebo po vstupu do řádu, odpustit všechny jejich hříchy, a to dokonce i hřích kacířství a odpadnutí, falšování apoštolských listin apod.

Všechny, kteří mu byli poslušní, generál osobně nebo prostřednictvím svého vyslance zprošťuje viny a chrání je, aby je nepotkala exkomunikace (vyloučení), suspenze (dočasné zproštění úřadu) nebo interdikt (klatba); pokud však nejsou odsuzováni za ukrutnosti tak obrovské, že o nich vědí kromě papežského tribunálu i ostatní lidé.

Odpouští také výstřednosti vyplývající z mnohoženství, zraňování ostatních, vražd, politických vražd ... pokud tyto bezbožné činy nejsou veřejně známé a ještě nevyvolaly skandál." (Gaston Bally: Les Jesuites, Chambery, Imprimerie Nouvelle, 1902, str. 11-13)

Konečně i Řehoř XIII. v bule Quanto fructuosius ze dne 1. února 1583 a v bule Ascendente Domino ze dne 25. května 1584 udělil tovaryšstvu právo zabývat se obchodem a bankovnictvím, tedy právo, kterého později začali jezuité hojně využívat a kterého v současné době naprosto zneužívají ve prospěch vatikánských zájmů.