|
Gustav Meyrink - Zelená tvář
Víc než tisíciletí se lidé učili odhalovat zákony přírody a přírodu využívat. Blaze těm, kdož si uvědomili a pochopili smysl této práce, že totiž vnitřní zákon je totéž jako zákon vnější, jen o oktávu vyšší: Ti budou povoláni ke sklizni - ostatní zůstanou čeledíny robotujícími na půdě, s tváří skloněnou k zemi.
Klíč k moci nad vnitřní přírodou je zrezivělý od dob potopy.
Jmenuje se: - být bdělý.
Být bdělý je to nejdůležitější.
O ničem není člověk tak přesvědčen jako o tom, že bdí; přesto je ve skutečnosti lapen v síti, kterou si sám upletl ze spánku a snu. Čím hustší je síť, tím mocněji vládne spánek; kdož jsou v ní zapleteni, jsou spáči, kteří jdou životem jako stádo dobytčat na porážku - tupě, lhostejně a bezmyšlenkovitě.
Snílci mezi nimi vidí oky sítě zamřížovaný svět - zahlédnou jen matoucí výřezy, podřizují tomu své konání a nevědí, že tyto obrazy jsou jen nesmyslnými útržky z mohutného celku. Tito 'snílci' nejsou - jak si možná myslíš - fantastové a básníci, nýbrž jsou to čiperové, pilníci, neposedové na této zemi, rozežraní šílenstvím aktivity; podobají se hemživým, ošklivým broukům, šplhajícím po hladké rouře vzhůru, aby seshora - spadli dovnitř.
Žijí v bludu, že bdí, ale to, co si myslí, že prožívají, je ve skutečnosti jen sen - přesně předem do nejmenšího detailu stanovený a neovlivnitelný jejich vůlí.
Našli se a najdou někteří jedinci, kteří dobře vědí, že sní - to jsou průkopníci, kteří pronikli až k hradbám, za nimiž se skrývá věčně bdělé Já - jasnozřivci jako Goethe, Schopenhauer a Kant. Ti však neměli zbraně, jimiž by pevnost mohli dobýt, a jejich bojovný pokřik spáče neprobudil.
Být bdělý je nejdůležitější.
Buď bdělý při všem, co děláš! Nevěř, že už bdíš. Ne, spíš a sníš. Pevně se postav, soustřeď se a přinuť na jeden jediný okamžik k pocitu, který ti proběhne celým tělem: 'Teď bdím!'
Jestliže se ti podaří to pocítit, pak také okamžitě poznáš, že stav, v němž ses právě ještě nacházel, ti nyní bude připadat jako obluzení a polospánek.
To je první váhavý krok na dlouhé, dlouhé pouti z poddanství k všemohoucnosti.
Tímto způsobem postupuj od probuzení k probuzení.
Neexistuje žádná mučivá myšlenka, kterou bys tím nedokázal zapudit. Zůstane dole a nebude moci k tobě nahoru, budeš se tyčit nad ní, jako se koruna stromů rozrůstá nad suchými větvemi.
Až jednou budeš tak daleko, že onen stav bdělosti obsáhne i tvé tělo, bolesti do tebe odpadnou jako zvadlé listí.
Ledové koupele židů a bráhmanů, noční bdění učedníků Buddhových a křesťanských asketů, sebetrýznění indických fakírů, aby neusnuli - to všechno jsou jen strnulé vnější rituály, které jako zbořené sloupy prozrazují hledajícímu: Zde stál v šerém dávnověku tajuplný chrám touhy po procitnutí.
Čti svaté spisy národů země - všemi se táhne jako červená nit skryté učení o bdělosti. Je to Jákobův žebřík do nebe. Jákob celou 'noc' bojoval s andělem Páně, až přišel 'den' a on se stal vítězem. Musíš stoupat od jedné příčky jasnějšího bdění ke druhé, jestliže chceš překonat smrt, jejímiž nástroji jsou spánek, sen a omámení.
Již nejnižší příčka tohoto nebeského žebříku se jmenuje: génius; jak bychom měli teprve nazvat vyšší stupně! Pro masy zůstanou neznámé a budou pokládány za legendu. - I příběh o Tróji měli všichni po staletí za pověst, až konečně jeden člověk našel odvahu - a začal sám kopat.
Prvním nepřítelem na tvé cestě k procitnutí bude tvoje vlastní tělo. Bude s tebou bojovat až do prvního kohoutího zakokrhání; spatříš-li však den věčného bdění, který tě vzdálí od náměsíčníků, domnívajících se, že jsou lidé, a nevědí, že jsou spící bozi, pak pro tebe zmizí i spánek těla a vesmír ti bude podřízen. Pak můžeš konat zázraky, zachce-li se ti, a nemusíš pokorně čekat jako otrok, jestli se nějakému krutému bůžku nezlíbí, aby tě obdaroval nebo - ti usekl hlavu.
Jistě, ono štěstí věrného psa vrtícího ocasem: vědět o pánovi nad sebou, jemuž smí sloužit -, ono štěstí se ti rozsype - ale ptej se sám sebe, měnil bys jako člověk, kterým ještě teď jsi, se svým psem?
Nedej se odstrašit tím, že cíle možná nedosáhneš v tomto životě! - Kdo se jednou vydal naší cestou, ten se navrátí na svět vnitřně zralý tak, aby mu to umožnilo pokračovat v jeho práci - narodí se jako 'génius'.
Stezka, kterou ti ukazuji, je poseta podivuhodnými zážitky:
Mrtví, které jsi znal v životě, povstanou před tebou a budou s tebou mluvit! - Jsou to pouhé obrazy! - Zjeví se ti světlé postavy, zářivé a blaživé, a budou ti žehnat. - Jsou to jen obrazy - mlžné tvary, vyslané tvým tělem, jež pod vlivem tvé přetvářející se vůle umírá magickou smrtí a z hmotné substance se mění v ducha, jako se led zasažený ohněm rozpouští v kotoučích valící se páry.
Až když z něho sejmeš všechno mrtvolné, pak můžeš říct: Teď od mne spánek odešel provždy.
Tím se dokoná zázrak, kterému lidé nedokážou uvěřit - protože oklamáni svými smysly nechápou, že hmota a síla jsou totéž -, onen zázrak, že v hrobě neleží mrtvé tělo, i když tě pochovají.
Pak teprve, a ne dříve, dokážeš oddělit podstatné od zdání; koho potom potkáš, může být jen někdo, kdo se vydal na cestu před tebou. - Všichni ostatní jsou stíny.
Do té doby bude na každém kroku nejisté, jestli jsi ta nejšťastnější nebo nejnešťastnější bytost. - Ale neboj se -: dosud nikdy nebyl ten, kdo se vydal na stezku bdělosti, opuštěn svými vůdci, i kdyby zbloudil.
Chci ti povědět o znamení, podle čeho můžeš poznat, jestli zjevení, které spatříš, je skutečné nebo jestli je to šálení: Když předstoupí před tebe a tvoje vědomí bude zakalené, věci vnějšího světa budou jako rozmazané nebo zmizí, pak nevěř! Měj se na pozoru! Je to kousek z tebe sama. Jestliže neuhodneš podobenství, které v sobě skrývá, je to jen přízrak bez podstaty - přelud, zloděj, živící se tvým životem.
Zloději, kradoucí sílu duše, jsou horší než pozemští zloději. Lákají tě jako bludičky do močálu klamné naděje, aby tě v temnotě zanechali samotného a aby navždy zmizeli.
Nedej se zaslepit žádným zázrakem, který prý pro tebe zdánlivě činí, žádným svatým jménem, které přijmou, žádným proroctvím, které vysloví, ani tehdy ne, když se takové proroctví splní - jsou to tví smrtelní nepřátelé, vyvržení peklem tvého vlastního těla, s nímž bojuješ o nadvládu.
Věz, že zázračné síly jsou tvými vlastními silami - uloupili ti je, aby tě drželi v otroctví - nemohou žit než z tvého života, ale když je překonáš, poklesnou do němých, poslušných nástrojů, jimiž můžeš po libosti manipulovat.
Nesčetné jsou oběti, které si vybrali mezi lidmi; čti dějiny vizionářů a sektářů a poznáš, že stezka ovládání, po níž kráčíš, je pokryta umrlčími lebkami.
Lidstvo si proti nim nevědomky vybudovalo zeď: materialismus. Tato zeď je bezpečnou ochranou - je symbolem těla, avšak je zároveň stěnou žaláře, bránící v rozhledu.
Dnes, kdy se zeď pozvolna drolí a fénix vnitřního života znovu vstává s novými perutěmi z popela, v němž dlouho ležel jako mrtvý, začínají rozpínat křídla i supi mrchožrouti z jiného světa. Proto si dávej pozor. Miska vah, kam vložíš své vědomí, ti jediná ukáže, kdy smíš důvěřovat zjevením; čím bdělejší bude tvé vědomí, tím hlouběji se miska skloní ve tvůj prospěch.
Jestliže se ti bude chtít zjevit vůdce, pomocník nebo bratr z duchovního světa, musí být toho schopen, aniž by zpustošil tvé vědomí; smíš, podobně jako nevěřící Tomáš, vložit svou ruku do jeho boku.
Bylo by snadné vyhnout se zjevením a jejich nebezpečí:- stačilo by být obyčejným člověkem. - Ale co se tím získá? Zůstaneš vězněm v žaláři svého těla, dokud tě kat 'smrt' neodvleče k popravčímu špalku.
Touha smrtelníků spatřit postavy nadzemských bytostí je výkřikem, který probudí i fantomy podsvětí, protože taková touha není čistá -, je chamtivostí, a ne touhou, chce svým způsobem 'brát', místo aby volala, že se chce naučit dávat. Každý, kdo prociťuje zemi jako vězení, každý zbožný člověk, volající po vykoupení - ti všichni nevědomky vyvolávají svět strašidel.
Dělej to také. Ale: vědomě!
Existuje snad pro ty, kdož to činí nevědomky, neviditelná ruka, která umí močály, v nichž se musí ocitnout, proměnit v ostrovy? Nevím. Nechci se přít -- ale nevěřím tomu. Jestliže po cestě procitání projdeš říší strašidel, pozvolna poznáš, že to jsou jen myšlenky, které najednou dokážeš vidět očima. To je důvod, proč ti připadají cizí a jako bytosti; neboť řeč tvarů je jiná než řeč mozku.
Pak nastane okamžik, kdy se dokoná ta nejzvláštnější proměna, jaká se ti může přihodit: z lidí, kteří tě obklopují, se stanou - strašidla. Všichni, kdo ti byli milí, změní se náhle v masky. I tvoje vlastní tělo.
Je to ta nejstrašlivější osamělost, jaká se dá vymyslet - putování pouští. A kdo nenajde v sobě pramen života, ten zahyne žízní.
Všechno, co jsem ti zde řekl, stojí psáno i v knihách zbožných lidí každého národa: příchod nového království, bdění, překonání těla a osamělost - a přece nás od těchto zbožných dělí nepřekonatelná propast: oni věří, že se blíží den, kdy spravedliví vejdou do ráje a hříšníci budou svrženi do pekel - my víme, že přijde čas, kdy mnoho lidí procitne a budou oddělení od spících jako páni od otroků, protože spáči nemohou pochopit bdící - my víme, že neexistuje žádné zlo a žádné dobro, nýbrž jen 'správně' a 'špatně' - oni věří, že 'bdění' znamená mít otevřené oči a smysly a bdělé tělo za nocí, aby se člověk mohl modlit - my víme, že 'bdění' znamená procitnutí nesmrtelného Já a absence spánku u těla je toho přirozeným důsledkem; oni věří, že tělo musí být zanedbáváno a opovrhováno, protože je hříšné; my víme: neexistuje hřích, tělo je začátek, jímž musíme začít, a sestoupili jsme na zem, abychom je proměnili v ducha;- oni věří, že je třeba jít s tělem do samoty, aby se pročistil duch; my víme, že nejdřív musí odejít do samoty duch, aby projasnil tělo.
Jen na tobě je, abys zvolil cestu - zda naši, nebo jejich. Má to být tvá svobodná vůle.
Nesmím ti radit; je spásnější z vlastního rozhodnutí utrhnout hořký plod, než se na cizí radu dívat na sladký plod - jak visí na stromě.
|
