|
Člověčí žena seděla na zápraží a cpala se koláči. Nevadilo jí, že zbytky jídla hyzdí její vyšívanou zástěru, a také jí nevadilo, že kolemjdoucí jsou znechucení pohledem na její tukem obalenou a znetvořenou tvář. Byla spokojená, když mohla takhle sedět a jíst něco dobrého, navíc, když to sama uvařila či upekla. Smyslem jejího života bylo vařit a jíst. Ostatní práci neměla ráda, ale zvládala jí. Lidé z okolí o ní mluvili jako o šeredné bábě a děti se jí bály. Za čas se jejímu domku každý vyhýbal a začali se bát i dospělí. Kdo je takhle ohyzdný, je i zlý, říkali, a žena jim začala vadit.
Ona však jenom vařila a jedla a užívala si života, který jí byl nadělen a nevšímala si svého okolí, protože si myslela , že si okolí nevšímá jí. A generace střídala generaci, domy se rozrůstaly, lidí přibývalo a tím pádem jídla ubývalo. Ale tahle žena pořád vařila a pořád jedla, a stále byla vidět na svém zápraží jak sedí a raduje se. Malé děti stály za plotem a sledovaly ty dobroty, které mizely v šeredné puse, a kručelo jim v bříškách. Na světě bylo stále víc lidí a málo jídla.
Jenom šeredná bába měla co jíst. Lidé se začali ptát sami sebe, proč když jenom sedí, má stále co do huby? Otázky se brzy proměnily v činy a ti nejodvážnější a nejhladovější se vydali k jejímu domku. Žena opět seděla a jedla jablečný závin s takovou chutí, že lidem kapaly sliny z úst. Hlad, zloba a závist přehlušily rozum a nikdo se již na nic neptal. Lidé přelézali plot a jako smečka divokých psů se vrhli na svou kořist. Strkali se mezi sebou, řvali a zabíjeli se. Šerednou bábu vystrkali až na samý okraj davu a plenili její domek, zahrádku i políčko. Když nebylo co sníst, dav nasycených se začal rozcházet a bába tam stála, dívala se na tu spoušť.
Trvalo jí jednu celou další generaci, než vše uvedla do původního stavu a mohla si zase sednout na své milované zápraží, vařit dobroty a jíst je. Do její ošklivé tváře se opět vrátila pohoda a smír. Ale lidé stále hladověli víc a víc, a nikdo nechápal, proč bába ne. A protože se báli, začali zase jenom obcházet její domek a hlasitě nadávat. Nikdo se nezkusil zeptat nebo požádat o kousek jídla pro své děti.
Jednou z davu vystoupil odvážný, smělý muž v obleku, s pěkným koženým kufříkem. Lidé sledovali jak prochází brankou a pomalu kráčí k té šeredné bábě. Děti se schovávaly za své mámy, tátové se pevně semkli v jeden šik. Odvážný se posadil na zápraží a začal se vyptávat. Zjistil, že bába není zlá, že je vlastně dobrák. Zjistil, že brzy ráno pracuje na svém políčku a pečuje o svou zahrádku. Všechny plody země potom zpracuje a nic nenechá ladem. Má tak dostatek zásob po celý rok. Muž chtěl tedy vědět, zda by se o jídlo nepodělila s potřebnými a v odpověď se mu dostalo laskavého ano. Žena jenom nevěděla, jak jídlo dělit a kdo je potřebný. Smělec se tedy nabídl, že veškeré starosti převezme na sebe a ona ať jen pokračuje ve svém způsobu života. Smích a radost zavládla v davu a plakali i muži. Jídlo bude a bude ho dostatek.
Tedy další den vyrostla před domkem provizorní stavbička, kde odvážný a smělý začal jídlo prodávat za hrudku zlata. Lidé nakupovali, jedli a pomalu chudli. Zato kolem domku se zápražím vyrostly sklady a honosné kanceláře, a odvážný muž již jenom řídil převozy zlata. Mezi lidem začala narůstat nevraživost a hamižnost. Svět se změnil honbou za zlatem v nebezpečnou zónu, kde si nikdo nebyl jist životem. Vraždilo se a kradlo, ztratila se úcta k druhému. Jenom zlato, za které se dalo koupit jídlo, mělo hodnotu. Generace za generací řídla, lidí ubývalo. Většinu zlata měl již odvážný a smělý muž, kterému se začalo říkat úspěšný.
A když už byla lidí jenom hrst, šeredná bába odešla navěky. Jídlo nebylo, zlato nebylo a úspěšný se ztratil. Opět zavládl smutek, hlad a beznaděj. Potom napadlo jednoho vyhládlého, zuboženého a nešťastného člověka sklidit bábino políčko pšenice za domkem se zápražím a z mouky zkusit uplácat první placku. Lidé hleděli na ten zázrak a začali toho člověka obdivovat. Pak ho raději zabili.
|
