Tajné dějiny jezuitů XXII.

5.9 Duchovní cvičení - autosugesce a kult bílé magie

Na dalších stránkách A. Tondi popisuje postup rozjímání, (ve skutečnosti jde o pouhou jezuitskou autosugesci), které uvrhne jezuitu vždy do takového rozpoložení, že jakékoliv logické a pravdivé důvody proti označuje za lživé a ďábelské. Tento fanatismus je způsoben přesným postupem, jak má jezuita své rozjímání (autosugesci) provést.

Večer před spaním si předem připraví téma, o kterém chce rozjímat a hned ráno po několika úvodních modlitbách se postupně svojí myslí hrouží do tématu stále shlouběji, až náhle vyvstane sled obrazů, které vnímá a cítí všemi svými smysly. Varující logické důvody jsou jako balast pryč a vyniká pouze děj, kterého se přímo účastní.

A tak každého rána každý jezuita znovu a znovu prožívá v malém Duchovní cvičení a navazuje tak přímý kontakt s ďábelskými duchovními silami formou slyšení, vidění, čichu, hmatu a chuti. Podle tématu, jaké si jezuita zvolí, prožívá buď hrůzy nebo úzkost či radost apod.

Každého rána se tak ve skutečnosti účastní kultu bílé magie, neboli se domnívá, že vidí Boha, že s ním mluví, že se dotýká Panny Marie nebo Ježíše Krista, ale přitom jsou to pouze rafinované ďábelské obrazy od satanských andělů.

A právě toto rozjímání, neboli účast na kultu bílé magie formou různých obrazů a vidění, která jezuita dosahuje vlastní, důkladně vycvičenou autosugescí, pak vnitřně sjednocuje všechny jezuity do jednoho šiku, schopného splnit jakýkoliv úkol v jakýchkoliv podmínkách. Aniž si to kdokoliv z nich ovšem uvědomuje, jsou tak prostřednictvím bílé magie centrálně ovládáni duchovní mocí a silou, která je mnohem vyšší a mocnější, než lidská.

Ovšem v dalších svazcích této knihy se také dozvíme, že kromě bílé magie jezuité provozují ještě i magii černou, to je vědomé sloužení satanu. Tohoto kultu jsou však účastni pouze vybraní, tajní jedinci, kteří mají nesmírný vliv a moc jak v politickém, tak i v hospodářském a kulturním světě.

"Máme tedy konečně vnitřní nástroj výchovy, jehož síla je opravdu mimořádná.

Avšak kdyby se metoda omezila jen na to, cíle by ještě dosaženo nebylo. Předně, výběr námětů k rozjímání a nazírání by mohl být vzhledem k jejich množství a rozmanitosti nahodilý.

Zde je však třeba zachovávat přesný, logický a harmonický pořádek. ... Aby bylo dosaženo důležitého výsledku, je k rozjímání zapotřebí sladěné, prozíravě uspořádané soustavy myšlenek, které by co nejlépe vyhovovaly stanovenému úkolu.

Prvnímu i druhému požadavku odpovídají Duchovní cvičení, která koná každý člen řádu po čtyřicet dní dvakrát v životě - t.j. krátce po vstupu do tovaryšstva a po ukončení studií - a ve zkrácené formě každoročně po osm dní. Jsou těžištěm a jádrem duchovního života jezuity. ...

Úkony, které je třeba (při Duchovních cvičeních) provést, nejsou nahodilé, nýbrž jsou obratně ukládány s ohledem na stanovený cíl a musí být svědomitě vykonány podle zvláštních pravidel - přídavků, které autor připojil ke každému týdnu.

Nesmíme si však myslet, že jejich konečným cílem je rozvíjet paměť, rozum a vůli. Skutečným cílem Duchovních cvičení je posílit ... jedince v katolickém životě." (Alighiero Tondi: Jezuité, str.137-138)

5.10 Duchovní cvičení v noviciátu

Nyní, když jsme se seznámili s jedním z nejúčinnějších nástrojů k tomu, aby se jezuité stmelili do stejně přemýšlejícího a kompaktního armádního bloku, kdy jsou si mezi sebou po vnitřní stránce, to je po stránce citů a myšlenkových pochodů naprosto všichni rovni a kdy jsou schopni všeho bez sebemenšího odmlouvání, podívejme se, jakým způsobem je tento rafinovaný, tajný nástroj autosugesce a Duchovní cvičení používán u nováčků i v dnešní době:

"Krátce po vstupu do noviciátu začíná čtyřicetidenní mlčení. Každodenně čtyři (nebo i pět) rozjímání. Jednou týdně je dovoleno vyjít si na několik hodin a mluvit; pak je člověk opět v duchovních okovech. Nezkušený mladík - a jsou tam patnáctiletí nebo ještě mladší chlapci - je povinen po osm dní rozjímat o hříchu, o strašném božím soudu, o pekle. Jsou to muka. Dveře jsou zavřeny. Je zakázáno mluvit s kýmkoli, kromě zpovědníka, klášterních otců, novicmistra - a u těch novicové nenaleznou útěchu, spíše naopak. Po osm dní jsou pokoje a chodby pohrouženy v polotmu. Slunce nesmí proniknout do domu. Každé rozjímání staví duši tváří v tvář věčnému ohni a všemohoucnosti rozhněvaného a strašlivého Boha.

Po tomto strašlivém období se obzor vyjasňuje, avšak jen do určité míry, neboť od novice se vyžadují tak velké oběti, které prakticky znamenají zničení duševních schopností. ...

K tomuto výsledku vedou pomocná cvičení s názvem Tři dvojice lidí, Trojí stupeň pokory a Pravidlo lhostejnosti jako doplněk k Duchovním cvičením. Rovněž je sestavil Ignác Loyola. Jedná se o tři druhy příkladů, kterými Ignác dokresluje učinek Duchovních cvičení.