Tajné dějiny jezuitů XVIII.

Kapitola 5

Vytvoření jezuity

5.1 Noviciát - dva roky teroru ducha, duše, těla

Ke správnému pochopení ducha řádu Tovaryšstva Ježíšova a k úplnému porozumění poslušnosti jeho členů je nutné se seznámit s výchovou noviců neboli nováčků, kteří právě nastoupili do jezuitského řádu. Tady začíná vytváření jezuity jako dlouhá, bolestivá a drtící cesta.

Na začátku stojí člověk se svobodnou vůlí, se svobodným rozhodováním, plný životního elánu, optimismu a plný zdánlivě nezkrotné síly ducha, duše, rozumu i těla. Člověk plný touhy posilovat svou inteligenci, napájet svůj lačný mozek učením největších velikánů této planety a svou mysl tak neustále zušlechťovat, tříbit a burcovat k nejkvalitnějším výkonům. Na konci stojí mrtvola s posledními troskami svého lidství. Člověk milující hroby smrtícího ducha řádu, obdivující ponurost, chválící bezcitnost, tvrdost a sadismus ducha, duše i těla. Člověk vyvyšující fanatickou, bezhlavou poslušnost. Totální ruina neschopná vykonat nic víc, než co jen dostane nadiktováno a nařízeno. Člověk nenávidějící pokrok, štěstí, lásku a spokojenost lidí i národů. Krutá je cesta vytvoření jezuity, ale ještě krutější je výsledek, který se vymyká jakémukoliv zdravému rozumu.

Nechme opět promluvit exjezuitského kněze A. Tondiho, který na sobě celou mašinerii vytvoření jezuitského charakteru prožil. Ve své knize ukazuje, že bezduchá, otrocká poslušnost nestačí a že mladý jezuita musí podstoupit ještě jiné výchovné procesy a metody, které jeho vnitřní charakter a celý vnitřní život změní úplně do základu. Tondi říká:

"Kdyby to otrockou poslušností skončilo, pak by byl cíl ještě hodně daleko. Ba naopak, dosáhlo by se pravděpodobně opačného výsledku, než jaký se očekává, neboť takovýto mechanismus ochromuje člověka a ničí v něm všechny vlohy. Kromě toho by to nikdo nevydržel; za několik let nebo i měsíců by všichni z řádu odešli.

Proto současně s kázní a s despotismem podrobuje tovaryšstvo jezuitu zvláštní výchově. Tato výchova má učinit obraz řeholního světa v očích jezuity nejen snesitelným, ale dokonce i příjemným, aby činnost každého byla průbojná a kladná, a tudíž i užitečná, plodná a co nejvíce přizpůsobena k dosažení vytčených cílů. Všimněme si, jak se tento problém řeší." (Alighiero Tondi: Jezuité, str.112-113)

5.2 Noviciátní kázeň - mocenský nástroj k poslušnosti

Mocenským nástrojem jezuitů při vedení nových členů řádu k poslušnosti, jak Tondi dále píše, je kázeň. Ale ta sama o sobě je lidské přirozenosti odporná. Proto je spojena s další účinnou složkou, a to se vzděláváním, které je tak psychologicky mistrně zpracováno, že mladý jezuita pod jeho tlakem dochází k poznání, že život v jezuitském řádu je tím nejlepším, co si lze zvolit, a sama kázeň se mu postupně stává příjemným procesem.

Vzdělávání je účinné díky třem prvkům: Vyučovací látce, pečlivé výuce a vyučovací metodě.

Vyučovací látka se neliší od látky, kterou absolvují běžní duchovní v katolických seminářích. Podstata a idea jsou stejné. Všechno směřuje k tomu, že jediný správný světový názor je názor katolický. Ale propastný rozdíl je ve vyučovací metodě.

Katolický pohled jako světový názor má na člověka jen malý účinek, je-li totiž neustále ve spojení se svým okolím, například se svými přáteli, běžnými denními starostmi, radostmi, volností pohybu v civilním prostředí apod.

"Avšak na člověka zavřeného v semináři, nebo lépe řečeno v řeholním domě tovaryšstva, pohrouženého do studia, je tento vliv obrovský. Člověk je zde odříznut od světa, den co den slyší opakovat stejné věci, usilovně do nich vniká, vdechuje vůni kadidla, mnoho se modlí, účastní se kultu. Jakákoli odchylka je nemožná. Veškerá jeho činnost je a musí být podle zákona výhradně v souladu s těmito koncepcemi. Jiné snahy, učení a síly zde neexistují.

Myšlenka hlásaná z katedry proto pronásleduje člověka všude. Proniká až do nejtajnějšího zákoutí jeho duše a jeho vědomí. V takovémto ovzduší nikdo nemůže odolávat tomu, co je mu vnucováno, a tato síla je obrovská. Nejbláznivější výmysly a chiméry se stávají nespornou, viditelnou a hmatatelnou realitou. Kritický cit vyprchává. Jedinou důležitou věcí je spasit duši, poslouchat církev.

A tu člověk začíná chápat prospěšnost, ba vlastně nutnost ponurého života, kterému se oddal. Nakonec se v něm cítí dobře a zcela k němu přilne. Všechno je zde totiž jisté: představený zastupuje Boha; stačí bez odmluv poslouchat. A když se představený zmýlí, je to jeho, nikoli má chyba; ať tak či onak, já spasím svou duši. Svět, láska, světlo, lidé na ulicích - to jsou věci nanejvýš nebezpečné, ďábelské. ..."

"Vzpomínám si, že když jsem se procházíval v Římě s tím či oním jezuitou, vyjadřovali lítost nad lidmi, které jsme cestou potkávali. A útrpnost byla tím větší, čím veselejší a šťastnější byli tito lidé. Bůh, poznamenávali, je odměňuje za tu trochu dobra, které činí na zemi, poněvadž nebudou odměněni na nebesích. K předlouhým úvahám zavdávaly podnět hlavně zamilované dvojice, i když šlo zjevně o manžele. Chudáci, říkávali, řítí se do pekla. Kdežto my ....

Výchova vštěpovaná klerikovi, budoucímu jezuitskému knězi, za přispění prostředí, v němž žije, vede k tomu, že pokládá život v semináři, v řeholním domě nejen za možný, ale i za přijatelný a příjemný, ba dokonce za jedině správný a záslužný. Takto se kázeňský mechanismus, který by musel rozdrtit každého člověka - a který skutečně člověka ničí jako svobodnou osobnost - stává, jak je to cílem církve, mocenským nástrojem; zničená přirozená osobnost člověka se trvale nahrazuje jinou, fiktivní osobností, která je nicméně vysoce operativní a je podřízena univerzálnímu schematu... Tyto rysy nalézáme ve všech kněžských organizacích, avšak pouze u jezuitů jsou tímto způsobem rozvinuty mimořádně." (Alighiero Tondi: Jezuité, str.112-116)