Rozpoznání psychického upíra

Dokonce i když nejsme otupenými vězni vlastních zavřených očí, zpravidla nepoznáme, že jsme se stali obětí upíra, dokud se neocitneme z dosahu přitažlivé sféry jeho vlivu. Až poté, co upír odkráčel, si uvědomíme, že cosi není v pořádku - a dokonce i tehdy jsme jen zřídkakdy schopni identifikovat zdroj tohoto pocitu. Existují dva příznaky, umožňující poznat, že jsme se ocitli v přítomnosti upíra.

První z nich je pocit zahanbující nedokonalosti. Kdykoli pocítíme jakousi nedostatečnost, měli bychom se porozhlédnout, není-li nablízku psychický upír- hlavně proto, abychom si uvědomili, kým v základu jsme (nebo nejsme). Jinak budeme plní obav z naší nedokonalosti, jež nás činí nehodnými života, lásky a prosté lidské úcty. Budeme se trápit obavami, že nejsme dost dobří, štíhlí, elegantní nebo dost sexy, budeme se cítit méněcennými.

Tento pocit je opravdový; ne proto, že bychom snad byli horší, ale proto, že z nás odsál trošku naší životní síly - té složky, která nám umožňuje vnímat naši vlastní krásu, nadání a naši cenu, a nám nyní zůstalo jen tolik, co už nestačí k udržení zdravého sebevědomí. Někdy je upír, který nás vysál, aktivován v jiné osobě, jindy je to upír, kterého si nosíme ve vlastní psýše.

Nedostatečnost můžeme pociťovat jako fyzickou únavu nebo psychické vyčerpání a přestáváme zažívat pocity svěžesti a šťavnatosti, vitality, plného a kypícího a proudícího psychického zdraví. Upírovo hltavé sání proměňuje naši svěží šťavnatost v šedivou seschlost, která je jen jiným způsobem vyjádření pocitu umenšení. Kdykoli zakoušíme tento pocit zahanbující méněcennosti, jsme obětí psychického upíra.

Každý, kdo zakusil tento stav psychické bezkrevnosti, ví, že je krajně nepříjemný. Proto se horečně snažíme doplnit, co jsme ztratili. Jestliže si však nejsme jisti tím, co to vlastně bylo, jsme nejspíš odhodláni doplnit to, co nám schází, jakýmkoli možným způsobem. Touha po opětovném dočerpání je druhým symptomem střetu s psychickým upírem a obvykle je pociťová na jako hlad po získání něčeho navíc.

Tento aspekt upířích muk je výstižně zachycen v románu Nosferatu (1979) od Paula Mo netta moderním převyprávění draculovského mýtu. Monette situoval svůj příběh do městečka Wismar, v němž vládnou moudrost a dokonalost. Jedním z prvních náznaků, které dostáváme o Draculově příjezdu, je vzedmutí této hladové touhy:

(Jonathan) dlouze políbil svou ženu, pak jí položil hlavu na své rameno ... jako by mu patřil veškerý čas světa. Rozhlédl se po prostorných pokojích svého rozsáhlého domu ... a pomyslel si: Nic jiného nepotřebuji ... Když bezstarostně procházel rušnými ulicemi, zastavil se u trhovce ... přívětivě ho pozdravil a vybral si kousek pečiva, máčeného ve smetanové polevě a ozdobeného čokoládou ... Dojedl pečivo, zálibně mlaskl a v odrazu, který mu poskytlo okno banky, si urovnal kravatu ... A náhle ucítil v krajině srdeční ostré bodnutí ... zůstal v něm velice podivný pocit. Položil ruku na peněženku, schovanou ve vnitřní kapse kabátu, a s dychtivým zachvěním si pomyslel: musím mít víc. (11-13)

Víc. Nehledě na to, kolik čeho už máme, nikdy toho není dost. Jelikož jsme byli vysáti z toho, co je pro nás opravdu důležité, naše žízeň po čemkoli jiném je bezedná. Cítíme se být hnáni k tomu, abychom konzumovali zboží, zážitky a lidi, jako bychom umírali hlady, jako by tyto náhražky životní síly nějak mohly vyplnit naši prázdnotu.

Přesně o tom zpívá v jedné své písni Madonna, konzumentka oslavované dravosti, ve filmu Dick Tracy z roku 1990. V této písni nám Materialistická dívka vypráví, jak se postupně propracovala z prosté chudoby až k požitkářskému nadbytku. Když tak vyjmenovává své nesčetné hmotné statky, uvažuje nahlas o tom, že publikum pravděpodobně předpokládá, že je se svým bohatstvím spokojena. Zdá se ale, že předpokládáme chybně, a Madonna uvádí náš bláhový předpoklad na pravou míru ujištěním o své neuhasitelné touze po dalším bohatství, lásce a moci. V opravdové ódě na vampyrizmus zdůrazňuje Madonna v každé sloce své písně její jednoznačný titul: "VÍC!"

Určitě není nic špatného na tom mít ambice a dosahovat cílů, ale toužení po víc v Monettovu románu a v Madonnině písni se od prosté lidské touhy zřetelně liší. Nerodí se z limitované ctižádosti, nýbrž z bezedné hanebné lačnosti, která nám signalizuje upírovu přítomnost. Cítíme-li, že musíme vyplnit díru naší zahanbující nedostatečnosti a zároveň nejsme s to artikulovat, co má být mírou onoho dost při jejím naplňování (když jedinou kvantitou, která se zdá být schopná našeho vykoupení, je neurčité víc), potom jsme se stali obětí psychického upíra.