|
Na cestě bojovníka rozhodují činy, jenom to, co opravdu děláme, má smysl. Často jsem slyšel názory, že nemá smysl jít po této cestě bez učitele a že linie učení je přerušena a už se nikdy nepodaří dosáhnout svobody posledních bojovníků.
Stejně tak dlouhé filozofování, které nikam nevede a jenom bere čas a energii. Toto váhání je jenom slabost a lenost, každý může začít tím nejpragmatičtějším - cvičením tensegrity, magických pohybů. Může začít hned, protože zítřek nikomu nepatří.
Stopařství
Každému bojovníkovi vyhovuje jiný způsob, jak procházet bariérou vnímání do oddělené skutečnosti, jedni byli zaměřeni na stopařství a druzí na snění. Ti první se nazývali stopaři a byli mistři ve stopování a ti druzí se nazývali snivci, protože přistupovali do jiné skutečnosti pomocí snů.
Stopování je pozorování a neustálá kontrola svého vlastního jednání v běžném životě, to umožňuje pohybovat se v našem světě, který běžně vnímáme, a vždy se tak chovat tím nejlepším a nejúčinnějším způsobem, tak abychom v každé situaci získali maximum.
Stopař ví, že na žádné činnosti nezáleží více než na jiné. Dokáže na sebe vzít jakýkoli převlek, může ze sebe udělat bohatého člověka nebo žebráka na ulici. Dokáže řídit ostatní lidi, kteří o něm vědí jen tolik, kolik on sám jim řekne. Stopař tyto své schopnosti nikdy nevyužívá pro osobní zisk.
"Činy čarodějů mají vedlejší, skryté cíle, které nemají nic společného s osobním ziskem. Fakt, že to dělají rádi, se nepočítá jako zisk. To je spíš stav jejich charakteru. Průměrný člověk totiž něco dělá jen tehdy, když má naději na zisk. Bojovníci říkají, že nejednají pro zisk, ale kvůli duchu."
Stopování je vlastně ten pravý název, opravdu stopujeme, a když vystopujeme můžeme lovit. Stáváme se lovcem. Stopujeme vlastní slabosti, rutiny, které denně a po celý život vykonáváme. Můžeme stopovat i rutiny druhých lidí, zvířat i věcí. Nejde tady jenom o nějaké převleky, ty jsou spíše prostředkem k dosažení sebekázně a zbavení vlastní důležitosti. Pravidla stopování bychom měli používat na všechno, co děláme, od nejmenších maličkostí až po situace, kdy jde o život.
"Umění stopování je souborem postojů a postupů, které bojovníkovi umožňují vytěžit z každé situace to nejlepší."
Toto umění stopování je shrnuto v těchto sedmi principech:
- Bojovníci si sami vybírají bitevní pole. Bojovník nikdy nejde do bitvy, aniž by se seznámil s prostředím.
- Bojovník odkládá všechno, co je nepotřebné. Bojovník věci nekomplikuje. Jeho cílem je jednoduchost. Všechnu svou pozornost použije na to, aby se rozhodl, zda jít či nejít do bitvy. Protože každá bitva je bitvou o život.
- Bojovník musí být připraven a ochoten postavit se v každém okamžiku k poslednímu boji. Ale nikdy jen tak halabala.
- Bojovník se uvolní a vzdá se sebe sama. Nebojí se ničeho. Jen tehdy síly, které vedou lidské bytosti, otevřou bojovníkovi cestu a pomohou mu. Jen tehdy.
- Když se setkají s překážkami, se kterými si nemohou poradit, bojovníci se na okamžik stáhnou. A nechají svou mysl bloudit a zabývají se něčím jiným. Čímkoli.
- Bojovníci stlačují čas. Každý okamžik má svou platnost. V boji o život je vteřina věčností. Věčností, která může rozhodnout o výsledku boje. Bojovníci jsou zaměřeni na vítězství, a proto stlačují čas. Bojovníci neplýtvají okamžiky.
- Aby bylo možno použít sedmého principu umění stopování, je nutné použít i všech předchozích šesti. Stopař se nikdy necpe dopředu. Vždy vykukuje z pozadí scény.
Každý stopař si musí osvojit čtyři základní rozpoložení stopařství:
- Nelítostnost - nesmí být hrubostí
- Vychytralost - nesmí být krutostí
- Trpělivost - není lhostejností
- Příjemná vlídnost - není pošetilostí
Cvičení převleků a vlastní disciplíny si můžeme vymyslet, kolik jen budeme chtít. Můžeme např. jít do hospody a udělat ze sebe opilého člověka, seznámit se s jinými opilcemi, aniž by něco poznali. Stejně tak se můžeme převléct třeba za žebráka nebo velmi zbožného člověka a navštěvovat denně bohoslužby. Tyto převleky vyžadují již větší množství energie a zbavení vlastní důležitosti.
Další jakousi podkategorií ve stopařství je ovládaná pošetilost neboli kontrolované bláznovství.
"Ve stopařském umění existuje technika, kterou čarodějové hodně využívají. Je to ovládaná pošetilost, bláznovství, které je pod kontrolou. Čarodějové tvrdí, že ovládaná pošetilost je jediný způsob, který mají, jak jednat sami se sebou, a s každým a se vším ve světě každodenních záležitostí."
Kontrolované bláznovství je technika, kterou bojovník vstupuje do běžného světa lidí, zajímá se o různé věci a dělá svou práci s obrovským zaujetím, jako by mu na ní sebevíc záleželo. Prostě tak, jako to dělají všichni ostatní lidi. Vtip je v tom, že bojovníkovi na té práci vůbec nezáleží, pouze svůj zájem předstírá. Předstírá také své chyby a slabosti, může se rozčílit, aniž by byl opravdu rozzloben. Tím se může běžně stýkat s lidmi a se světem, aniž by na něm kdokoli poznal, že je čarodějem.
Stačí si představit, že v našem okolí takový člověk existuje, chodí do práce, která ho baví a zajímá, běžně se stýká s ostatními lidmi a přesto vše jenom předstírá, každý den, každý okamžik. Nemáme sebemenší naději ho odhalit, protože jeho bláznovství je pod kontrolou. Pokud chce, může změnit své chování, může se stát opravdu bláznem, s tím rozdílem, že jeho bláznovství je kontrolované. To předpokládá uvědomovat si každičký i ten nejmenší okamžik svého života.
"Ovládaná pošetilost je umění," pokračoval don Juan, "velmi náročné umění, kterému se jen těžko učí. Leckterý čaroděj na ně nemá náturu, ale ne proto, že by na tomto umění bylo něco zásadně špatného, nýbrž protože jeho provádění stojí příliš mnoho energie."
|
