|
Dnes se opět vracíme do ZOO Dvůr Králové k pokračování zajímavého rozhovoru s ředitelkou zoologické zahrady, paní RNDr. Danou Holečkovou (www.zoodk.cz). V tomto posledním díle jsme se soustředily na zvířata - zvláštnosti a zajímavosti jednotlivých druhů, a na tyto otázky nám paní ředitelka odpověděla coby studovaný zoolog s bohatou praxí.
Který zvířecí druh má nejkomplikovanější milostné namlouvání?
To je složitá otázka. Naše biologické znalosti mnoha druhů nejsou tak hluboké, abychom mohli stoprocentně říct, který to je. Možná, kupodivu, jsme to my, lidé. U těch zvířátek stačí feromony a jde to samo - když se podíváte na kterékoliv ze zvířat, třeba u nás v zoo, tak jsou všechna tak krásná... Jsou opravdu jedno jako druhé, příroda to velmi tvrdě vyselektovala, tam není nikdo s křivým nosem, maximálně má nějaká antilopa křivé rohy. Jinak jsou všichni naprosto dokonalí! Ale když se podíváte na člověka, zjistíte, jak se každý vzhledově i intelektuálně lišíme... A navíc tím, že jsme lysí, ve stáří se u nás projevují vrásky a i sebechytřejší a sebenadanější jedinec ve stáří není už tak atraktivní, prostě se projeví zub času. Kdežto třeba levhart - ať je mu deset let nebo dva roky, pořád je stejně nádherný. V tomto smyslu výběru partnera to máme asi nejkomplikovanější my, lidé.
Měla jsem spíš na mysli samotný proces namlouvání, třeba milostný tanec papouščích samečků, nebo tarantule jsou hodně zvláštní...
Tak hodně složitý to mají pavouci, to je fakt. U řady pavoučích druhů jsou samice výrazně větší než samci a samci musejí vydávat spoustu velice intenzivních signálů, aby nebyli sežráni. To jim ale ne vždycky vyjde. Tam jde těm pavoučím chlapcům opravdu o život, ale stejně touha po páření je silnější. U druhů, které tvoří pavoučí sítě, sameček tahá speciálním způsobem za vlákna, když se k samičce přibližuje a ona ho po těchto signálech obvykle nesežere. Nechá ho přijít blíž napářit, ale někdy má smůlu, když neběží dost rychle zpátky, tak ho může zakousnout. Ale složité to mají i samice. Řada z nich, když snese vajíčka, udělá kokon, který chrání vlastním tělem a při jeho hlídání zemře. Ona se vlastně svých dětí nedočká a když se mláďata vylíhnou, lezou po mrtvém těle matky.
Tak to mají někteří pavouci opravdu složité, jde o život samečkovi i samičce.
Ano, je to kruté. Jde jim o život, aby vůbec došlo k páření a pak to skončí stejně smrtí matky. Ale v přírodě existují další podobné příklady, třeba kudlanka nábožná je tím slavná, že si samečka připustí a pak ho sežere, kvůli vývoji vajíček. Ale u pavouků má sameček obvykle alespoň šanci.
Nakolik u zvířat rozlišují konkrétní zpárovaní jedinci lásku a sex? Třeba o labutích je známo, že po smrti partnera ten druhý velmi rychle také umírá.
To je opravdu různé. Jsou druhy, které žijí celý život v páru, třeba husy nebo vlci - ti i když tvoří velké smečky, partner je pro ně jen jeden - a vazba na konkrétního jedince je velmi silná. Pozorujeme to i u nás v zoo, kde některá zvířata vytvářejí trvalý pár i když v přírodě jsou solitérní. Například u starého páru levhartů nebylo nutno oddělovat samici na porod. Samice Peršanka si vymezila svůj prostor, do kterého samec jménem Peršan nevstupoval. Jak koťata odrůstala, hrála si ve společnosti samce, který jim neublížil. To bylo extrémní soužití, kdy levharti přizpůsobily podmínkám v zoo své soužití. Oba jedinci na sebe byli velmi vázaní a když nakonec Peršan uhynul věkem, Peršanka do roka uhynula také. Ošetřovatelky pozorovaly, že jí chyběla přítomnost samce. V přírodě a obdobně u ostatních levhartů i v ZOO by odchov v páru znamenal jistou smrt pro koťata, která by samec zakousl. Někdy se v dobrých chovatelských podmínkách stává, že období soužití (v přírodě trvá jen několik dní po dobu říje samice), v zajetí obvykle do chvíle, dokud samice nezačne (s pokročilou březostí) samce odhánět, se prodlouží na neurčito. Takto dnes v naší zoo žije pár servalů spolu se svými třemi koťaty - a samec si s vlastními dětmi také hraje. Nicméně u většiny druhů je výměna partnera velice jednoduchá, protože mají mnohem rychlejší rozmnožovací cyklus. Znamená to, že se třeba starají o mláďata dva roky, pak je opustí (tedy pak nastane čas osamostatnění již vzrostlých mláďat) a najdou si jiného partnera, protože cyklus výchovy mláďat skončil. Třeba kopytníci s pářením moc nenadělají, tam jde spíš o akt plození (sex) než o lásku, naopak u šelem nebo u primátů jsou někteří jedinci spolu mnohem raději v kontaktu. U nás v zoologické zahradě můžeme pozorovat i to, že někteří jedinci stejného druhu se prostě jenom v době říje páří, a jiní mají k sobě mnohem blíž i mimo období říje. Máme třeba gepardy, kteří se odpáří a tím to končí, a jsou tací, kteří spolu pak jsou pořád, leží vedle sebe, olizují se a starají se o sebe.
Viděla jsem přírodopisný dokument o levhartech, kdy samec zabil maličká mláďata, která ale nebyla jeho, aby se samice dostala brzy zase do říje a on se s ní mohl spářit. Z lidského hlediska je to bestiální a nepochopitelné, jak samotný čin toho samce, tak i jednání samice, která se spáří s vrahem svých dětí...
Není to jen u levhartů, ale třeba i u goril. Tato zvířata prostě vědí, že to nejsou jejich děti a také vědí to, že když samice přijde o svá mláďata tak je brzy připravená na další páření a samec pak může založit vlastní rod, zplodí vlastní potomstvo. Tragédie je, když do přirozeného chodu přírody zasáhne člověk a třeba zabije gorilího samce. Ta skupina tedy přijde o samce, přijde nový samec, pozabíjí batolata, oplodní samice, ony znovu porodí... Pak přijde člověk a ze stejně zhovadilého důvodu zase zabije gorilího samce... Opět přijde jiný samec a vše se opakuje, takže vlastně skupina vyhyne... Z našeho pohledu je to kruté, ale z hlediska druhu je pochopitelné, že samec chce zachovat své potomky a přežívá ten nejsilnější, Jenom tak má druh šanci se na planetě udržet. I když se nám to nelíbí, je to zcela přirozené. A možná nemusíme chodit daleko, kolik dětí v rozvedených manželstvích může tvrdit, že je jejich druhý táta nebo druhá máma má stejně rád (ráda) jako své geneticky vlastní děti. Je skvělé, že řada lidí to dokáže, intelekt zde poopravuje přírodní zvyklosti, ale jak je to v hloubi duší a srdcí těchto rodičů, i když jim rozum velí něco jiného...
Říká se, že sloni mají paměť. Je to pravda?
Ano, sloni mají paměť, dokonce výbornou. Máme tu ošetřovatele slonů, který řadu let pracoval v naší zoo, odešel a po zhruba patnácti letech se vrátil, a vůdčí samice Katka, se kterou kdysi pracoval, ho poznala. Na základě toho ho okamžitě začaly respektovat i mladé samice.
Mají zvířata smysl pro humor?
Řada zvířat má smysl pro humor, i ti sloni s oblibou něco po někom hodí a mají z toho hroznou legraci. Samozřejmě se nesmějí naším, lidským způsobem. Totéž dělají strašně rádi i primáti, ti se také třeba rozběhnou a praští do skla, když je právě pozoruje nejvíc lidí, a sledují, co to s nimi udělá, protože lidé obvykle odskáčou od skla a vyděsí se k smrti. Do určité míry se třeba baví i levharti; když jsme je v minulosti ještě neměli za sklem, tak jedna levhartice vždycky nechávala tlapu viset z mříží klece a každou chvíli jsme u ní našli deštník, kabelku, pršiplášť, zkrátka leccos, protože návštěvníci si nedali říct, říkali si "hele, pacička, tak do ní šťouchnu". A pak neměli odvahu nám to jít nahlásit. No a levharti se takhle bavili, takovým malým lovem těchto předmětů od návštěvníků. Také jsme viděla kosatku jak proplouvala kolem mola, kde chodil racek a snažila se ho srazit "plivnutím" proudu vody.
Představme si takovou hypotetickou situaci. Vlastně tři základní situace: tygr a lev v přírodě se samozřejmě nepotkají, ale zkusme si je představit. Vy oba druhy znáte natolik, že můžete odborně tipnout, jak by dopadlo, potkají-li se
a) oba hladoví
b) oba právě najezení
c) oba vyčerpaní
Já myslím, že by se zachovali vždycky stejně. V podstatě tygr by měl tendenci se zdejchnout. Oni by se vzájemně považovali za podivně zbarvený tentýž druh, protože kostru, a tedy stavbu těla, mají skoro stejnou. Tygr je povahově úplně jiné zvíře, než lev - lev je zvíře smečkové, které vidí konkurenci v tom druhém, a tvrdě, agresivně, jak už to u sociálních druhů, které jsou mezi sebou mnohem agresivnější bývá, protože bojují o postavení ve smečce, by prosazoval své vůdčí postavení. A tygr, který je žije jako samotář, by se, podle mne, rychle zdejchnul.
Znáte velmi dobře "své" šelmy. Je některá, u které byste si tipla, že by Vás s největší pravděpodobností nenapadla, ani kdyby tu příležitost měla? Nemyslím ze své povahy druhu, jakože třeba gepard to jednoduše nikdy neudělá, ale z povahy konkrétního jedince a z toho důvodu, že Vás dobře znají nebo k Vám cítí náklonnost?
Nenapadla by nás většina našich šelem, ne však z přátelství, ale protože se na to necítí - tedy z respektu. Nebezpeční jsou tygři, levharti a lvi. Vím určitě, kdo by nás napadl, pokud bychom mu omylem vstoupili do jejich výběhu - jejich teritoria. Byli by to stoprocentně naši lvi. Vůči ošetřovatelkám, které se o ně denně starají, se chovají hodně "nehezky", protože jako sociální druh je vlastně považují za součást smečky, takže vůči nim vykazují velkou agresivitu. Kdo by nás nenapadl? Myslím, že tygři - pokud by k nim omylem vstoupila ošetřovatelka, nebo člověk, který s nimi denně komunikuje - by nemuseli v podstatě nic udělat. Myslím, že v tomto smyslu je tygr méně nebezpečný, než levhart, který se tváří, že hledí neosobně a lhostejně skrze vás. I když i zde jsme měli asi výjimku - levharta Tehrána, který byl odchovaný na flašku a vyloženě měl rád, když ho ošetřovatelky hladily a drbaly. U něj, myslím, by také nešlo o život. Jenže, jak vždy varuji - ke každému zvířete lze v ZOO vstoupit do ubikace a výběhu. K některému ale jenom jednou. Pokud by ale zvířata omylem utekla ze svých výběhů, pak by se, mimo své teritorium, chovala zcela jinak a určitě by se nesnažila nikoho bezdůvodně napadat.
Který nejmenší tvor, chovaný ve Vaší zahradě, je nejnebezpečnější?
Nejmenší a zároveň nejnebezpečnější v přírodě, to by byly naše šípové žáby, což jsou maličkaté žáby z Jižní Ameriky, velké dva tři centimetry a vážící několik gramů. Jsou to výstražně zbarvené žáby, které mají tělní sekret tak jedovatý, že by to člověka v pohodě zabilo. Indiáni z nich vyrábějí šípový jed, který používají při lovu. V přírodě se tyto žáby hodně živí mravenci a zdá se, že jejich jed je tvořen právě kyselinou z těchto mravenců. Protože my jim tyto mravence opravdu nepodáváme, tak v zajetí jedovatost mizí a vlastně už jedovaté nejsou.
Jak zvířata vnímají ostatní jedince jiného druhu? Existuje u šelem třeba něco jako soucit s potenciální kořistí - třeba když už musí zabít, tak zabije rychle, nebo je jim jedno, když ta trpí?
Je jim to pochopitelně úplně jedno, vůbec to neřeší. Soucit je problém lidí, nikoliv zvířat. V přírodě zabíjejí opravdu jen když mají hlad, ale to je dané tím, že jsou líní někoho honit jen tak. Tak třeba kuna, když se dostane do kurníku, má zabíjecí reflex, a nevyleze ven, dokud vše v kurníku prostě nevyhladí. Ale to není krvelačnost, v okamžiku, kdy před ní něco prchá, musí to pronásledovat, zahryzne a běží dál. Jenže v přírodě není kurník, kuna v přírodě nemá co vybíjet, tam má před sebou třeba skupinu ptáků a všichni se před ní rozprchnou a jen jednoho dostihne. V kurníku to bohužel tak nefunguje, tam ty slepice často nemají kam utéct. Z toho plyne, že pokud vlastním kurník, musím ho před kunou pečlivě uzavírat. Co se týče délky zabíjení, zkušení predátoři zabíjejí rychle, cílem lovu je se najíst nebo donést potravu mláďatům, nikoli se bavit. Matky při výchově, musí učit svá mláďata lovit a zabíjet, proto předkládají mláďatům kořist živou. Někdy ji mláďata dost potrápí, jindy jim ale i může uniknout a zachránit si život.
Naopak, zvířata, která se sdružují ve stádech, a činí tak i pro větší šanci jedinců na přežití - existuje u nich něco jako sebeobětování, například matky ve prospěch svých dětí, nebo starých a slabších ve prospěch silnějších?
Ne. Každý "hraje" za sebe. Samozřejmě, že pokud to jde, matka se snaží mláďata chránit a odehnat predátora, někdy se jí to může i podařit. To ano, ale ne že by se sama obětovala. Příroda ví, že důležitější je vždycky ten dospělý, je to kruté, ale tak je to v přírodě zařízeno. Přijde-li o dítě, velice rychle bude mít nové. O staré jedince se obvykle nikdo nestará, jsou naopak často vyhnáni ze skupiny do ústraní. Obvykle ale zvířata stáří neznají. Jakmile nestačí, skolí je nepřítel nebo nějaká choroba. Pokud však jsou zraněna sociálně žijící zvířata, pak je naprosto normální, že ostatní příslušníci skupiny jim rány olizují, ošetřují a navzájem si mohou i pomoci. Je to ale prakticky výhradně vázáno na rodinné vazby a vztahy.
Jaký je rozdíl mezi zvířaty, která se v zoo nebo jinde v zajetí už narodí, a těmi, která byla mladá odchycena a do zajetí odvezena.
Pokud jsou zvířata odchycena velmi mladá, tak se brzy adaptují a chovají se velmi podobně. Ale dá se říct, že pokud se už v zajetí narodila, jsou k tomu více přivyklá. Jedinci, odchycení jako dospělí, zůstávají i v zajetí více plaší a tzv. útěková vzdálenost, tj. vzdálenost, na kterou si vás zvíře pustí k sobě, než uteče, je u zvířat, která se už narodí tady, daleko kratší, než u těch, co se narodila jako divoká. Samozřejmě, pokud zvíře po vás neskočí a útěkovou vzdálenost tak samo nezkrátí.
Existuje takový zvláštní fenomén, že zvířata v první generaci narozená v zajetí, jsou větší - ne tlustší, ale opravdu o hodně vyšší a mohutnější - než ta, která se narodí v přírodě nebo ta, která se po další generace rodí v zajetí. Je to dáno tím, že podmínky v zajetí jsou daleko lepší oproti volné přírodě. Je to tzv. efekt první generace. Jejich mláďata už se dále nezvětšují a jsou ve velikosti svých rodičů.
Mají jinou povahu, chování, má to vliv na délku jejich života?
Kupodivu se mohou povahové vlastnosti jedinců v zajetí změnit spíše negativně pokud vzniká příliš silná vazba mezi mládětem a člověkem. Pokud je zvíře odmalička v kontaktu s člověkem, tak se ho nebojí a někdy ho považuje za příslušníka svého druhu (skupiny, smečky). Proto například u mláďat kopytníků, ale i srnců, která jsou odchována uměle, dochází k tomu, že si v dospělosti troufají na člověka. Samci se s ním snaží v době říje bojovat a projevují vůči němu silnou agresivitu. To člověk samozřejmě nevyhraje, protože není patřičně vybaven ani rohy, ani potřebnou velikostí těla. Proto když je nutný umělý odchov, musí se provádět tak, aby ve zvířeti nezačal vznikat dojem, že patří k lidskému druhu, ale aby zůstalo pakoněm. Snadno se to řekne, hůře se to provede.
Pokud pomineme domýšlivého člověka - který živočišný druh byste jmenovala na místo krále zvířat?
To je velmi složité. Vždycky je nutné se podívat na potravní pyramidu a tam nejvýše stojí predátoři. Někde je to predátor ze skupiny ptáků, někdy je to třeba kosatka, jinde je tím nejvrchnějším predátorem lev. Třeba takovému orlovi je lev úplně ukradený, ten ho neohrožuje. Ale i lev musí ustoupit z cesty třeba před stádem buvolů, protože jinak by byl ušlapán. Nejspíš žádné vyloženě královské zvíře není. Ale ať už se podíváme kamkoliv, vidíme-li na volném prostranství zvíře velmi pohodlně ležící třeba s tlapičkami nahoru, můžeme si být jistí, že je to ten, který je nejméně ohrožován a v tom okamžiku by se dalo považovat toto zvíře za krále zvířat. V naší zahradě jsou to vesměs šelmy, které člověk vidí v neuvěřitelných polohách labužnicky si užívat, protože ví, že ho jen tak něco neohrozí. Těch králů je tu ale mnoho. Někteří jsou takoví králové a "králíčci", někteří jsou i císařové... Ale dá se říct, že na každé louce, v každé říčce, je nějaký ten král.
Děkuji za rozhovor.
|
