|
Když někdo skočí pod jez za topícím se člověkem, vnikne do hořícího domu a vynese plačící dítě za cenu svých popálenin, obdivujeme tyto činy a těžko lze vyjádřit city, které záchrana života statečným člověkem v nás probouzí.
V takových okamžicích vnímáme viditelnou a hmatatelnou hranici mezi životem a smrtí. V každém z nás se v těch chvílích vychýlí Země pod našima nohama do černého prázdna.
Málokdo si uvědomuje, že tato hranice v neviditelné a nehmatatelné podobě se vine naším životem minutu po minutě, den za dnem a žádá si naši statečnost. Neustále se v nás točí zhoubný vír a dusivě hoří záblesky sobectví, nezodpovědné chtivosti, malicherné zlomyslnosti, uspěchané povrchnosti, bezohledné samolibosti, hloupé ješitnosti, prestižní sveřeposti, tupé slepoty a hluchoty vůči komukoliv, kdy jsme uvězněni ve svém zaujetí sami sebou, ve svém strachu o sebe, v pýše své mysli, která nechápe, že jsme všichni ti, kteří jsme. Nechápe, že změnit něco můžeme jen svým tvořivým úsilím, nikoliv brouzdáním v pocitech méněcennosti.
Právě v takových, jací jsme se také nachází i neobyčejně cenný vklad naší statečnosti. My velmi často nevíme, jaké všechny cenné vklady se v nás nacházejí. Často je přehlížíme a natahujeme chtivé ruce po něčem jiném. Je moc dobré vztáhnout ruku po své statečnosti a zachraňovat své minuty, co dím, i vteřiny, ze zhoubných vírů a dusivých plamenů. Vždyť čistá, laskavá voda a jasný, laskavý plamen jsou nositelé života a světla. Proč by každá naše vteřina nemohla čistě a laskavě žít a jasně svítit.
|
