Tajné dějiny jezuitů XI.

Na druhé straně apoštolové a později i reformátoři vedou svým učením a svými dopisy výhradně k Ježíši Kristu. Odmítají jakýmkoliv způsobem vstupovat do svědomí člověka s cílem ovládnout ho pro své plány. Nezakládají žádnou svoji vlastní organizaci a odmítají jakékoliv vlastnické právo na ty, kteří díky jejich svědectví v Ježíše Krista uvěřili.

Dokladem toho nám je například první dopis apoštola Pavla ke Korintským, kde již v 1. kapitole ve verši 12. řeší spor mezi věřícími, při kterém se hádají, kdo komu patří: "jeden každý z vás říká: Já jsem Pavlův, já Apollův, já Petrův, já pak Kristův."

Ale v následujících verších stejné kapitoly apoštol Pavel jasně ukazuje, že ho taková přivlastňování, kdo komu patří vůbec nezajímají. Že ho pouze zajímá, koho on sám pokřtil nebo komu vydal svědectví, a to jen z toho důvodu, že pak takového člověka odevzdává výhradně pod moc Boha a jeho Syna Ježíše Krista.

Ve verši 26. této kapitoly apoštol Pavel rozhádané spolubratry kárá, že jednají pouze tělesně, to je "podle těla" a že své pokřtění chápou pouze přízemně, pouze podle "moudrosti světa" a v ostatních verších této kapitoly jim ukazuje, že celou věc musí vidět z pohledu Boha.

Jinými slovy skuteční Kristovi učedníci plně respektují svobodnou vůli u každého, s kým přijdou do styku a nechávají na jeho vlastním, svobodném rozhodnutí, jakou životní cestu si vybere. Skuteční Kristovi učedníci ve svém učení ukazují výhradně na Ježíše Krista a sebe samotné odsouvají až na poslední místo, zatímco u zakladatele řádu Ignáce Loyoly vidíme přesně opak.

A stejného ducha apoštola Pavla můžeme pozorovat i u reformátorů, kteří žili v době Ignáce z Loyoly. Ti se nikdy nesnažili založit si svůj vlastní řád nebo svou církev a nikdy se nesnažili svým učením ovládnout vůli a svědomí druhých. Nikdy se nesnažili vymazat ze svých učeníků jejich osobitý charakter. Odmítali jakékoliv projevy fanatismu, asketismu a sebetýrání, protože ani Bible takovou formu křesťanského života nezná.

Kapitola 4

Duch řádu

4.1 Poslušnost - základní kámen ducha řádu

Prostřednictvím stručného popisu ducha Exercicií - Duchovních cvičení - jsme poznali, jak zakladatel společnosti Tovaryšstva Ježíšova, Ignác z Loyoly, zůstal ve svém zjednodušujícím mysticismu, církevní disciplíně a obecně řečeno ve svém pojetí poddanosti zcela zpátečnický. Zotročující ústava a Duchovní cvičení, což jsou základní kameny tohoto celého systému, nás nenechávají na pochybách. Jsou to dva základní nástroje, které proměňují svobodného člověka v totálního otroka se zlikvidovanou individualitou a úplně potlačenou svobodnou vůlí.

Duch řádu je stále stejný. Neustále podléhá středověkému fanatismu, jehož základním článkem je bezvýhradná poslušnost. A tato poslušnost v jezuitském řádu má i přes všechny moderní náhledy a alibistická zdůvodnění ze strany jezuitů své velmi zvláštní, ba přímo hlavní postavení i v současné době. V souhrnu všech pravidel tohoto řádu má nesporně přední místo.

Jedině tak může být řád totiž schopen splnit i ty nejnáročnější politické úkoly Vatikánu. Duch tohoto řádu nesmí ani v sebemenším měřítku pod náporem postupující demokracie, postupujícího ekumenismu, šířících se světových mírových hnutí a padajících totalitních režimů po celém světě ze svých nároků slevit, natož se změnit v benevolentnější řád. Duch řádu a poslušnost jezuitů jsou neoddělitelné. Proto ani v nejmenším nesmí poslušnost jezuitů a jejich výchova polevit.

"Věrnost Vatikánu překračuje meze fanatismu, jak můžeme snadno zjistit z Ignácových Pravidel k církevnímu smýšlení. Uvádím tu alespoň úryvek:

Prvním pravidlem jest, že musíme míti ducha připraveného a ochotného uposlechnouti - odložíce veškerý úsudek vlastní - ve všem pravé choti Krista, Pána našeho, jíž jest naše svatá matka, církev hierarchická. ... (Pravidlo č.1)

Abychom si ve všem správně počínali, musíme vždy držeti, že o bílém, které já vidím, jest mi uvěřiti, že je to černé, jestliže to církev hierarchická rozhodne. ... (Pravidlo č.13) " (Alighiero Tondi: Tajná moc Jezuitů, Praha, 1955, str.7)

4.2 Poslušnost jezuitů maskována

Aby jezuité zakryli svoji bezcitnou poslušnost Vatikánu, čas od času napíší jejich spisovatelé "omluvný" či "vymlouvající se" panflet o tom, jak to s nimi v současné době je. Z takových oficiálních článků se však maximálně dovídáme, že jejich řád je téměř u konce své existence, že jsou už vymírajícím řádem s velmi malou členskou základnou a s běžným, katolickým učením. Tak například Folliet jezuity hájí, když říká, že v otázce jezuitské poslušnosti se nejedná o nic jiného než o běžnou "náboženskou poslušnost", důležitou pro jakékoli sdružení lidí.

Náboženská poslušnost jezuitů však v žádném případě nesouvisí s běžnou náboženskou poslušností vycházející z Bible. Podobné příkazy, jaké jsou v ústavě jezuitů nebo v Duchovních cvičeních najdeme už jen v trestaneckých řádech věznic nebo v řádech pracovních táborů, ale v žádném případě nemají ani to nejmenší biblické opodstatnění. Rozhodně jezuitský pojem poslušnosti nenajdeme v učení biblických proroků, apoštolů a dalších božích služebníků, ani v jejich životě. Biblická poslušnost na prvním místě respektuje osobnost každého člověka a jeho vlastní svobodu.

I když poslušnost v pojetí řádu tovaryšstva ponižuje lidskou přirozenost a důstojnost až na úroveň mrtvoly, přesto další jezuitský spisovatel a obhájce jezuitského řádu R.P. Rouquette drze píše: "Ani v nejmenším se nejedná o ponížení člověka. Tato inteligentní a ochotná poslušnost je vrcholem svobody. ... je osvobozením od otročení vlastnímu já ..."

Když si však zdravě uvažující člověk pročte jezuitské stanovy a ústavu a když si přečte Duchovní cvičení, pak si nutně musí uvědomit, jaká je to absurdnost žádat po člověku, aby si nechal líbit od svého představeného ničit svého ducha, svoji duši i své tělo tak, aby se již hned od samého počátku stal přirozeným odpůrcem jakékoliv svobody. Každý inteligentní člověk musí vnímat, jak je to giganticky nemožné, aby si člověk sám na sebe - na svůj rozum, na svůj cit, na své pocity a na své tělo dobrovolně nechal uvalit takové požadavky, aby se stal tvárným a poddajným nástrojem v rukou nadřízeného.

A právě toho dosahují jezuité, a to i v dnešní době. Dovedou v člověku vypěstovat takovou poslušnost, že se duch řádu nezmění v žádném prostředí. Kdekoliv a kdykoliv se mistrně přizpůsobí a oblékne masku modernizace, jak to v závěrečných svazcích této knihy ještě uvidíme.