Při pohřbu Indíry Gándiové zachoval
její syn i ostatní klid a vyrovnanost. Vyspělá kultura Indie
se projevuje při všem. U nás je to různé. Od úplné lhostejnosti
až po zoufalý pláč i dlouhou dobu po pohřbu. Nejsilnější emoce
jsou při úmrtí dítěte.
Naše kultura vyhradila smrti tabuizované
místo mimo život jako konec všemu, něco strašně tragického.
Až v poslední době se transpersonálním psychologům pomalu
daří změnit zakořeněné předsudky, které vytvářejí všechny
problémy.
Jejich výzkumy potvrdily to, co jiné kultury
už dávno vědí. Život nemá počátek ani konec, smrt je jen změna,
začátek něčeho nového, tím jsme prošli všichni už mnohokrát.
Posmrtný život má své zákonitosti a význam. Mrtvý může být
živější než před smrtí.
Někteří vyšší duchové říkají, že se zatím
nechtějí narodit, protože mají hodně práce a život ve fyzickém
těle je plný bolesti. V knize Podruhé na tomto světě je příhoda,
ve které dcera říká matce "Proč jsi tak o mém pohřbu strašně
plakala a málem spadla do hrobu, vždyť jsem tě držela za ruku
a říkala, že se vrátím?"
Dlouhodobé a silné emoce pozůstalých mohou
způsobit onemocnění. Intenzivní tragické myšlenky se přenášejí
i na ducha zemřelého a rozrušují ho. Pláč sice uvolňuje stres,
ale pochopením zákonů života k němu vůbec nevznikne důvod. |
Reakce na komentář- ...
