|
Jeden bývalý německý vojenský zajatec, Dr. Roger Buttner, vyprávěl příhodu, která změnila jeho náhled na svět. Desetitisíce válečných zajatců v roce 1945 byla namačkána ve vojenských táborech, které zřídili spojenci. Vyprávěl toto: válka skončila už před několika měsíci a my jsme stále žili v hrozných podmínkách. Byli jsme namačkáni v přeplněných barácích. Neměli jsme žádné postele ani matrace.
Byli jsme zesláblí, a leželi jsme na zemi. Právě jsem si představoval mísu plnou sladké ovesné kaše a vidina byla z ničeho nic přerušena. Všechno se začalo měnit takovou rychlostí, že jsem to stěží stačil sledovat. Najednou jsem se ocitl nahoře a vznášel jsem se nad vlastním tělem. Byl jsem ve výši asi našich baráků a pod sebou jsem mimo svého těla viděl také své spoluvězně. To, co se jevilo mým očím se zdálo být absurdní. Myslel jsem si, že blázním, že mám halucinace z hladu. Ten stav však stále nekončil. Proto jsem si opravdu začal myslet, že jsem ze svého těla vystoupil a že se vznáším nad baráky. Po celou dobu jsem cítil, že jsem živý, silný a plný energie. Při tom má situace vypadala hrozivě a jasně jsem si uvědomoval, co to pro mne znamená. Co se mnou může stát, když se do svého těla nevrátím a že je to půl na půl. Buď se do svého těla vrátím a přežiji to, nebo ne a zemřu. Tento pocit však trval jen okamžik.
Pak jsem si uvědomoval, že se ocitám na jiném místě, jako by zalitém umělým světlem. Potom jsem se snesl o něco níž, až ke vchodu do baráku. Pozoroval jsem, že odtamtud vychází tlumené světlo, které však po chvilce zmizelo. Můj bezprostřední pocit byl, že se pletu, protože v těch barácích nebyla zavedena elektřina. Zatím co jsem takto přemýšlel, obklopil mne pocit tepla. Nejednou celý prostor zaplnila nějaká neviditelná bytost. Byla vůči mně pozitivně naladěna. Začala se mnou komunikovat aniž k tomu potřebovala slova. Přestože jsem byl už na prahu smrti, ze sdělení jsem pochopil, že se mám vrátit do svého lidského života abych mohl splnit své poslání. Pak to sdělení skončilo. Bylo ticho, naplněné zvláštní atmosférou. Nikdy před tím jsem nic podobného nezažil. Cítil jsem se bezpečně, jako by mi pomáhala nějaká životodárná síla. Ta mně udržovala v tomto stavu, když jsem byl mimo tělo a chránila mně. Tento okamžik trval jen malou chvíli. Potom jsem spatřil velkou, barevně pomalovanou stěnu a věděl jsem, že je to viditelná hranice tohoto světa. Cítil jsem, že za ní je ještě jedna neviditelná hranice, kde již začíná jiný svět. Pak ten pocit, že stojím na hranici dvou světů skončil.
Testy, které na téma duše oddělené od těla ve vědeckých laboratořích nedali na tuto otázku jasnou odpověď. Zkušenost doteku onoho světa je pro každého jedinečným zážitkem. V Atlantě v USA byl zřízen Lékař z nemocnice Svatého Josefa Dr. Michael Sabom je jedním ze zakladatelů mezinárodního sdružení pro výzkum stavů blízkých smrti. V této oblasti zůstává nezodpovězen jeden důležitý problém. Když je člověk ve stavu blízkém smrti, elektrická aktivita mozku se výrazně mění a vypadá to, jako by mozek byl úplně nečinný. Údaje získané nizozemskými vědci nepřinesly řešení. Když lékaři zvládají srdeční záchvat, není čas snímat EEG. Dr. Michael Sabom se však setkal s neobvyklým případem. Se záznamem o operaci pacientky, která podle současným medicínských kritérií byla vlastně mrtvá. Protokol se zachoval celý,včetně údajů o mozkové aktivitě.
Na neurochirurgickém oddělení nemocnice v Arizoně se připravuje riskantní operace. Z mozku pacientky Pam Reynoldsové má být odstraněno aneurisma-chorobné rozšíření tepny. V průběhu operace nesmí v průběhu půl hodiny mozkem proudit žádná krev. Protože by za normálních okolností mozek po osmi minutách bez přívodu kyslíku odumřel, musejí jej chirurgové podchladit na teplotu 15,5°C. Získají tak čas k provedení operace. Při tom se monitoruje elektrická aktivita mozku a mozkového kmene. Dvě hodiny po podání anestetika lékaři speciální pilou otevírají lebku. Po čtyřech hodinách se srdce zastavuje, krevní oběh je vyveden mimo tělo a mozková aktivita klesá na nulu.
Pacientka po operaci vypovídá: Zaslechla jsem zvuk. Byl to takový nepříjemný zvuk,který mi připomínal zubařskou vrtačku. Byl velice nepříjemný a poděsil mně. Zdálo se mi, jako by vznikal někde nahoře,na mé hlavě. V té chvíli jsem začala vnímat zcela jasně.Všimla jsem si, že lékař drží v ruce nějakou věc, která vypadá jako el.zubní kartáček. Ten nástroj měl na konci něco jako kuličku. Po nějaké době jsem si uvědomila, že za zvukem toho zvláštního přístroje slyším ještě ženský hlas. Vím, že patřil mé kardioložce. Slyšela jsem jak říká chirurgovi, že mé tepny a žíly jsou velice úzké. Lékař, který stál nade mnou jí odpověděl, že nemusí mít obavy, že s tím počítá. Po nějaké době se Dr. Sabom vrátil k popisu toho, co pacientka slyšela a porovnal to se záznamy o operaci. Ukázalo se, že popisovaný rozhovor mezi dvěma lékaři skutečně proběhl. Za zmínku stojí i to, že spolu hovořili v době, kdy pacientka byla mimo své tělo. Dále nástroj, který pacientka popsala, skutečně odpovídal jejímu popisu.
Pacientka dále tvrdí, že v tomto zvláštním stavu nezůstala příliš dlouho. Začalo to tak, že jsem se otočila a vzadu jsem uviděla malé světýlko, které bylo velké, asi jako špendlíková hlavička. To světlo vypadalo, jako by bylo velmi daleko. Když jsem se k němu blížila, uslyšela jsem, jak mě volá moje babička. Okamžitě jsem se za ní vydala. Babička byla obklopena světlem, které mě přitahovalo. Čím víc jsem se k ní blížila, tím víc známých tváří jsem poznávala. Velice mne překvapilo, jak dobře vypadali. Babička vůbec neměla podobu staré ženy. I všichni ostatní působili zdravě a mladě a plní síly. Babička mi pravděpodobně řekla něco v tom smyslu, že podstatou jejich existence je světlo.
Skutečně vypadali jako oděni do světla. Jako by byli ze světla přímo stvořeni. Nebylo mi dovoleno, abych přistoupila do jejich bezprostřední blízkosti. Zněla tam krásná hudba, jakou jsem nikdy před tím neslyšela. Byl tam slyšet i vodopád a hlasy ptáků a nesměla jsem se přiblížit ke zdrojům těch zvuků. Všichni lidé,kteří už tam se mnou byli komunikovali úplně jinak, než jsme zvyklí, nevím, jak to popsat. Vypadalo to, že jsou si jistí, že je vnímám. I já jsem beze slov pochopila, že chtějí říci, ať k tomu světlu nepřistupuji blíže, protože bych se potom nebyla schopna vrátit do svého těla. Můj strýc mne přivedl zpět k tunelu a během té zpáteční cesty, kdy se mé duchovní já vracelo do svého těla jsem s tím neměla žádný problém. Já jsem se chtěla vrátit ke své rodině a tak jsem šla. Když jsem pak viděla, jak tam mé tělo leží jako troska, zaváhala jsem. Vypadalo, jako skutečná mrtvola.
Najednou se mi do toho těla nechtělo vracet zpátky. Můj strýc mně povzbuzoval, říkal mi, že je to jednoduché. Řekl že je to asi tak, jako bych měla skočit do plaveckého bazénu, něco, jako jeden skok. Pak se stalo něco, čemu jsem do dnes neporozuměla. Pořád nevím, zda můj návrat do mého těla se nestal tím, že mě můj strýc jako by postrčil. Bylo to, jak by mně někdo skutečně shodil do bazénu. Návrat byl jako pád do ledové vody. Nikdy nezapomenu, jak se mé tělo při tom otřáslo.
|
