Tajné dějiny jezuitů X.

3.12 Rok 1546 - start politické kariéry jezuitů - Tridentský koncil

V roce 1546 se odstartovala politická kariéra jezuitů. Stalo se to tehdy, když si papež zvolil Laineze a Salmerona, aby ho zastupovali na Tridentském koncilu ve funkci "pontifikálních teologů".

H. Boehmer píše: "Tehdy papež využil tento řád jen krátkodobě. Svoji funkci však zvládl s takovou pohotovostí a horlivostí, že již za Pavla III. se natrvalo zapojil do všech možných aktivit a získal si důvěru papežské kurie na všechny časy." (H. Boehmer: Les Jesuites, str. 47-48).

Tato důvěra měla své opodstatnění. Jezuité, zvláště pak Lainez, spolu se svým oddaným přítelem kardinálem Moronem, se během tří zasedání koncilu, který skončil až v roce 1562, stali úskočnými a neúnavnými zastánci papežské autority a nedotknutelnosti dogmat. Pomocí jejich chytráckých manévrů a obratnosti v argumentování se jim podařilo porazit opozici a zlikvidovat všechny "kacířské" požadavky protestantů včetně sňatků pro kněze, přijímání pod obojí, používání mateřského jazyka při bohoslužbách, a především reformaci papežství. Na programu zůstala pouze reformace klášterů. Sám Lainez v mohutném protiútoku vyzdvihl papežskou neomylnost, která byla vyhlášena vatikánským koncilem o 300 let později. (Vatikánský koncil, Řím, 1870).

Svatý stolec se málem zhroutil. Avšak díky neochvějnému vystoupení jezuitů vyšel z této krize posílen a upevněn. Slova Regimen Ecclesiae militantis, která Pavel III. zvolil k tomu, aby popsal tento nový řád ve své autorizační bule, byla tak bohatě ospravedlněna.

3.13 Zesílení řádu

V průběhu času sílil bojovný duch, protože se činnost Loyolových synů kromě zahraničních misií začala soustřeďovat na duše osob zvláště mezi vládnoucími třídami. Jejich hlavním bitevním polem je politika, neboť tito "rádci" soustřeďují veškeré své úsilí na jediný cíl: Poddanost světa vůči papežství nebo vůči sobě. Mají-li toho dosáhnout, musí nejprve zdolat politické "hlavy". A jak realizovat tento ideál? K tomu slouží dvě velmi důležité zbraně: být zpovědníky mocných a vysoko postavených lidí a vychovávat jejich děti. Tímto způsobem si zajišťují současnost a připravují budoucnost.

Svatý stolec si brzy uvědomil, jak velikou sílu mu přinese tento nový řád. Nejprve byl počet jeho členů omezen na 60. Toto omezení však bylo rychle odstraněno. Když Ignác 31. července roku 1556 v Římě umíral, pracovali jeho synové mezi pohany v Indii, Číně, Japonsku, v Novém světě, ale také, a to zejména, v Evropě, například ve Francii, v jižním a západním Německu, kde bojovali proti "kacířství", ve Španělsku, Portugalsku, Itálii, a dokonce i v Anglii, kam se dostali z Irska.

Jejich historie plná výkyvů bude, jak ještě uvidíme historií římské sítě, kterou budou neustále roztahovat nad světem a jejíž spojovací články budou stále trhány a zase spojovány, až budou nakonec spojeny definitivně.

3.14 Porovnání řádu s Biblí

Řád Ignáce z Loyoly se neustále odvolával na Bibli. Biblí obhajoval a dodnes obhajuje veškeré své počínání, své plány i zákulisní politikaření a intriky. Bible však s tímto řádem a jeho duchem nemá vůbec nic společného.

Znovu se podívejme, jaký je jeden z rozdílů mezi Loyolovou organizací a jejím učením a mezi Kristovými učedníky a jejich učením, to je učením Bible svaté.

Ignác z Loyoly vede každého z učedníků na prvním místě výhradně k sobě a ke svým představám a ke své organizaci. K tomu používá jako plášť Kristova slova z evangelií, epištol nebo z jiným míst Písma.

Prostřednictvím zpovědi a svých Duchovních cvičeních plných různých vidění a duchovních hlasů si osobuje právo na ovládnutí člověka. Usurpuje si moc vládnout nad svědomím druhých a snaží se beze zbytku ovládnout vůli svých učedníků a totálně jim přeměnit jejich vlastní osobnost a osobitost přesně podle svého vlastního vzoru, to je i podle svých vlastních duchovních prožitků.

Snaží se ze svých učedníků vytvořit organizaci totálních robotů, schopných a ochotných vykonat sebehroznější a sebefanatičtější rozkaz, nad kterým nesmí uvažovat.

Ignác z Loyoly, jakož i další generálové řádu, se ve své organizaci snaží prostřednictvím svých podřízených postupně všechny ovládnout. A stále k tomu s úspěchem používá Bibli, kterou však tímto způsobem pouze zneužívá a obrací proti člověku. Tam, kde Bible hovoří obraznou, symbolickou, duchovní mluvou, tam oni tomu dávají skutečný, doslovný význam a tam, kde to bibličtí pisatelé myslí doslovně, tam oni to pro změnu vykládají duchovně a symbolicky. Tím dochází ke zmatku a nesmylným významům biblického textu. A k těmto překrouceným výkladům pak vedou jezuité své učedníky tak, aby prokazovali obdiv výhradně ke svým jezuitským učitelům.