|
Cítíš se zrazená a ohrožená. V tvém světě nyní vládne křivda, zklamání, ublížení, strach. Všechno to je jako dravá řeka, která pramení v některých lidech v tvé blízkosti a zaplavuje tě. Nemáš sílu, abys je vnímala takové, jací jsou. Jsi naplněná křivdou, ublížením, zklamáním, strachem. Bere ti to tolik síly, že se cítíš být v poušti přitisknutá do písku, nemůžeš se zvednout na dvě lidské nohy.
Chvílemi se ti to podaří, protože máš velkou touhu stát vzpřímeně a pevně, třeba po kolena v písku. Zkoušíš to, chvílemi cítíš jakousi pevnou půdu, avšak znovu tě zaplavuje dravá řeka pocitů, jakési temné něco, co tě vysává jako upír. Nejen, že tě to vysává, vězní tě to v tlustostěnné pevnosti, kde skoro nic jiného není než tvé pocity. Je jediná bytost na světě, i v celém vesmíru, která tě může osvobodit, zvednout tě na pevné vlastní nohy a dát ti z plných plic nadechnout svobodu, nezávislost na tom co se děje, na tom, kdo co koná. Jsi to ty.
Vím, zní to jako slova ze vzdálené galaxie v tuto chvíli. Ptáš se mne "Jak to mám udělat?". Hledat v sobě až najdeš ve svém vědomí, prostě někde v sobě místečko kde nesmírně tichounce bude znít : "Když chceš, aby v tvé blízkosti žili tvorové, kteří nejsou chybující lidé nýbrž takoví, kteří činí jen to co si přeješ a nic co si nepřeješ, neosvobodíš se. Když přijmeš, že lidé se dopouštějí chyb, tu menších, tu větších, a pochopíš, že se chovají vždy tak, jak v tu kterou chvíli dokážou a uvědomíš si, že vlastně ty se chováš také tak, nezavalí tě tolik dravá řeka pocitů, neztratíš svou sílu, která ti pomáhá k velkorysosti a k láskyplnému postoji ke každému a ke všemu, co tě obklopuje.
Nebudeš přebývat ve vězení svého strachu a bolesti, nebudeš závislá na přízni nebo nepřízni osudu a budeš vědět, že ty jsi sama sobě tou největší oporou a dárkyní svobody.
|
