|
Jak se teď mám zachovat? Jsem tu cizí. Vetřelec!
Co se mnou udělají, až si mě všimnou?
Ale co to? Oni mne zřejmě nevidí! Ještě si to ověřuji a je to tak!
Využívám příležitosti a zvědavě se procházím po hradě. Místní lidé mnou zcela bez zábran procházejí! Připadám si jako duch.
Bezděky mi přišla na mysl Eliška Kateřina. Kumburk býval přeci jejím vězením.
Jen jsem na to pomyslel, denní světlo zmizelo.
Kde to jsem? Rozkoukávám se po skrovně zařízené místnosti.
V následujícím okamžiku jsem ji spatřil: krásnou, vznešenou, nezlomenou.
V prostých ale slušivých červených šatech. Dlouhé světlé, jemně zvlněné vlasy jí lehce splývají přes útlá ramínka na záda. Zamyšleně hledí skrze okno kamsi do dáli.
Chvíli si ji zvědavě prohlížím.
Náhle se otočila a naše oči se setkaly. Usmála se. Ona mne VIDÍ! A ta její tvář. Je mi nějak povědomá. Kde jsem ji už viděl? Jemnou, téměř dětskou tvář.
Chvíli trvalo, než mi došlo, že ONA je přeci tou dívkou ze sklepa!
Zamrazilo mě.. Právě jsem si uvědomil, že se přes propast staletí setkaly minulost s přítomností i budoucností.
Je snad čas opravdu jen výmyslem lidí, jak tvrdí staří filozofové? Skoro bych tomu i věřil.
Teď jsem tu já, zvědavec z jednadvacátého století, na hradě v pozdním středověku,
s krásnou ženou. Usmívá se, snad je i ráda, že mne vidí.
Všechna slova se mi rozplynula na jazyku. Najednou nevím co říct. Díváme se jeden druhému do očí.
Vidím v nich pochopení, laskavost, lásku i hořkost a …sebe.
Náhle se jí v očích podivně zablesklo. Jako bych dostal elektrickou ránu.
Zatmělo se.
Jsem opět v temném sklepě. Naštěstí.
Byl to jen sen, třebaže krásný, barevný a působivý, skoro bych řekl, že skutečný.
Ale vrátil jsem se! To se mi ulevilo.
Vylézám po schodišti ze sklepa. Do obličeje mě udeřil studený mrazivý vzduch. Co bych taky mohl čekat v půlce ledna. Modrá obloho a sluníčko, věřte mi, vidím vás raději než jindy.
Mhouřím oči na obranu proti ostrým paprskům. Pomalu si zvykám na denní světlo.
Byl jsem dole snad jen pět minut, protože oba kluci jsou ještě nahoře a ukazují si na kopce v dáli.
A vedle nich stojí ZASE TA HOLKA. Ale oni ji NEVIDÍ! Že bych si toho předtím nevšiml?
Usmívá se na mne. Rozpačitě přecházím na krajní hradbu, stranou od lidí. Ona jde za mnou. Zastavuji se a ptám se jí: "Kdo jsi a co tu děláš?"
"Však ty víš, kdo jsem. Před chvílí ses se mnou bavit nechtěl. Snad pro mé šaty, že nebyly z tvé doby? Snad proto, že jsem šlechtického rodu? A co tahle podoba, je ti bližší?"
Pořádně si ji prohlížím. Vypadá teď jako obyčejná mladá žena v domácím oblečení. Ale ta podoba!
"Eliška Kateřina!", vykřikl jsem snad až příliš hlasitě. Kluci se po mě na okamžik zvědavě ohlédli, ale hned zase nevzrušeně pokračovali v obdivu dalekého rozhledu.
"Co tu děláš?!"
"Provázím tu lidi a čekám, až v některém z nich poznám svého milého. Věřím že přijde,
že ho jednou síla tohoto hradu magicky přitáhne. Snad jako turistu, kdo ví... A pak už … Neodejde."
"Ty jsi tedy ta bílá paní? Občas ji tu prý lze spatřit."
"Snad ano, nevím o jiné," laškovně se usmála.
"To ty děláš na hradním praporu za bezvětrných nocí uzly a zjevuješ se s vytím?"
"Ne, to moje sestřička Meluzína. Moc mi ublížila, ale dávno jsem jí odpustila. Teď čeká
na vysvobození. Až se najde alespoň jeden muž z těch mnoha lidí, kterým kdysi uškodila
a odpustí jí. Změní se v ženu z masa a kostí a on s ní bude muset strávit noc v troskách hradu. S ranními červánky se pak rozplyne a bude navždy volná. Do té doby však musí putovat mezi hrady Kumburkem, Bradlecem a Veliší a s hukoten a vytím naříkat a prosit," dodala smutně.
Bavíme se tu spolu jako dva normální lidé.
"Vrtá mi hlavou, kdo je vlastně skutečný? Ty nebo já? Jsem já v sedmnáctém nebo ty v jednadvacátém století?"
"Milý mladíče, oba jsme TEĎ! Naše časy se překrývají, anebo splývají, jak chceš. Ty jednou zemřeš a já se narodím na Zemi. Nejdůležitější je však mysl, pak teprve tělo, které je smrtelné. Je to dobře zařízené, protože jedině tak můžeme poznávat svět v celé jeho kráse,
od jeho počátků až po současnost.
"A budoucnost?"
"Tu poznávám teď já v Tobě. S budoucností je to vůbec trochu zvláštní, protože si ji vytváříme každý sám. Každý z nás žije vlastní svět, se kterým se prolínají světy ostatních lidí. Ať už chceme nebo nechceme. Ti šťastnější pak mohou nechat ostatní, aby se jejich světa jen dotýkali. To jsou pozorovatelé, kteří se už nenechají ovlivnit většinou, mají svůj opravdový vlastní názor a mají moc, kterou moudře využívají ve prospěch ostatních."
"To bych chtěl taky jednou umět," skočil jsem Elišce opět do řeči, "a ty to umíš?"
"Ne, ale učím se to. Je tu se mnou na hradě můj starý dobrý přítel, alchymista, skvělý vypravěč a učitel."
Pocítil jsem náhlou potřebu vstřebat tu spoustu nových vědomostí. Usedám na kámen, zavírám na chvíli oči a dávám si hlavu do dlaní. Chvíli tak plavu mezi svými myšlenkami.
Ale - když se znovu narovnám, je všude kolem mlha. Všechno zmizelo - Eliška Kateřina, kluci, krajina, hrad. Všude jen hustá neproniknutelná mlha.
Je mi zima. Vstávám, udělám krok a …… padám!
Slyším sám sebe zoufale křičet.
A najednou je všude tma. Majestátný božský klid a ticho. Bez myšlenek.
Jsem anebo nejsem?
Vidím lidi na koních a muže v kožených zástěrách, slyším hlasy a křik. Vidím nad sebou opravdový hrad, žádnou zříceninu.
A zase ticho. A tma.
Teď zas jasný den. A zbořené hradby a kamení všude kolem mně.
Bolest. Ticho. Tma. Rytíři. Mlha. Pořád dokola. K zbláznění.
Sbírám svou ztěžklou mysl a snažím se hodnotit situaci. Vím jedno: nechci být dalším strašidlem na hradě.
Křičím: "Já nechci, já ..."
Ano, já jsem! Chci žít! Teď, kdy jsem právě pochopil, proč jsem se narodil.
Mlha i temnota rázem zmizely. Na pozadí modré oblohy zalité sluncem se nade mnou sklánějí postavy v oranžových kombinézách. Jakoby zdáli ke mně doléhá hluboký mužský hlas:
"Má zlomenou nohu a asi taky pořádný otřes mozku. Nechápu, jak to z takové výšky mohl vůbec přežít."
Ale já vím své…
|
