|
Dnes jsem se vypravil na zříceninu hradu Kumburk. Často navštěvuji jeho zachovalé trosky na nápadném vysokém kopci u Jičína. Pokaždé si představuji, jaký asi původně byl tenhle kdysi mohutný a slavný hrad. Předtím, než byl z císařského rozkazu v roce 1658 pobořen. Ale i tak je dodnes i po téměř čtyřista letech dobře patrné, jak vypadal. Dominuje mu čtverhranná obytná věž se zbytky paláce. Kolem dokola hluboký příkop a nad ním z obou stran hradby se třemi po sobě jdoucími branami. A zachovalé sklepy.
Nevlídné mrazivé počasí neláká k turistice, proto dnes, přestože je neděle, nečekám
na hradě mnoho lidí. Vypadá to tu pořád stejně. Kumburk je stále svůj, jeho kamenná nechuť přizpůsobovat se dobové módě je mi sympatická. Podržuje si svá tajemství a láká na ně zvědavce i nenapravitelné romantiky.
Z klenutého vchodu do sklepení stoupá jemná pára. Napadá mě, že jsem se tam už dlouho nepodíval, naposled snad coby dítě. Dlouho neváhám a sestupuji po rozpadlých a ještě
k tomu zledovatělých schodech pomalu dolů, do tmy. Snažím se přitom přidržovat kamenné zdi, pokryté vrstvou jinovatky. Když už jsem takřka dole, zaslechnu hlasy. Že by přeci turisti? Shora se na mě dívají tři mladí lidé. Dva kluci a jedna holka.
Dolů se jim asi chtít nebude, pomyslím si, ale přesto zavolám: "Pojďte se sem podívat, stojí to za to."
Z jejich pohledů je mi jasné, že je odrazuje stav schodů.
"Ten led je jen na začátku, tady už je to suchý," lákám je.
Nečekám, jestli půjdou a sám procházím úzkou branou z masivního červeného pískovce. Proč někdo nad sklepní bránu namaloval bíle ten velký vykřičník? Určitě tu dříve nebyl. Holka a za ní pak váhavě oba kluci se opatrně vydávají za mnou. Ještě krok a ocitáme v temné místnosti. Oči si jen pomalu zvykají na tmu. Začínám vnímat rozlehlý prostor
s vysoko položeným klenutým stropem. Kdesi vzadu spatřuji slabé světlo, snad se sem prodírá některou ze střílen. Nasávám zhluboka tajemnou atmosféru dávných časů.
K mým uším dolehl slabý ale jasný zvuk podobný zašustění. Co to bylo?
V nejtemnějším koutě jsem na okamžik zahlédl stín ....muže. Stačil jsem si povšimnout jeho podivného historického oděvu.
Teď po chvíli si ho zkouším znovu vybavit. Jeho tvář... Nevraživá, mstivá, a jeho oči...zlé.
Koho jsem to spatřil? Pověstného strážce hradu?
Uvažuji: mohl to klidně být kumburský kastelán Bukovský, zlý žalářník Kateřiny Smiřické.
Beztak tu někde straší za to, jak se choval. Muselo by mu dneska být něco kolem čtyřista let...
Z polosnění mě vytrhli mladí návštěvníci. Tápavě, nejistě vstupují do sálu, který by se klidně mohl nazývat rytířským. Já je vidím dobře, jim však dosud denní světlo nevyprchalo
z očí.
"Pojďte dolů, jsou tu už jen čtyři schody, pak už bude podlaha."
Snažím se s nimi navázat hovor. Jsou nesmělí, nebo se snad bojí? Mne? To těžko.
Anebo že by temná atmosféra sklepení? Možná. Skoro jako by cosi téměř hmatatelného viselo ve vzduchu. Mám na to čuch.
A před chvílí ten zjev... Vlastně se jim ani nedivím.
Kluci se stále drží krok za dívkou. Čekám, až se rozkoukají.
"Podívejte na ten krásný klenutý strop."
Na podlaze leží několik velkých kamenů. Do místnosti proniká slabé světlo z vedlejší místnosti.
Jdu se tam podívat. Procházím krátkým, pískovcovým zděným tunelem. Ještě se ohlížím. Dívka se vydává za mnou. Kluci zůstávají u schodů. Pomyslím si něco o ochraně slabšího pohlaví.
"Tady jsme pod hlavní věží . Odtud by měla vést chodba do kulaté Panenské věže...," snažím se oslnit svými poněkud řídkými znalostmi.
Moji novou společnici to ale, zdá se, příliš nezajímá. Dívá se někam skrze mě a mlčí.
Znovu jsem zaslechl ten zvláštní šustivý zvuk. Přímo nad námi. Oba zvedáme současně hlavu, díváme se nejdřív na sebe a pak nahoru.
Nad námi se objevilo blikající žluté světlo.
Pochodeň?
Šustění nepřestává. Sílí. Světlo pozvolna také. Mihotavá záře dostává tvar milionů zlatých jiskřiček. Je to krásné a děsivé zároveň. Cítím se jakoby hypnotizován, vtahován do světla.
Má společnice na tom není líp.
Světlo však náhle mizí, jako když sfoukne svíčka. Na pár okamžiků je zase tma
a ticho, přerušované jen slabounkým průvanem.
Vtom nečekaně zahřmělo.
Sklepením nepřestává dunět mohutný rachot hromu smíšený s něčím, co připomíná nejhlubší tóny varhan.
V první chvíli jsem si málem nadělal do kalhot. Cítím, jak mne polévá studený pot. Zmocňuje se mne těžko popsatelná hrůza. Chci utéct, rozběhnout se ke schodům, uniknout
z toho strašného divadla. Ale zůstává jen u chtění.
Mé tělo jako by se stalo nejtěžším kamenem uvězněným ve skále. Nadlidskou silou zvedám zkamenělá oční víčka a pátrám po dívce. Není tu. Unikla, pomyslím si s úlevou.
Snad se jí spolu s kluky podařilo včas dostat ven. Bylo by škoda jejich mladičkých životů. Teď tu stojím a bezmocně čekám, až se na mě zřítí strop. Snažím se smířit se strašlivým osudem dřív, než pohlédnu do tváře smrti. Přeju si jen, ať to skončí co nejdřív.
Uplynulo snad několik okamžiků, snad věčnost - nevím. Hluk náhle ustal.
Veškerá tíha ze mne rázem spadla. Snažím se uvěřit, že jsem přežil.
Ale moje tělo jako by - neexistovalo!
A cítím zvláštní zápach. Kouř z hořícího dřeva smíšený s vůní pečeného masa. A.....medoviny. Zkouším pomalu otevřít oči.. Jde to najednou tak snadno. Vzápětí mne však prudké denní světlo donutilo je znovu přimhouřit.
Stojím na hradě, vedle hlavní věže. Nic divného. Jen..... Ten hrad STOJÍ ! V celé kráse. Jako by ho před chvílí dostavěli. Kam se poděla nevzhledná zřícenina?!
Kolem mne čilý hradní ruch. Pořád mi ještě zcela nedochází strašlivá skutečnost:
Jsem ve středověku!
|
