|
| |
FILOZOFIE / Monology |
Monology - 25. noční monolog - O zářící Lucerně |
| Jaromír Nemastil |
| zobrazení: 3548 | známka: 1 | komentářů: 1 | přidat komentář | formátovat pro tisk |
|
Motto:
" Stejně tak jako světlo pouličních luceren zahání tmu,
Osvícení zahání naši nevědomost. "
Je únorový večer.
Studený vítr, který se prohání ulicemi staré Prahy,
mě nutí si ohrnouti límec od kabátu
a zanořit ruce hlouběji do kapes.
Město usíná v záplavě světel.
Stejně jako pouličních lucerna zahání tmu,
Osvícení zahání naši nevědomost.
Můžeme mluvit o velikém štěstí,
pokud se setkáme s člověkem,
který došel k poznání Pravdy.
Jedno takové setkání
mám právě za sebou.
Rád bych Ti o něm něco řekl,
ale popsat setkání s osvíceným člověkem
vlastně ani není možné.
Zážitek totiž obsahuje daleko více,
než jen informace o tom,
co měl na sobě, jak se choval a co všechno říkal.
V jeho přítomnosti zažíváš něco daleko hlubšího, nepopsatelného.
Nesouvisí to v žádném případě s davovou psychózou,
protože to stejné zažiješ při setkání mezi čtyřma očima.
Nesouvisí to ani s kouzlem osobnosti,
protože takový člověk
je úplně obyčejný.
Znám ho už řadu let.
Dnes je mu přes devadesát.
První dojem?
Pohádkový dědeček s bílým plnovousem :-).
Nic na něm není a nikdy nebylo zvláštního.
A přece.
Z jeho jednání vyzařuje obrovská láska, soucit a tolerance.
Aniž by cokoli řekl,
udělal nějaké gesto,
zažíješ v jeho přítomnosti nepředstavitelně hluboké vnitřní ticho.
Uvědomíš si naprostou absenci svých myšlenek.
Ne, že bys nemohla přemýšlet, naopak,
myslí Ti to daleko lépe,
ale když přestaneš,
je tu Ticho.
Je to podobné, jako když přestaneš házet kamínky do jezera.
V několika vteřinách je jeho hladina opět hladká jako zrcadlo.
To, o co se pracně snažíš při svém každodenním duchovním cvičení,
je tady cobydup.
Toto ticho samo sebe prohlubuje,
zvláště, když se na něj soustředíš.
Jeho oči mají zvláštní hloubku.
Je Ti, jako kdybys přišla na okraj velké propasti.
Stahuje Tě to do jejich hloubky, do ticha.
Jsou usměvavé, naprosto bezelstné a trochu uličnické.
V přítomnosti osvíceného člověka
můžeš zažít záblesk Pravdy - vhled do podstaty věcí.
Mezi učitelem a žákem může dojít k přímému předání této zkušenosti.
V Tibetu se mu říká "dzogčhen".
Pamatuji si,
jak jsem byl kdysi před léty u něho na chatě v sázavských lesích.
Seděli jsme sami dva u velikého dřevěného stolu.
Z hrnků sálala příjemná vůně mátového čaje,
který nám uvařila jeho manželka z pěti druhů máty,
která roste pod chatou u potoka.
Řekl mi: "Zavři na chvíli oči a zameditujeme, pokud chceš?
Na nic nemysli, soustřeď se do duchovního srdce a jenom buď"
Udělal jsem to, jak mi řekl.
Přímo jsem se propadl do ticha.
Nikdy před tím jsem nic podobného nezažil.
Po chvíli se v naprostém tichu objevilo nádherné modré světlo.
Bylo mi, jako kdybych se nořil
do blankytně modré oblohy bez mraků.
¨
Odkud se to světlo kolem mě vzalo, jsem netušil.
Táhlo mě to stále dál a dál.
Najednou jsem byl modrým nekonečným prostorem.
Začal jsem se bát,
protože jsem sebe v tomto prostoru nikde nenašel.
Pocit těla byl pryč a myšlenky taky.
Řekl mi: "Pusť to a neboj se!".
Ale já se bál.
Bál jsem se, že zmizím a nebudu.
Držel jsem se zubynehty svého "já",
abych nešel dál,
abych ho neztratil.
Po chvíli jsem otevřel oči.
Čelo jsem měl spocené a on seděl proti mně a usmíval se.
Řekl mi: "Nic si z toho nedělej, jednou to dokážeš".
Vzpomněl jsem si na tuto příhodu právě dnes,
když jsem se před jeho přednáškou v pražské Lucerně procházel mezi lidmi.
Byli to vnitřně krásní lidé.
Všechny spojovala touha po poznání sebe sama
a tato touha je přivedla k Prameni,
který tady už tryská 93 let.
Nevím, jak ještě dlouho,
ale zatím tady je !
Je to velká příležitost pro nás,
pro všechny.
Procházel jsem mezi nimi.
Byli to většinou mladí lidé,
tak mezi dvaceti a třiceti lety.
Některé bys podle vnějšího vzhledu tady ani neočekávala.
Jeden kluk byl oblečen do kožené ocvočkované kombinézy,
s vysokými šněrovacími botami, s brýlemi proti slunci v rozcuchaných vlasech,
jako kdyby právě před chvílí slezl ze svého Harleye.
To nemluvím o jiných mladých lidech s divokými dredy na hlavě
a ohromnými batohy, na kterých posedávali,
protože Lucerna byla beznadějně vyprodána.
Najednou mě napadla myšlenka:
" Měl jsem obrovskou šanci,
že jsem potkal osvíceného člověka.
Jsou země, kde na něho nenarazíš.
Nemusel jsem jezdit nikam do daleké Indie nebo Tibetu,
ale jen malý kousek za Prahu.
Takových lidí je ve světě stále velmi málo,
na rozdíl od těch, kteří se za ně vydávají.
Využil jsem svou příležitost tak, jak jsem měl? "
Místo odpovědi jsem ucítil tak trochu lítost nad tím,
že všechno jednou skončí.
To i přesto,
že jsem věděl,
že učitel v těle tu je jen tak dlouho,
dokud žákovi neukáže Cestu a nenaučí ho Samostatnosti.
Pak ho totiž už není třeba
a vše závisí
pouze na žákovi.
Vedle této lítosti tu byla i obyčejná lidská radost,
že ho opět po dlouhé době
vidím.
Co je to za člověka,
který dokázal se svojí manželkou Mílou tolik let
pokaždé naplnit Lucernu do posledního místa ?
O čem tak zajímavém mluví ?
Byl jsem zvyklý,
že Lucerna bývala vyprodávána hudebními skupinami a zpěváky,
ale ne člověkem,
který "jenom" přednáší.
Proč celá Lucerna povstane a dlouhotrvajícím potleskem vítá
starého člověka na pojízdném křesle?
Co to je za člověka,
který Ti dovede vehnat do očí slzy.
Ne, nejsou to slzy lítosti,
ale slzy vděčnosti za to, že můžeš být v přítomnosti člověka,
který dokáže tolik dávat.
Nedává žádné peníze,
ani zaručené recepty na úspěch nebo bezstarostný život.
Je to člověk,
který Tě učí neskutečně prosté věci:
Umění dívat se !
Nemluví k lidem, protože má na to školy,
ale mluví z vlastní zkušenosti a Ty vidíš, že to o čem mluví,
prožil a stále žije.
Je živým důkazem, že lze dojít k Osvícení
i tady u nás a to vlastním úsilím.
V blízkosti takového člověka se najednou začnou rozpouštět
všechny Tvoje problémy, bolesti a obavy.
Začnou se Ti jevit v úplně jiném světle.
Tvoje ego,
které stále něco chtělo a po něčem toužilo a neumělo brát život takový jaký je,
se někam vytrácí.
Najednou jsi jen
tady a teď,
v Přítomnosti
a raduješ se z toho,
že můžeš být při tom.
Přednášel přes dvě hodiny a bez jediné přestávky.
Mluvil o duchovní cestě
a o jejím prostředku, meditaci.
Krok za krokem všechno ochotně vysvětloval a prakticky s námi prováděl.
Tak jako to dělával pokaždé, když za ním někdo přijel do sázavských lesů.
Nikdy nikoho neodmítl a vždy ochotně poradil.
Říkával, že se za duchovní rady nesmí brát žádná odměna.
S Bohem se prý nikdy nekupčí.
Mluvil o životě a o smrti
a o svých zkušenostech na cestě za Pravdou.
Co to znamená poznat Pravdu?
Vlastně nic zvláštního
a přece něco neuvěřitelného a nepopsatelného,
pokud to zažiješ:
Poznat věci takové
jaké skutečně
jsou.
Nakonec přednášky se s námi rozloučil.
Povstali jsme a děkovali potleskem,
který nebral konce.
Na podiu bylo sice jedno staré tělo,
ale také velké a dokořán otevřené
láskyplné srdce,
lidské a přitom božské.
Když odešel,
ještě jsme chvíli
jen tak stáli a mlčeli.
Po přednášce jsem čekal před Lucernou.
Chtěl jsem se s ním setkat a pozdravit ho.
Pak jsem ho uviděl.
Seděl v autě připraveném k odjezdu.
Po chvíli zvedl hlavu a naše oči se setkaly.
Byly to Ty jeho oči -
nesmírně hluboké a nesmírně dobré.
A opět tu bylo to živé Ticho a Prázdno,
které mě kdysi učil poznávat.
To ticho, které je za vším, co vnímáme,
ze kterého se všechno rodí
a ve kterém všechno
mizí.
Okamžitě mě poznal a usmál se.
Nevím na jak dlouho se naše oči setkaly,
snad jen na pár vteřin. Nevím.
A pak mi v mysli proběhly vzpomínky na všechny moje návštěvy u něj.
Na ty krásné večery před chatou,
na růžovou zahradu paní Míly,
na vůni borovice pod okny,
na zvuky praskajících šišek v srpnovém vedru,
na lavičku na zápraží,
kde jsme probírali různá duchovní témata
a kde mi odpovídal na moje otázky.
Zvedl jsem ruku a zamával mu.
On mně pozdrav opětoval.
Nebylo potřeba slov.
Proč také?
Auto se rozjelo a zmizelo na Václavském náměstí.
Odjel,
ale Brána do živého Ticha
zůstala otevřena.
Je únorový večer.
Studený vítr, který se prohání ulicemi staré Prahy,
mě nutí si ohrnout límec od kabátu
a zanořit ruce hlouběji do kapes.
Město usíná v záplavě světel.
Stejně jako pouličních lucerna zahání tmu,
Osvícení zahání naši nevědomost.
Můžeme mluvit o velikém štěstí,
pokud se setkáme s člověkem,
který došel k poznání Pravdy.
Líbám Tě lásko a přeji Ti dobrou a klidnou noc.
(zapsáno v noci z 3.3. na 4.3. 2002 při desce Kamila Holuba: " Sen o tanečnici " )
|
| Ohodnotit článek: |
|
|
pouze pro registrované uživatele
registrace zde |
|
|
Aktuální známka:
1 |
|
| Komentáře čtenářů (1) |
| přidáno | autor | předmět | |
| 25.2.2004 20:01 |
Jogi Luba |
Milé připomenutí |
odpovědět |
| Pouze pro registrované uživatele |
zobrazit komentáře | přidat komentář
|
|
|
Pokud se chcete zaregistrovat, můžete tak učinit zde
|
|
