Odpuštění

Mnozí Židé udržují před svým Novým rokem dojemnou tradici. Volají těm, kteří jsou jim drazí, a prosí: "Doufám, že mi odpustíš, jestli jsem ti v tomto roce nějak ublížil." Tradice zdůrazňuje, že to, jak se chovám ke svému bližnímu, je dokonce důležitější než můj vztah k Bohu. Nicméně není důvodu, proč tento rituál nepostoupit kdykoliv během roku...

Obzvlášť stojí za zaznamenání, že nemusím nutně žádat o odpuštění nějakého konkrétního činu. Možná si dokonce myslím, že jsem neudělal nic, čím bych druhému ublížil. Proč tedy moje žádost o odpuštění?

Napadají mě tři důvody:
1) Moje žádost stvrzuje povinnost chovat se k vám ohleduplně.
2) Když vás žádám o odpuštění, uznávám tak vaši lidskou hodnotu. Dávám najevo, že jste pro mě dost důležití, že mi stojíte za pozornost a že chci, aby náš vztah pokračoval. Když se můj známý neomluvil, že mi nezavolal, přestože dostal mé vzkazy, zabolelo mě to, protože jsem usoudil, že mu za to nestojím. Omluva může mít mocný účinek, protože toužíme, aby druzí uznali, že jsme hodni jejich zájmu.
3) Nemusím si vždy uvědomit, že jsem vám ublížil, kryji se tedy pro případ, že jsem to udělal.

V tomto zvyku, který jsem popsal, nejde jen o omluvu. Je výzvou k odpuštění. Všichni s sebou vláčíme citové břemeno - staré křivdy, zlost a pochybnosti, které nám nedovolí být dokonalými. Jestliže mi odpustíte, doznáváte, že jsme všichni chybující, že všichni máme své slabosti.

Odpuštění vyjadřuje mou víru, že se můžete polepšit, a ochotu poskytnout vám k tornu příležitost. Odpuštění ještě neznamená zproštění viny. Filozof a teolog Moses Maimonides zastává dokonce extrémní názor, že mi můžete odpustit, teprve až se v budoucnosti při podobné situaci zachovám správně. Občas je pro nás těžké odpustit, odhodit pocity křivdy a spravedlivé rozhořčení. Jenže vy byste nechtěli, aby vám ostatní odpustili vaše poklesky? Když vám odpustí, nejenže vás přestane tížit pocit viny, zbavíte se i tlaku, že musíte být dokonalí. Když vám odpustím, říkám tím, že jste pro mě přijatelní i takoví, jací jste.

Na tom, co se stalo v minulosti, nemůžete nic změnit. Nemohu vzít zpět, co jsem vám vědomě či nevědomě udělal. Ale můžete změnit vliv, který na vás mělo moje chování. Někdy je pocit křivdy tak silný, že nedokážete odpustit, všechno smazat a začít znovu. Zlost a nenávist, které vás tíží, však v konečném důsledku škodí především vám. Věčně nazlobení lidé jsou nešťastní. Zlost vás strhává zpět. Nedovolí vám žít dál svobodně. Scholem Asch začíná svůj román The Nazarene (Nazaret ) větou: "Ne síla pamatovat si, ale pravý opak, síla zapomínat je nezbytnou podmínkou naší existence."

Když nám někdo ublíží, otřese námi i to, že si náhle uvědomíme, že jsme bezmocní, že nemůžeme přikázat světu, jak se k nám má chovat. Harold Kushner chápe naši potřebu vzepřít se této bezmoci. Tajemství našich potíží spočívá v tom, že nejsme ochotni odpouštět. Živíme v sobě pocity křivdy, protože nám dodávají zdání morální převahy. Když se zdráháme odpustit, jako bychom získali převahu, často převahu nad někým, před nímž se cítíme bezmocní. Jediná moc, kterou nad ním můžeme mít, je moc podržet si svou zlost.

Jestliže si podržím zlost, kterou k vám chovám, podržím si iluzi, že vás trestám. Zlost však způsobuje, že se stáhneme do sebe i tehdy, kdy bychom ze všeho nejvíce potřebovali dobré vztahy s druhými. Odpuštění umožní, aby se vztah nepotřísněný minulými chybami a starými křivdami rozvíjel. Jestliže opravdu odpustíte, vypudíte ze svého těla jed hořkosti a nahradíte ho elixírem naděje.