Jak nalézt toho správného partnera (?) I.

Ve své poradenské praxi se velice často setkávám s nutností pomáhat řešit partnerské potíže klientů. Jsou to většinou ženy, a pomalu narůstá i procento mužů, které po několika nezdařených vztazích či po dlouholetém neuspokojivém manželství seberou odvahu a přicházejí se svěřit. Samozřejmě nikdy není pozdě začít ve svém životě cokoliv měnit. Je třeba ale také vědět, že mnoha životním peripetiím je možné přímo předcházet a ušetřit si tak spousty ztraceného času, nervů, financí a hlubokých vrásek nejen ve tváři, ale především na duši. Ve většině případů tkví jádro všech nedorozumění tak jako tak už v samém počátku každého soužití či spolupráce.

A právě o podstatě toho jak správně postupovat, respektive čemu se zásadně vyhnout, při navazování důležitých vztahů a výběru svého životního partnera bude naše povídání. Ukážeme si dnes, že závažná chyba může vzniknout třeba i tam, kde všechno probíhá hladce a podle všech obvyklých romantických představ. Poznamenávám ještě, že jde o problém ve vztazích oboustranný - jen s ohledem na srozumitelnost byl v textu použit rod ženský.

Jsme-li mladé a nezadané, nebývá problém s někým se seznámit, zamilovat se. Svět je rázem růžový a potíže se v něm zkrátka nevyskytují….jsme tolik šťastné! Náš protějšek nemá žádné nedostatky: obdivujeme jeho zářivé oči, mužnou postavu, zajímavé přátele, výnosnou práci. On je pro nás středem vesmíru a smyslem našeho živote je snést mu modré z nebe.

Zní to možná dost ostře - je to přece naše první velká láska - ale pozor: právě jsme udělaly první a současně i tu nejvážnější chybu, jejíž následky můžeme nést i po celý svůj další život. Ta chyba zní: zapomněly jsme na sebe samotné! Nenechme se mýlit, to není vrchol altruismu, to je mladická nerozvážnost ( samozřejmě vyjma těch případů, kdy je starost a láskyplná péče o druhé přímým smyslem našeho osudu a hluboce a navždy nás naplňuje).

Nevědomky se pomalu ztotožňujeme se svým partnerem. Chováme se tak, jak je mu to nejpříjemnější, děláme to, co chce on, kývneme takřka na cokoliv. V čase zamilovanosti nás to převelice těší a je to i pochopitelné, ale tento stav by měl mít své časové meze. Není totiž naší stálou přirozeností a vytváří tudíž do určité míry iluzi o našem celkovém charakteru. A za to jsme plně odpovědné my samy. Muže opravdu nelze vinit za to, když později tvrdí, jak moc jsme se změnily. A jsou jen tři možnosti, jak taková iluze, byť dobře míněná, může skončit v souvislosti s tím, jak dobře zvládáme hrát svoji původně námi dobrovolně nastolenou úlohu v partnerství.

1. Rozchod
2. Rozvod
3. Postupná transformace vztahu

Body 1. a 2. jsou více či méně bolestné, podle délky a intenzity partnerství, a často také bohužel naprosto zbytečné a v případě rozvodu, kdy jsou ve hře i děti, také mnohdy velmi nezodpovědné. Pokud bychom už od samého počátku dokázaly být takové, jaké doopravdy jsme a udržely si sebe-reflexivní postoj i potřebný nadhled, k žádnému podstatnému rozčarování by nedošlo. To ovšem předpokládá velkou znalost své vlastní osobnosti a také prostředků, jak jí vládnout. Teprve potom jsme schopny odhadnout druhé lidi, více je chápat a umět jim i sobě odpouštět, což je zejména u dlouhodobých vztahů naprostým předpokladem. Teprve díky sebepoznání se můžeme pokoušet nějak svůj osud alespoň trochu řídit - jinak jsme věčnou obětí svých vlastních neharmonických energií, které se spolehlivě manifestují skrze druhé lidi a vnější události.

Bod 3. je přítomen vždy. Láska má mnoho podob a vyvíjí se v kvalitě i v čase: platonická zamilovanost přechází ve schůzky, v první polibky, v erotiku. Vztah se prohlubuje a přichází i otázky odpovědnosti, nutnosti obstát v životní praxi. Láska zraje, ale pokud byla špatně namířená, zvolna se vytrácí. Je-li stále silná, oba partneři se nevyhnou konfrontacím, výměnám názorů, učí se větší míře tolerance než si kdy předtím dokázali vůbec představit, ale láska je dokáže udržet pohromadě. Neustále se navzájem odhalují, neustále se o sobě něco nového dozvídají. Jde-li vše správně, jsou si oporou a jeden druhého nikdy nenechá ze žádných důvodů na holičkách - za předpokladu velké vnitřní zralosti obou.

Pro to, aby jakékoliv vztahy našeho života byly kvalitní, potřebujeme v první řadě umět být za všech okolností upřímné samy k sobě. Není to ani zdaleka tak samozřejmé, jak se má obecně za to. Z nejrůznějších důvodů činíme to, co se od nás očekává a nikoliv to, co pro sebe vnímáme jako správné a žádoucí. Někdo to vydrží jen chvíli, ale někdo i půl století - vždy to ovšem nese jen a jen nepohodu: buď hledáme stále nové partnery, nebo si zajišťujeme narůstající psychické, duševní a duchovní potíže. Ty mohou samozřejmě přerůstat nejprve v chronická onemocnění a někdy nakonec i ve vážné zdravotní krize. A přitom stačí tak málo: zajímat se co nejdříve o to, kdo zkrátka jsem, jaký je můj životní úkol a čemu se zde mám učit především. Čím dříve toto zjistíme a přijmeme, tím rychleji se ocitneme na správné a tím i harmonické cestě našeho života. Teprve potom máme také šanci žít trvale v hezkém vztahu. Jen ten, kdo je smířen sám se sebou, ví o svých přednostech i nedostatcích, může správně rozlišovat totéž i u druhých lidí a tím si také i umět vybrat partnera, s nímž stráví svůj život.

Ve východních zemích často určují astrologové a jiní znalci to, zda se k sobě manželé "budou hodit" - je v tom jistě kus moudrosti, ale pomíjíme tím lásku a vzájemnou přitažlivost a to jistě není úplně správné. V naší společnosti zase vládne druhý extrém - bezhlavě se zamilujeme a pak víceméně pasivně čekáme "co z toho bude". Nabízí se tedy zlatá střední cesta: zamilujme se, ale ještě než učiníme jakákoliv závazná ( a závažná!) rozhodnutí, hleďme se co nejvíce vzájemně poznat. A to hluboce - nejen jako lidé, ale jako celé Bytosti, mající každá svůj vlastní osobní plán, určený Vyšší instancí.

Pokud se už přece jen něco pokazilo, musíme začít s nápravou - a opět zase nejlépe u sebe. Ale o tom až příště.