Velmi důležitým úkolem ovšem bylo
zjistit, která z oněch sedmi bloudivých hvězd na obloze představuje
který princip. Nesmírně naivní jsou představy mnoha dnešních
odpůrců astrologie, kteří tvrdí, že planeta Mars byla pojmenována
po bohu války, protože jeho červená barva připomínala krev,
nebo že planeta Venuše se stala symbolem krásy a harmonie,
protože byla na obloze velmi jasná. Takhle si to naši předkové
skutečně nezjednodušovali.
To, že ona jasná hvězda, která se
na obloze objevovala jednou jako Jitřenka a jindy jako Večernice,
se stala symbolem krásy, umění a harmonie, a že dostala jméno
Venuše, to bylo výsledkem celá staletí trvajících pozorování
a měření. A stejně tomu bylo i u ostatních planet. Jejich
jména a astrologické charakteristiky úzce souvisejí s jejich
pohybem po obloze a se vzájemnými poměry těchto pohybů, z
jejich číselně vyjádřených vztahů. Právě z nich totiž byla
jejich jména a charakteristiky ve starověku odvozeny.
Zástupci oněch sedmi základních idejí
v rovině "obloha" se tedy stalo sedm astrologických planet,
pojmenovaných Slunce, Měsíc, Merkur, Venuše, Mars, Jupiter
a Saturn. O tom, který princip v tomto esoterním systému která
planeta vyjadřuje, tedy o jejich astrologických charakteristikách,
budu podrobněji hovořit v dalších pokračováních, takže teď
pouze pro informaci: onen aktivní, mužský princip energie
a činorodosti, který je v rovině zvířat zastoupen vlkem, v
rovině rostlin bodlákem atd., představuje v rovině oblohy
planeta Mars, pasivní, ženský princip, který v rovině rostlin
zastupuje lilie a růže, je v rovině oblohy představován Venuší.
Je-li některý z čtenářů alespoň v základních
obrysech s astrologií už obeznámen, může teď vznést dvě zcela
oprávněné námitky. První z nich se zřejmě bude týkat faktu,
že dnes astrologie už dávno nepočítá pouze se sedmi planetami,
ale s deseti - od druhé poloviny 18. století přibyly do astrologického
instrumentáře Uran, Neptun a Pluto. Jak tyto nově objevené
planety zapadají do uvedeného esoterního schématu? Odpověď
by mohla být stručná: Uran s Neptunem dokonale! Jak si ukážeme
později, Uran má takovou oběžnou dobu, že je možné považovat
jej za jakousi vyšší oktávu Merkura, Neptun pak zase číselně
ladí s Venuší a je považován za její vyšší oktávu. Pouze u
Pluta je věc trochu složitější a ne tak jednoznačná, ale o
tom také bude řeč dále.
Druhá, stejně oprávněná námitka by
se mohla týkat zvěrokruhu. Znamení přece není sedm, ale dvanáct
- jak tato skutečnost ladí se sedmi esoterními principy? Neměla
by být za ony základní ideje považována spíše znamení? I tady
však může být odpověď velmi jednoduchá: zvěrokruh vlastně
representuje oblohu, a je tak de facto pouze další z onoho
nekonečného množství rovin existence. Souvislost mezi sedmi
prapůvodními idejemi a zvěrokruhem, jejich vzájemné prostupování,
je vyjádřena v dokonale kompaktním systému starých planetárních
vládců, jak o něm rovněž bude podrobně hovořeno později.
Můžeme tedy vše dosud řečené shrnout do
několika zásadních pravidel:
1. Astrologie je esoterní nauka, postavená
na myšlence sedmi prapůvodních idejí, které jsou základními
stavebními kameny skutečnosti ve všech existujících podobách.
2. Těchto sedm prapůvodních idejí (principů,
archetypů) prostupuje v kolmých řetězcích analogií rovinami
všech vyskytujících se forem existence.
3. Změna jakékoliv z prapůvodních idejí
a také jakákoliv vzájemná interakce mezi nimi (což je obzvláště
v astrologii nesmírně důležité, jak uvidíme) se musí nutně
projevit ve všech jí příslušejících
rovinách.
4. Pomocí analogického uvažování lze sledováním
jedné roviny učinit závěry týkající se libovolné jiné
roviny.
5. Výchozí rovina pro pozorování může být
libovolná (všechny roviny jsou rovnocenné).
6. Vztažnou rovinou astrologie je obloha.
7. Prapůvodní ideje (principy) jsou v astrologii
představovány planetami, jejichž jména jsou Slunce, Měsíc,
Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn.
8. Mezi planetami a různými rovinami
skutečnosti neexistují žádné příčinné (kauzální) vztahy působení,
veškeré takové vztahy jsou pouze analogiemi (podobenstvími).
Z těchto osmi pravidel, a obzvláště
z posledního, osmého pravidla, vyplývá několik zcela zásadních
důsledků. Především je z vlastní esoterní podstaty astrologie
zřejmá nesmyslnost všech snah o jakési "zvědečtění" této prastaré
nauky.
Obzvláště ve 20. století se vyskytlo
nemálo astrologů, kteří se snažili vyhovět námitkám astronomů,
kteří tvrdili, že by astrologie měla objasnit, jakým způsobem
planety na život a dění na Zemi působí. Pokoušeli se proto
ztotožňovat astrologické působení se zářením, gravitací, elektromagnetickými
poli nebo s nějakými tajuplnými paprsky, tedy v podstatě fyzikálně.
Že o symbolické podstatě astrologie nic nevědí materialisticky
orientovaní přírodovědci, to se dá ještě pochopit, že si však
její analogickou, esoterní podstatu neuvědomují ani sami astrologové,
to je skutečně smutné.
Vždyť kdo jiný než oni by měl vědět,
že hovoří-li astrolog o "vlivech" nebo "působení", že se vždycky
jedná o obrazné vyjádření, které s nějakým příčinným, fyzikálním
vlivem nemá vůbec nic společného! Konec konců vždyť i sami
astronomové mluví například o "černých dírách", ačkoliv dobře
vědí, že o žádnou "díru" se ve skutečnosti nejedná, že jde
pouze o velmi masivní, gravitačně zhroucené těleso a jedná
se tudíž o obrazné vyjádření. A právě tak fyzikové, kteří
se zabývají elementárními částicemi, hovoří-li o kvarcích
a používají přitom pro jejich popis výrazy jako barva, vůně
nebo půvab, jsou si velmi dobře vědomi, že se jedná pouze
o obrazná, svým způsobem možná i poetická rčení, která není
možné brát doslova. Stejně obrazný jazyk zkrátka využívá i
astrologie, a je tedy velkou chybou brát taková obrazná rčení
doslova a pokoušet se vysvětlovat astrologické "vlivy" a "působení"
nějakými fyzikálními příčinami.
Další důsledek uvedených esoterních
pravidel je dalo by se říci metodický. Neexistují-li totiž
přímé, kauzální, fyzikální vztahy mezi planetami a děním na
Zemi, pracuje-li astrologie výhradně s jejich symbolickými
významy, které vyplývají z prastarého esoterního principu
sedmi prapůvodních idejí, stávají se z tohoto hlediska zcela
pochybnými snahy některých astrologických škol zavádět do
horoskopu například Chirona, Černou Lunu nebo třeba kvasary.
Chce-li někdo zavádět do astrologie jakýkoliv nový prvek,
měl by si především zodpovědět zcela zásadní otázku: jak tento
prvek zapadá do uvedených esoterních pravidel? Co se týká
Urana a Neptuna, to jsou planety, které do tohoto systému
zapadají dokonale, jak už jsem se zmínil výše a jak se s tím
také později podrobně seznámíme. S Plutem už je to horší,
a nevím prozatím o nikom, kdo by se alespoň pokusil prozkoumat
z tohoto esoterního hlediska Chirona, Černou Lunu nebo kvasary.
(Z chystané knihy "Základy moderní astrologie") |
|
