Žijeme v době, ve které největší váhu
má věda a vědecké poznání. Nebylo by na tom nic špatného -
poznání a pochopení světa, který nás obklopuje, je jistě potřebné
a užitečné. Horší ovšem je, že s postupujícím vědeckým pokrokem
se dnes velmi často stává fetišem hmota - nic kromě ní neexistuje,
skutečné je jenom to, co se dá vidět, změřit a hmotnými prostředky
zkoumat, všechno, co se děje, musí mít jedině hmotný a rozumově
poznatelný základ a podobně.
Tento názor je bohužel vlastní i mnohým
vědcům, kteří jinak vystupují jako nábožensky založení a věřící.
Za všechny je možno jmenovat například astronoma RNDr. Jiřího
Grygara, který, ač ortodoxní a praktikující katolík, je známým
a zavilým odpůrcem jakéhokoliv jiného duchovního směru, než
je katolické křesťanství. Pravděpodobně mu zcela uniká, že
Ježíš nepřišel ze vzduchoprázdna, že svým způsobem pouze završil
duchovní vývoj lidstva, který už před ním trval dlouhá tisíciletí,
a že zavrhovat jiné, starší duchovní nauky než křesťanské,
je přinejmenším krátkozraké. Podrobněji se k Ježíšovi a k
jeho poselství vrátím později, teď chci jenom zdůraznit, že
právě v duchovním vývoji lidstva v dobách hluboko před Kristem
mají své kořeny nauky, kterým se souhrnně říká esoterické
- alchymie, magie, a pro nás zejména astrologie.
Naši dávní předkové ve starověku nebyli
ani zdaleka tak hloupí a primitivní, jak si dnes leckdo představuje.
Žili v dokonalém souladu se světem, který je obklopoval, a
i když neznali fyzikální zákony a fyzikální příčiny mnohých
jevů tak dobře, jako je známe my dnes, daleko lépe než my
dokázali chápat duchovní souvislosti, které nám dnes, v dnešním
materialisticky zaměřeném světě, takřka úplně unikají. Věděli,
že hmotný svět, který je obklopuje, je pouze jednou z mnoha
forem existence, jednou z mnoha rovin, z nichž některé jsou
nižší, jiné vyšší, všechny však jsou spolu provázány neobyčejně
důmyslným předivem vzájemných vztahů.
Odhalovat tyto vztahy mezi všemi existujícími
jevy a rovinami pak bylo úkolem a snahou všech velkých starověkých
myslitelů. Při svém pozorování, bádání a přemýšlení o viděném
přitom ani tak nepátrali po tom, jak se věci dějí, jako spíše
proč se dějí, jaké jsou skryté příčiny a hlavně významy různých
jevů a v jakých jsou vůči sobě vzájemných souvztažnostech.
Naše současná věda se sice v jistém slova smyslu pokouší o
totéž, na rozdíl od oněch starověkých myslitelů však současné
vědce v převážné většině zajímají pouze hmotné, fyzikální
příčiny, a málokdo už se zamýšlí nad jejich duchovními souvislostmi.
Leč právě tento duchovní rozměr existence světa byl úhelným
kamenem uvažování všech lidí ve starověku.
Prvním důležitým poznáním, které se vynořilo
z hlubin dávnověkého vývoje člověka, bylo, že naprosto prvotní
příčinou všeho je myšlenka, idea, a teprve od ní se odvíjí
jakákoliv hmotná existence čehokoliv. V dnešní době to může
znít mnoha lidem nezvykle, stačí si však uvědomit, že například
dům je postaven teprve tehdy, až ho projektant vyprojektuje
- první je tedy myšlenka na dům, a teprve potom jeho hmotná
podoba. Než vznikne socha, musí mít nejprve sochař v mysli
její představu. Avšak nejen to. Dříve než si čáp vybuduje
své veliké hnízdo na komíně, musí existovat idea toho hnízda.
Pravděpodobně nikoli v mysli onoho čápa, rozhodně však je
zakódována v jeho instinktech. Totéž se dá vztáhnout například
i na stavbu mraveniště nebo včelího plástu.
Tady všude musí napřed existovat idea,
a teprve potom vznikne její hmotný tvar. Od takovýchto úvah
pak už byl jenom krůček k myšlence, že platí-li tyto zásady
v našem pozemském světě, musí platit universálně i v celém
vesmíru: existují-li hvězdy, Slunce, Měsíc, ale konec konců
i samotná Země, musely napřed existovat jako myšlenka, než
se staly hmotnou realitou. A právě v těchto úvahách mají svůj
kořen všechny starověké báje o stvoření světa. Nad celým světem
stojí někdo, kdo mu dal tvar, řád a smysl, prvotní idea -
Bůh.
Brzy nato ovšem následovalo další poznání:
svět je tak mnohotvárný a rozmanitý, že jedna jediná universální
idea ho jenom těžko může kompletně postihnout. Ne snad že
by naši předkové pochybovali o existenci pouze jediné prapůvodní
ideje, jediného stvořitele. I když například staří Řekové
měli celou plejádu různých bohů, každý zasvěcenec už tehdy
věděl, že se jedná pouze o personifikace různých lidských
vlastností a charakterů. Leč právě v těchto personifikacích
se skrýval další důležitý poznatek: celý mnohotvárný a nesmírně
rozmanitý svět má svůj základ pouze v omezeném počtu základních
idejí, principů, elementů. Samozřejmě ne v hmotném, ale v
duchovním smyslu.
Převedeme-li si kvůli lepšímu pochopení
tento poznatek do hmotného světa, který je našemu dnešnímu
uvažování bližší, dá se s určitým zjednodušením přirovnat
k Mendělejevově periodické tabulce prvků. Veškerá hmota, která
je přístupná našemu zkoumání v celém vesmíru, se ve své podstatě
skládá pouze ze tří základních elementárních částic: protonu,
neutronu a elektronu. Rozmanitost všech existujících chemických
prvků pak spočívá pouze v nejrůznějších kombinacích těchto
tří částic a v ničem jiném: jádro vodíku se tak skládá z jednoho
protonu a jednoho neutronu, jádro kyslíku má osm protonů a
osm neutronů, síra šestnáct, železo padesát šest, zlato sedmdesát
devět a tak dále. Počet elektronů pak udává stav elektrického
nabití nebo elektrické neutrality. Stále jsou to však tytéž
protony, tytéž neutrony a tytéž elektrony.
Mendělejevova tabulka se svými třemi základními
elementárními částicemi se ovšem týká pouze hmoty a jejích
prvků. Svět, jak věděli staří mudrcové, se však neskládá pouze
z hmoty. Je tu i lidská duše, jsou zde duchovní oblasti a
mnoho dalších, víceméně nehmotných rovin, na které se (z dnešního
hlediska) Mendělejevova tabulka použít prostě nedá. Bylo tedy
třeba najít takové základní elementy, které by se daly beze
zbytku použít pro skutečně všechny formy existence, hmotné
i duchovní. A tady bylo výsledkem duchovního vývoje lidstva
v mnoha předchozích tisíciletích nakonec poznání, že těchto
základních elementů (principů) je přesně sedm.
(Z chystané knihy "Základy moderní astrologie") |
|
