Protože, jak se zdá, RNDr. Milan Špůrek
ani svými neobyčejně fundovanými a zasvěcenými články v roce
1999 zřejmě nepřesvědčil některé zastánce a hlasatele příchodu
"věku Vodnáře" o tom, že se mýlí, chtěl bych se pokusit doplnit
jeho víceméně technický a historický pohled o více duchovní,
esoterní dimenzi, které se ve svých článcích dotkl jenom velmi
letmo. Nejprve se však ještě zastavím u posledního základního
pojmu, u jarního bodu.
Jarní bod je (čistě astronomicky
vzato) jedním ze dvou průsečíků roviny zemského rovníku s
rovinou oběžné dráhy Země kolem Slunce, a nachází se v něm
Slunce v okamžiku jarní rovnodennosti kolem 21. března. Z
astrologického hlediska je tento bod nultým bodem znamení
Berana, tedy i počátečním bodem tropického zvěrokruhu a tím
i celého vývojového cyklu, jak jsem jeho schéma nastínil v
minulém článku. Díky precesnímu pohybu zemské osy se tento
bod pomalu posouvá (rychlostí 1 stupeň za 71,47 roku) na pozadí
souhvězdí v opačném směru, než se pohybuje Slunce, Měsíc a
po většinu času také planety. A právě v tomto jeho posunu
spočívá celý omyl kolem "věku Vodnáře". Málokdo z jeho zastánců
si totiž dokáže uvědomit dvě naprosto zásadní věci: zaprvé
že jarní bod (jako nultý bod znamení Berana) se principiálně
nemůže nacházet v žádném jiném znamení než zase jenom v Beranu,
a zadruhé - že souhvězdí, kterými jarní bod postupuje, nemají
a nikdy neměla žádný astrologický význam (navzdory pokusům
některých současných astrologů jim takový význam dodat.)
Astrologické věky, vycházející
z precesního pohybu zemské osy, jsou nesporným faktem, jarní
bod však z uvedených důvodů nemůže být jejich ukazatelem (chronokratorem).
Takovým ukazatelem může být pouze bod, který postupuje tropickým
zvěrokruhem a jeho znameními ve stejném směru jako Slunce,
Měsíc a planety. V nejobecnějším slova smyslu se jím tedy
může stát vlastně kterákoliv hvězda. Aby se ovšem takovýmto
chronokratorem stát opravdu mohla, musí existovat co nejpřesnější
shoda mezi charakteristikami jednotlivých historických epoch
na jedné straně a astrologickými charakteristikami znamení,
palců a mikrovln tropického zvěrokruhu, kterými tento chronokrator
ve stejné době prochází, na straně druhé. Po mnohaletých,
velmi podrobných a pečlivých výzkumech dr. Špůrek dospěl k
závěru, že jedinou hvězdou, která těmto podmínkám vyhovuje,
je hvězda Regulus v souhvězdí Lva, respektive bod, který je
od Regula vzdálen přesně 120 stupňů ve zpětném směru a nachází
se nedaleko hvězdy Mesarthim v souhvězdí Berana. Tento počáteční
bod, který dr. Špůrek nazval "bodem alfa", přešel ze znamení
Ryb do znamení Berana v roce -132 (133 př.n.l.), a do znamení
Býka vstoupí v roce 2012. To ovšem znamená, že celá dosavadní
éra, kterou nazýváme křesťanskou, nebyla věkem Ryb, jak se
mylně uvádí, ale věkem Berana. Předtím zcela logicky musel
existovat věk Ryb (-132 až -2276), a ještě předtím věk Vodnáře
(-2276 až -4420). Leč bylo tomu tak skutečně?
Jednou ze základních charakteristik
zodiakálního znamení Vodnáře jsou nové technologie a postupy,
informace a jejich rozšiřování ku prospěchu celé společnosti
a podobně. A jaká byla epocha mezi letopočty -4420 až -2276?
Podrobnější časová dělení, palce a mikrovlny, můžeme v takto
vzdálené historii použít jenom s velkými obtížemi, pokud vůbec.
Celkový charakter tohoto posledního věku Vodnáře je však více
než výmluvný: je to především vynález písma, tedy základního
prostředku předávání a uchovávání informací (Sumer), rozvoj
zemědělství a řemesel (nové postupy a technologie), obzorové
kalendáře, které ovšem byly stavěny takovým způsobem, aby
přetrvaly věky a mohly tak sloužit ještě mnoha dalším generacím
(Stonehenge a další podobné megalitické observatoře starověku).
Do stejného období spadají i stavby velkých pyramid v Egyptě,
které nejsou jen megalomanskými hrobkami faraónů, jak se často
mylně tvrdívá, nýbrž do jejich geometrie (orientace vzhledem
ke světovým stranám, poměry mezi délkou jejich stran a výškou
a mnoho dalšího) jsou velmi důmyslným způsobem zakódovány
mnohé astronomické, matematické i jiné znalosti starověku,
tedy v podstatě to nejcennější, k čemu lidstvo ve svém vývoji
do té doby dospělo. A opět - pyramidy byly vystavěny takovým
způsobem, aby přetrvaly věky a mohly tak sloužit jako určité
encyklopedie ještě mnoha budoucím generacím. (Že poselství
starověkých stavitelů v dnešní "moderní" době už nedokážeme
rozluštit, to je ovšem věc jiná.)
Věkem Ryb procházelo lidstvo ve svém
vývoji v období let -2276 až -132. A tady bude opět na místě
připomenout astrologickou charakteristiku znamení Ryb. Není
to pouze ona "dědečkovská" etapa lidského života, jak jsem
ji popsal v minulém pokračování. Je to především závěrečná
etapa vývoje, etapa oběti a transformace starého v nové, přerodu,
období, kdy z výsledků a plodů předchozí etapy se rodí etapa
nová. Uvědomme si, že v přírodním cyklu je to období února
až března, kdy pomalu končí zima, tají sněhy, voda se vsakuje
do země a tím ji jakoby oplodňuje, země je "těhotná" novým
životem, který jen jen vzklíčit. V jiném smyslu je to ovšem
také transformace a přerod duchovní - dozrávají a v duchovní
systémy se v této etapě přeměňují veškeré poznatky dosavadního
vývoje. A tak tomu také skutečně bylo. Předchozí spirála Platónského
roku, která započala v roce -25861, tedy zhruba v období,
kdy na Zemi končili neandertálci a definitivně vítězil cromagnonský
člověk, v tomto závěrečném vývojovém období vrcholí v dozrávání
duchovních a náboženských systémů, které i dnes, po více než
dvou tisíciletích, patří k hlavním duchovním směrům světa
- hinduismus, buddhismus, konec konců i esoterika samotná
(Hermes Trismegistos a jeho Smaragdová deska), a z našeho
pohledu hlavně judaismus, který se dočkal svého vyvrcholení
v Ježíši Kristu. Je sice pravda, že Ježíš se nenarodil ani
nezemřel přesně v okamžiku přechodu bodu alfa z Ryb do Berana,
tedy v roce -132, že se narodil o 126 let později (v roce
-6), symbolický význam jeho života, smrti i zmrtvýchvstání
je však více než přesvědčivý. Oběť, navíc v tom nejvyšším
myslitelném duchovním smyslu, je přímo výsostným atributem
závěru Ryb - a co může být výmluvnějším počátkem nové epochy,
nové vývojové spirály a tedy věku Berana, než Kristovo vzkříšení?...
Přišel tedy věk Berana - období nacházení
nové identity, uvědomování si nové existence, hledání nového
vlastního místa ve světě. Sebou si lidstvo z minulé, ukončené
spirály Platónského roku, přineslo mnoho významných poznatků,
také však jednu ideu, která se v průběhu dalších staletí a
tisíciletí ukázala být velmi zhoubná: ideu o vlastní vyvolenosti
a výjimečnosti, o tom, že člověk byl stvořen jako pán přírody
a všeho živého, že všichni ostatní živí tvorové na planetě
jsou tu jenom proto, aby byli jemu, člověku, k užitku. Uplynulo
dva tisíce let, a člověk jako biologický druh se díky této
zhoubné myšlence ocitl na samém prahu vlastního zániku. Ale
k tomu, k podrobnostem o posledních etapách věku Berana (palci
Ryb a posledních několika mikrovlnách) a k výhledu do nejbližší
budoucnosti, se dostanu zase příště. |
|
