Osvícení na vlastní oči

Je 24. srpen roku 2003 a je 10.00 hodin dopoledne. Jsme v ašrámu v Nemamu na hromadném daršanu.

Sedím v lotosovém květu a medituji, chvíli mžourám očima, pozoruji, co dělá Kalki - avatar. Sedí ve svém křesle na podiu a jako orel na skále se vážně dívá na lidi. Občas pokývá hlavou nebo zvedne ruce a dlaněmi vyšle energii.

Lituji, že nevím, co se dělo v jeho vnitřním světě, musela to být úžasná podívaná. V tom vidím malý rozruch mezi skupinkou dasaji. Jedna z nich vstává a vrávorá, druhá vstává také a ihned ji podpírá. Říkám si, "Možná se jí udělalo nevolno." Ale ostatní dasaji mladou dívenku pozorují, šuškají si a usmívají se. Připadalo mi poněkud nepatřičné se smát někomu, když mu není dobře, ale v tom se dasaji otočila ke mně tváří. Výraz jejího obličeje se dá popsat, jako když dítě rozbalí krabici a je zaskočeno neočekávaným, leč toužebným nádherným dárkem. Nebyla schopna slov, … snad se ani nemohla nadechnout, jak se jí ruce třásly překvapením.

Její oči jakoby říkaly, "Bože, to je nádhera, to je nádhera," přitom nebyla schopna cokoliv vyslovit, jen se jí ústa otevírala a chtěla to vykřičet do světa, smát se a všem vyprávět, co vidí, ale jen žasla nad krásou, která je nám zatím utajená.

Věděl jsem ihned, že jsem svědkem osvícení na vlastní oči.
Prohlížela si celá roztřesená své ruce, své tělo a jistě ho viděla úplně jinak.
Podívala se na své již osvícené kolegyně, jako by chtěla říci, "Také to vidíte? To je krása, to je krása…"Osvícené dasaji jen souhlasně pokyvovaly hlavou: "Ano, vidíme to, je to krása, jen si to užij." Mladá dasaji kráčela vrávoravým krokem mezi lidmi. Ukazovala na jejich hlavy, zřejmě na jejich zářivé aury a zase se dívala na své kolegyně. Její přítelkyně jen přikyvovaly a radovaly se z její radosti. Dala si roztřesené ruce před ústa a její udivený výraz ve tváři nepřestával, zvyšoval se. Na cokoliv se podívala, žasla a byla překvapená krásou, kterou dříve neviděla.

Ač hrála nahlas muzika z reproduktorů, zdálo se mi, že slyším zpěv andělů, kteří ševelí a tančí okolo probuzené dasaji. Myslel jsem si jako typický Čech, že budu závidět, ale pociťoval jsem opak. Přál jsem jí to z celého srdce a byl jsem vděčný Bohu, že tento proces mohu vidět a hlavně, že je opět jedna naše sestra osvícená. Radostí mi po tváři proudem tekly slzy jako hrách a já děkoval Bohu.

Podíval jsem se na Kalkiho, myslel jsem, že se bude usmívat a mít také radost. Ale osvícení mladé dívenky ho nevyvedlo z míry. Pohled měl přímý a vážný. Cítil jsem pohled starostlivého otce, který sleduje své dítě, aby se mu nic nestalo. A pohled milující matky, jako když učí svou ratolest chodit.

Mladá dasaji kráčela mezi Indy. Někteří ji nechápavě pozorovali a někteří věděli, co se udalo a natahovali své hlavy, aby jim mohla požehnat. Dotýkala se jejich temene s andělskou něžností. Několik metrů od ní stál pár, starší žena a muž. Zřejmě rodiče. Matka plakala. Když dasaji přišla blíže, padly si do náruče. Otec pak objal obě ženy.

Kdykoliv si na tento okamžik vzpomenu, vybaví se před mýma očima tento obraz. S pocitem vděčnosti mi přejede mráz po zádech, ale hlavně se mi do očí nahrnou slzy. V srdci i na jazyku mám jen slova díků. Děkuji, Kalki, děkuji. Děkuji, že jsi konečně přišel, ...a že nám pomáháš se osvobodit. Děkuji, děkuji, děkuji…