|
| |
ESOTERIKA / Astrologie |
Ptolemaios, Kopernik, Kepler a další V. |
| Petr Trnka |
| zobrazení: 2733 | známka: 1.3 | komentářů: - | přidat komentář | formátovat pro tisk |
|
| |
Možná si leckterý čtenář mých článků
řekne, že moje vyprávění o starověkých hvězdářích, o Kopernikovi,
Keplerovi, Newtonovi a podobně je sice hezké, leč s astrologickou
tématikou to všechno souvisí jenom velmi okrajově. Jak se
to vezme.
Je dobré uvědomit si, že pouze zásluhou
takových učenců a badatelů, jakými byli Kopernik, Kepler a
Newton, dnes víme, po jakých drahách, jakým způsobem a proč
se planety pohybují po obloze tak, jak to můžeme ze Země pozorovat,
známe tvary i velikosti jejich oběžných drah, a pouze díky
jim proto také dneska dokážeme spočítat jejich polohy v současnosti,
v minulosti i v budoucnosti s přesností, o jaké se našim předchůdcům
ani nesnilo. A čím by byla astrologie, kdybychom právě toto
nedokázali? V dnešní době sice většina astrologů vytváří své
horoskopy pomocí astrologických programů na počítačích, málokdo
si však uvědomuje, že základem těchto programů jsou právě
výpočetní postupy, které už téměř před čtyřmi staletími objevil
Johannes Kepler!
Proto se domnívám, že každý, kdo se
chce nazývat astrologem, by tyto věci měl znát. Vždyť ať se
to vezme z kterékoliv stránky, přece jenom se svým způsobem
zabývá vesmírem (i když samozřejmě z jiného hlediska než astronom),
a měl by tudíž alespoň v hrubých obrysech vědět, jak naše
nejbližší vesmírné okolí skutečně vypadá. A to nejen co se
týká tvarů a velikostí oběžných drah planet. Od věci jistě
není ani to, když má astrolog přehled i o jejich fyzikálních
charakteristikách - velikostech, hmotnostech a hustotách.
Jistě není například bez zajímavosti vědět , že ve Slunci
je soustředěno 99,86 % hmotnosti celé sluneční soustavy, že
tedy hmotnost všech planet dohromady netvoří více než 0,14
% hmotnosti Slunce. Nebo skutečnost, že pouze planety Merkur,
Venuše, Země a Mars mají průměrné hustoty převyšující 3 kg/dm3
a jsou tedy dalo by se říci kamenné. Počínaje Jupiterem už
se hustoty všech ostatních planet pohybují kolem 1, tedy kolem
hustoty vody, a to znamená, že ve své podstatě nejsou ničím
jiným než obrovskými plynnými koulemi. Průměrná hustota Saturna
a Pluta je dokonce menší než hustota vody, a tak, kdyby se
našel nějaký dostatečně velký rybník, do kterého bychom je
mohli hodit, obě planety by v něm plavaly...
(Nechci zde uvádět podrobné tabulky
elementů planetárních drah a fyzikálních charakteristik planet,
i když jsou velmi zajímavé, lze je však najít v mnoha astronomických
publikacích, například v každoročně vydávané Hvězdářské ročence.)
Velmi užitečné také je, pokud astrolog
ví, že hlavní referenční rovinou, ke které se vztahují všechny
jevy ve sluneční soustavě, je rovina oběžné dráhy Země kolem
Slunce, tzv. ekliptika. (I o ní pochopitelně víme především
díky Keplerovi.) V astrologii má ekliptika dokonce význam
naprosto stěžejní - právě tato rovina, znázorněná jako kruh
a rozdělená na dvanáct dílů po 30 stupních, je totiž oním
zvěrokruhem, který je základním jevištěm všech astrologických
úvah! Leč: v rovině ekliptiky obíhá kolem Slunce planeta Země,
nikoli však už ostatní planety. Roviny jejich oběžných drah
jsou k ekliptice pod různými úhly skloněny, a i tyto sklony
(označené písmenem i) nalezne zvídavý astrolog v tabulkách
elementů planetárních drah například ve Hvězdářské ročence.
Je tu však i další závažný důvod,
proč by astrolog, tedy člověk zabývající se vesmírem, měl
o všech těchto věcech mít alespoň základní přehled. Je to
proto, aby se dokázal kvalifikovaně bránit všelijakým nesmyslům
a pověrám, kterými se to často doslova hemží v nejrůznějších
obskurních časopisech a publikacích. Četl jsem tak před časem
například knížku, ve které jakýsi George Adamski vypráví o
tom, jak se přátelí s mimozemšťany, jak ho jednou také mimozemšťané
odvezli na svou kosmickou loď kroužící kolem Země, a jak tam
u řídícího pultu seděl muž ze Saturnu. Jak asi, napadlo mě
ihned, mohl takový "muž ze Saturnu" vypadat, když Saturn je
pouhá plynná koule bez pevného povrchu? Měl křídla? A musel
mít asi také pořádný kožich - vždyť ve vzdálenosti 9,6 astronomických
jednotek od Slunce, kde Saturn obíhá, už je Slunce pouhou
jasnou hvězdou, a teplota tam nikdy nevystupuje výše než na
-160°C! A navíc v Saturnově atmosféře není ani stopy po kyslíku
- co asi tedy tento "muž ze Saturnu" dýchal? Čpavek?
V posledních dvaceti letech také už
několikrát proběhla sdělovacími prostředky fáma, že se blíží
konec světa, protože se všechny nebo alespoň většina planet
sluneční soustavy seřadí do jedné řady, a to je prý situace
tak nesmírně vzácná, že zaručeně způsobí nepředstavitelné
katastrofy. Nikdy se pochopitelně nic nestalo, a bylo by jistě
hezké, kdyby právě astrolog dokázal říci, proč. Jednak jsou
to velmi rozdílné oběžné doby, které prakticky vylučují, aby
se všechny planety ocitly naráz, v jediném okamžiku, v naprosto
stejném místě oblohy. (Nevylučují ovšem jejich nahromadění
v poměrně neširokém úseku zvěrokruhu - taková sevřená seskupení
se zhruba jednou za 500 let skutečně vyskytují, ale o tom
bude podrobnější řeč v poslední kapitole.) Neméně důležité
je, že planety se pohybují v rozdílných, vůči sobě navzájem
skloněných rovinách (jak už jsem napsal výše). Aby tedy mohlo
dojít k jejich seřazení do jedné přímky, musely by se v jednom
jediném okamžiku ocitnout všechny naráz v uzlových bodech
svých drah (v bodech, kdy jejich dráhy kříží ekliptiku). Když
tuto podmínku přidáme k jejich rozdílným oběžným dobám, snadno
si odvodíme, že pravděpodobnost takového seřazení všech planet
do jedné přímky je prakticky nulová.
A jsou tu i další pověry a nepodložené
spekulace, které někteří astrologové, nemající ani potuchy
o esoterních a astronomických základech astrologie, rádi šíří.
Patří mezi ně například pověra o planetě Vulkán, jejíž objevení
v prostoru mezi Merkurem a Sluncem v roce 2003 prý má odstartovat
"věk Vodnáře". Ponechme zatím stranou samotný "věk Vodnáře"
a povězme si něco bližšího o tom, jak je to s Vulkánem. V
posledních dvaceti letech 19. století bylo pečlivým pozorováním
a měřením dráhy Merkura zjištěno, že i v jeho pohybech se
vyskytují nepravidelnosti, které nejsou v souladu s Newtonovými
gravitačními zákony. Protože byly ještě v čerstvé paměti podobné
nepravidelnosti v dráze Urana, které v roce 1846 vedly k objevu
Neptuna, byla pochopitelně nasnadě myšlenka, že i poruchy
v Merkurově dráze způsobuje svou přitažlivostí nějaká dosud
neobjevená planeta, tentokrát ovšem uvnitř Merkurovy dráhy,
mezi Merkurem a Sluncem. Byla pohotově nazvána Vulkán, a začalo
se s jejím usilovným hledáním. Pátralo se až do roku 1905,
kdy Albert Einstein zveřejnil svou speciální teorii relativity.
Tato teorie v perfektním souladu s pozorováním vysvětlila
poruchy v Merkurově dráze relativistickými efekty (pohybem
tělesa v silném gravitačním poli), a tím pádem bylo Vulkánu
odzvoněno.
Mohl bych vysypat z rukávu mnoho dalších
podobných fám a pověr, které rozšiřují buď všelijací podvodníci,
hledající senzace, nebo naivní astrologové, mající jenom velmi
matné povědomí o astronomických základech své nauky. Snad
se mi však podařilo už dostatečně ilustrovat, proč je žádoucí,
aby astrolog o těchto věcech věděl.
(Z chystané knihy
"Základy moderní astrologie") |
|
| Ohodnotit článek: |
|
|
pouze pro registrované uživatele
registrace zde |
|
|
Aktuální známka:
1.3 |
|
| Komentáře čtenářů (0) |
| K článku zatím nebyl vložen žádný komentář |
| Pouze pro registrované uživatele |
zobrazit komentáře | přidat komentář
|
|
Pokud se chcete zaregistrovat, můžete tak učinit zde
|
|
|
